HryProDivky.cz
Diana's talks
Jinej kraj, jinej mrav
Ahoj, po dlouhý době jsem se sem zase obtěžovala přijít a nějak se mi chtělo něco sem napsat a napadla mě celkem vážnější otázka, kterou ale můžou posoudit lidi v jakymkoli věku.
Taky si myslíte, že prostředí, kde vyrůstáte vás úplně nejvíc ovlivní?
Třeba já vyrostla prakticky na balkoně nebo venku se svym dvojčetem a moje kamarádky byly černoška a modrooká blondýnka, táta arab a ve škole jsem se spojovala spíš s romama, takže jsem si zvykla skoro na všechno. Ale můžu říct, že zase teď znam lidi skoro všude po našem městě někoho a neni to ve všem dobrý. Mluvu to taky celkem ovlivňuje a chování, tak to je jasný. Navíc náhled na spoustu věcí, prostě někdo řekne, že je lepší nikdy nevyrůst a chovat se jako malá a já zase řeknu, že už je celkem trapný se chovat jak malý holky a to jsem jen dala příklad. Taky jsem vlastně hodně zvyklá na různej hmyz, protože jsme se často válely v trávě a v paneláku, kde bydlíme je spousta psů, proto jsem asi do 10 let vůbec nevěděla, že se někdo psů může bát. A prostě mi to zůstalo až do teď. Stejně jako všechny návyky z doby, kdy jsem byla menší.
No, tak se jen tak ptám, máte to taky tak? A co když tak na příklad? :)
MIX
Komentáře
Chilli
(ANIME!)
Naprosto souhlasím. Je to moc krásně napsané, nádhera.
Jak psala Sagka, nejvíce nás ovlivní rodiče, nejbližší rodina, jejich návyky a prostředí, ve kterém žijeme.
Například, naši ráno vždycky pijí čaj. Mě ho odmala dávali taky a já si nedokážu představit ráno bez čaje.
Když jsem se narodila, byl v naší rodině pes. Když mi bylo asi 5, umřel. Sice jsem ho v té době moc nevnímala, moc si ho nevšímala, měla jsem v té době jiné ,,problémy" typu Kde je moje hračka? Na co je toto? a podobné věci. Když na to vzpomínám, jsou okamžiky s ním jakoby v mlze, jakoby s námi ani nebyl. Přesto se mi jeho společnost zafixovala v hlavě a asi před rokem se mi ta myšlenka dostala na povrch. Už si nedokážu představit život bez psa. Psa nemáme a já tedy před tím rokem začala naše přemlouvat, nakonec povolili. Prostě, psí společnost je pro mě nadmíru důležitá. Stejně tak mám ráda kočky, babička má a já za nimi jako malá jezdila. Mám ráda všechny zvířata, ale to souvisí spíš s geny.
Další případ je dost podobný tomu Sagčinýmu. Mám o 3 roky staršího bráchu a ten se mě už odmalička pokoušel učit věci, co se učí on. Doteď si pamatuju, jak mě, když jsme byla v druhé třídě, učil vzory. Pes bez psa jako pán bez pána. Všechny tyhle věci, co mi říkal, mi školu hodně ulehčili. V první a druhé mi škola připadala neskutečně lehká, potom sice začala připadat míň a míň, ale i tam ji dost dobře zvládám.
Jako malá jsem měla bráchu hodně moc ráda, chodila jsem všude za ním. Často jsem s ním a jeho kamarády chodívala hrát fotbal, byla jsem pořád s ním. když nad tím tak přemýšlím, asi proto se teď chovám víc jak kluk, než jako holka. Nemám ráda sukně, šaty, baleríny, silonky, nemaluju se, atd.
Tohle všechno nás ovlivňuje a je toho mnohem víc.
No, prostě, chci říct, že se ti článek strašně moc povedl.
Sagka
(Girl´s Dream)
Určitě si myslím, že prostředí, ve kterém vyrůstáme nás dost ovlivňuje stejně jako lidi, kteří jsou kolem nás a od kterých se učíme. Já to vidím na bratrovi, chce se nám tolik podobat, že zná mnohem víc výrazů, než jeho vrstevníci (jednou přišel domů a z ničeho nic se táty zeptal, co je to gravitace a to je to čtyřleté dítě! Nebo se první rok učí angličtinu a už zná víc než 30 anglických slov!) Já jsem například dlouho vyrůstala jako jedináček a ze začátku jsem se bála ostatních dětí. Dodnes mám problém seznámit se s cizími lidmi. Když se narodil bratr, měl už dvě starší sestry a musel se naučit prosadit se. Proto je takový ambiciózní vůdčí typ, ve školce se nebojí mluvit s cizími dětmi a poroučet jim, co mají dělat. Takže ano, dost záleží na prostředí, kde vyrůstáme, na lidech, kteří se vyskytují v naší blízkosti a jak nám jdou příkladem.