Blog by Nikky

Prázdné srdce - povídka

Ahoj, kremrolky, je to tady- další moje divná povídka. Tak se pohodlně usaďte a snad se vám bude příběh líbit.

Mira se prudce vztyčila na posteli. Hlava ji bolela jako střep a zrak měla zamlžený. Když se jí podařilo zaostřit, viděla, že leží na posteli s dezinfikovaným bílým přehozem, stěny kolem ní jsou vymalovány bíle a na zdi visela obrazovka, která monitorovala životní funkce.

Zkusila se pohnout, hned ale ucítila bodavou bolest v podbřišku. Když si vyhrnula neforemnou noční košili, viděla, že se jí na břiše skví tlustý obvaz. Zasténala bolestí a košili zase stáhla zpátky.

Snažila se vybavit ten den, kdy se jí to stalo. Ani nevěděla, co se s ní stalo. Když sama sobě chtěla vynadat, zjistila, že kromě toho zážitku zapomněla na své jméno. Napadlo ji, že je to jen tím, že je otupělá po dlouhém spánku. Snad má na stolku nějaké přání nebo květinu s lístkem, aby si připomněla své jméno. Ale nic tam nebylo. Jen sklenice s vodou, ve které byl rozpuštěný vitaminový prášek.

Zkusila si vybavit nějaké vzpomínky, ale v hlavě měla prázdno. Vhrkly jí slzy do očí, když si nevybavila své přátele, rodiče nebo třeba přítele. Co když žádné neměla? Ne, musela jen zapomenout. Potom se zahloubala do sebe. Kolik jí je? Jak vypadá? Věděla jen, že má směšně malá ňadra. Víc než sedmnáct jí nemohlo být. Ale spíš to bylo ještě méně.

O pár minut později se objevil doktor v bílém hávu. Mira na něj upřela prosebný pohled. ,,Jak se jmenuju? Ví rodiče, že tu jsem? A proč tu jsem?" ptala se. Vyděsila se, když doktor pomalu zavrtěl hlavou. ,,Vysílalo se to ve zprávách, ale nikdo se k vám nehlásí. Vaše jméno neznáme, předtím jste nechodila na žádné kontroly, ani k zubaři. Ale na to, že jste si zuby nikdy nekontrolovala, vypadáte dobře. Váš občanský průkaz se nenašel, zřejmě vám je jen čtrnáct." Mira zchromla hrůzou. Nikdo ji nezná? Nemá rodiče ani kamarády?

Do místnosti vrazil mladý muž, ve věku kolem třiceti. ,,Policejní komisař vzkazuje, že její DNA náleží k manželům Jonesovým. Nemusí to ale být její příjmení, třeba mohla mít příjmení po prarodičích, kteří již nežijí. Navíc vyhořela matrika, nikdo se nedostal k záznamům let 1900-1999. Nikde jsme to nenašli. Každopádně, manželé Jonesovi se zabili v letadle, spadlo. Ta dívka nemá žádné tety ani strýce. Všechno je to tak nějak divné," ukončil proslov. 

Doktor se zachmuřil. ,,Je to opravdu divné. A aby to bylo ještě ,,lepší", musím vám, paní, oznámit, že jste těhotná ve třetím měsíci. Čekáte holčičku."

Mira měla pocit, že se její život zhroutil. Neměla příbuzné, kamarády a ani si nevzpomínala na toho chlapa, který s ní bude mít brzy dítě. Doktoři jí nakázali, že musí na potrat, protože podle nich by porod nezvládla.

Mira se ale nechtěla vzdát. Chtěla mít na světě alespoň jednu blízkou osobu, kamarádku, která ji neopustí. Proto se odhodlala k útěku z nemocnice. Den před osudným zákrokem našli její lůžko prázdné.

Mira se bála. Měla amnézii a nic si nepamatovala. Doktoři jí řekli, že časem by si mohla vzpomenout, ale ona v to nedoufala. Teď bloudila pochmurnými uličkami města, jehož jméno neznala. Nakonec našla útočiště v malém sklípku opuštěného baráku, kde našla prožranou deku a lampu bez stínítka. Zjistila, že byla nějakým cizím člověkem postřelena. Naštěstí se jí to uzdravilo. 

V kabelce, kterou s sebou měla při přepadení, měla přesně pět tisíc korun. Pod tmavou kapucou z nemocnice vypůjčeného oblečení si v nedalekém obchodě koupila balíček sýra, pět rohlíků, kostku másla a dva bochánky chleba. Zbytek peněz si plánovala šetřit.

Jednou jí na ulici nějaký muž nabídl drogy. Okamžitě se stala závislá. Aby si na ně vydělala, začala tancovat ve striptýzovém klubu. Stala se závislou ještě víc. V pěti měsících těhotenství ji poslali pryč, protože měla velké břicho.

O šest měsíců později....

Mira se svíjela v bolestech. Silně krvácela a věděla, že malá se dere na svět. Vykřikla a zapřela se o zeď. O porodech nic nevěděla, ale dovedla si představit, jaké riziko je porod doma.

Když o dvě hodiny později pod závojem tmy omývala v řece malou nahou holčičku, byla ještě zaslepená bolestí. Málem ztratila vědomí a její dcera Sophia málem přišla o život. O hodinu později spíchla malé obleček z pytle od brambor.

Uběhlo sedmnáct let. Sophia plná nenávisti hulákala na svou matku: ,,Ty jsi závislá! Ty fetuješ! Je mi z tebe blbě." Potom utekla. Mira, která neznala své jméno (Mira Jonesová), umírala sama stářím v bolestech. Naposledy pomyslela na Sophii. Ta od ní utekla a nezajímalo ji, že její matka umírá. Miře se po tváři skutálela poslední slza, patřící Sophii.

Ta si našla manžela a měli spolu dceru Wendy. Když bylo Wendy šestnáct, její matka se zabila při autonehodě. Její otec nevydržel tu bolest a spáchal sebevraždu. Wendy začala ze zoufalství nad ztrátou rodičů brát drogy a ve dvaadvaceti letech zemřela na předávkování.

Tak, to bylo trochu smutné... Papa, holky. 

+3

Příběhy a povídky

Autor: jandicka   |   Publikováno: 03.07.2017   |   Zobrazeno: 484x