Akemi a měsíční palác

«Nejnovější články | beautiful and cool

Vytvořit blog | Nápověda

Kdysi žila u mořského zálivu v zemi Tango mladá rybářka, která se jmenovala Akemi. Každý den brala sítě, vyplouvala na moře a chytala ryby. Tak živila sebe, otce a matku. Jednoho dne, jako obyčejně vyplula na moře a večer se vracela s celodenním úlovkem. Na ulici spatřila houf dětí, které se kolem něčeho seběhly a křičely jedno přes druhé. Když přišla blíž, viděla že chytily mladou želvu. Bily ji klackem, házely po ní kamením a všelijak ji trápily. Akemi se u nich zastavila a domlouvala jim, ale marně. Když viděla, že domluvami nic nepořídí, řekla ,,prodejte mi želvu zaplatím vám za ni´´. Děti ochotně přikývly. Když je Akemi všechny podělila drobnými penězi a vzala si želvu, poděkovali jí a odběhli. Akemi hladila želvu po krunýři a těšila ji. Jen o vlásek si unikla smrti, ale teď už se neboj, já ti neublížím. Odnesla ji na břeh a tam ji pustila. Želva radostně pokývla hlavou a hned se ponořila do vln. Po třech dnech Akemi zase usedla do loďky a vyplula na lov. Dostala se až daleko na širé moře a byla úplně zabrána do práce, když za sebou z nenadání slyší: ,,Akemi, Akemi´´… Když se ohlédla, viděla že k člunu připlula želva a nakukuje dovnitř. To ty jsi mne volala želvo? Ano, já. Děkuji vám že jste mne zachránila, dnes vás chci za to odměnit. Už jste byla někdy v paláci měsíční princezny? Slyšela jsem o něm vyprávět, ale ještě nikdy jsem ho neviděla. Dnes vám ho tedy ukážu. Posaďte se mi tedy na záda. Řekla želva a nastavila záda. Akemi tomu mohla stěží uvěřit, ale nakonec se přeci na želvu posadila. Želva rychle začala proplouvat modrými vlnami. Jejich hukot se pomalu vzdaloval a slábl, až se dostaly na modravé mořské dno, které vypadalo jako sen. Náhle se před nimi rozjasnilo a bylo vidět překrásnou bránu, na níž svítily zlaté a stříbrné tašky, ze kterých až oči přecházely. Nuže připluly jsme do měsíčního paláce, řekla želva a shodila Akemi ze zad. Počkejte tu až pro vás přijdu. Ve chvíli byla zase spět. ,,Pojďte se mnou,, řekla a ukazovala jí cestu. Procházely zástupem ryb Taj, Platýzů, Kambal a mnohých jiných.
Z paláce jim vyšla vstříc princezna. Jdu pro vodu svých dvorních dam a uvedla je do vnitřních komnat. Achátové stropy byly podpírány sloupy z korálů a chodba byla pokrytá Lazurity. Když u nich Akemi plaše kráčela, cítila že odněkud vychází příjemná vůně a bylo slyšet vzdálenou hudbu. Konečně vešly až do velkého sálu, jehož stěny ze skalního křišťálu byly posety nejrůznějšími drahokamy. Princezna se uctivě uklonila a řekla: ,,Pěkně vás vítám v našem paláci slečno Akemi. Upřímně vám děkuji za to, že jste zachránila život mé želvy. V našem království je všechno co si jen lidské srdce může přát. Užívejte všeho podle libosti´´. Potom ryba Taj, Platýz, chobotnice a ostatní mořští živočichové přinášeli nevídané lahůdky a začala veselá hostina. Půvabné dvorní dámy zpívaly a tančily. Akemi si připadala jako ve snu. Když hostina skončila, ukázala jí princezna celý palác. Každá komnata a komůrka byla vyzdobená podivuhodnými drahokamy. Jejich krása se nedá slovy vypovědět. Když si všechno prohlédly řekla princezna: ,,teď vám ukážu čtyři roční období´´. Otevřela nejdříve dveře na východ kde bylo jaro. Krajinu zahalovala jemná mlha a v ní byly roztroušeny sakury bohatě obsypané květy. Vítr províval jasně zelenými listy vrb, mezi nimiž zpívali ptáci a tančili motýli. Potom princezna otevřela dveře na jih. Tam bylo léto. U plotů rostly polní květiny a na zahradě stromy se zelenými listy Cvrčely cikády, v rybníce rostly rudé a bílé květy lotosu a na jejich listech se zachytila rosa jako krůpě horského křišťálu. U břehu rybníka se čeřily drobné vlnky a mezi nimi pluli vodní ptáci. Pak princezna otevřela západní dveře, kde byl podzim a na záhonech rostly žluté a bílé tulipány a vydávaly jemnou vůni. Naposled otevřela princezna severní dveře. Tam byla zima. Na uschlých listech rozvátých po polích se třpytila jinovatka a ať Akemi pohlédla kamkoliv, všechno ji nesmírně udivovalo. Ve svém okouzlení si připadala jako opitá vínem až nakonec zapomněla na celý svůj bývalý život. V měsíčním paláci plynul život v neustálých radovánkách a než se Akemi nadála, uplynuly tři roky. Na jaře třetího roku se Akemi zdávalo o jejím bývalém domově stále častěji. Vídala ve snu mořský záliv třpytící se ve slunečních paprscích. Rybáře plující na lodích a slyšela jak zpívají veselé písně.
Najednou si vzpomněla. Co asi dělá tatínek a maminka? Jak mile na ně jen pomyslela neměla stání a toužila se dostat co nejrychleji domů. Od té doby ji už nic netěšilo a byla smutná ať slyší zpívat písně nebo se dívat na tanec dvorních dam. Princezna si toho povšimla a starostlivě se jí ptala. Slečno Akemi schází vám něco? Nic mi u vás nechybí ale zatoužila jsem po domově. Vzdychavě odpověděla Akemi. Princeznu to zarmoutilo. Jestliže se vám stýzká po domově, nebudeme vás přemlouvat aby jste u nás zůstala. Vraťte se tedy domů. Potom přinesla překrásnou skříňku posázenou drahokamy a podala jí Akemi. V této skříňce na šperky je ukryt nejdražší lidský poklad. Vezměte si ji sebou na rozloučenou. Jestli se však chcete ještě někdy vrátit, ať se děje co se děje, za žádnou cenu skříňku neotevírejte… kladla jí na srdce. Nebojte se nikdy skříňku neotevřu, slibovala Akemi. Vzala skříňku a vyšla z brány měsíčního paláce. Princezna se zástupem dvorních dam ji vyprovázela. Před bránou již čekala vděčná želva a Akemi nevěděla, jestli být smutná že měsíční palác opouští nebo se radovat že znovu navštíví svůj domov. Sedla na záda želvě a hned začala plout vzhůru k hladině a za chvíli byli na pobřeží odkud kdysi Akemi odešla. Když vstoupila na břeh, želva jí popřála hodně štěstí a ponořila se hluboko do vln. Akemi stála na břehu a ohlížela se všude kolem. Znovu se ocitla před hřejivým letním sluncem. Byla šťastná že je znovu ve svém rodném kraji. Všimla si ale, že to tu není docela tak jako dřív. Překvapilo ji, že potkává jen neznámé lidi kteří si ji s údivem prohlíželi a míjely ji bez pozdravu. To je divné, přece za ty tři roky, co jsem byla pryč, nemohli všichni někam odejít. Půjdu se rychle podívat k nám, řekla si a zamířila domů. Ale na místě kde stával její dům našla jenom vysokou hustou trávu a ani stín po něm nezůstal. Nedovedla si to vysvětlit a marně přemýšlela, kam se asi poděli její rodiče. V tom k ní přicházela stařeckými nejistými krůčky babička opírající se o hůl. Akemi na ni zavolala: babičko nevíte kam se poděl dům ve kterém bydlela Akemi? Babička se na ni podívala stařeckými očima a pravila. Ne nikdy jsem neslyšela o Akemi.
Akemi to rozzlobilo, to není možné právě tady na tomto místě stával její dům! Neznám nikoho takového opakovala babička. Narovnala hlava trochu se napřímila a přemýšlela. Potom se najednou pleskla přes koleno, ach ano už vím, Akemi tak se jmenoval jeden člověk který žil před třemisty lety jako dítě jsem slyšela vyprávět jak sedla na loď a vyplula na moře chytat ryby ale víc už se nevrátila, říkalo se že asi odešla do měsíčního paláce ale to už je dávno a dávno. A zase ťukala hůlkou a nejistými kroky šla dál. Akemi zůstala nevěřícně stát. Tři sta let, nemůžu uvěřit, že tři roky jsem prožila v měsíčním paláci je lidských třista let! Proto už tu nestojí náš dům, proto mě nepřichází přivítat tatínek ani maminka. Přitom pomyšlení se Akemi rozplakala. Bylo jí velice smutno. Zdálo se jí, jako by celý svět potemněl a zatoužila zase se vrátit do měsíčního paláce. S těžkým srdcem vyšla na pobřeží kde se nekonečně vlnilo moře. Tentokrát se ale želva neobjevovala a Akemi nevěděla jak se dostat na mořské dno. Teprve teď si všimla skříňky co svírala celou dobu v náručí. Zkusím ji otevřít třeba mi nějak pomůže. Pomyslela si a úplně zapomenula na to, jak ji princezna varovala. Zvedla víko skříňky a v tom okamžiku z něj vyplul načechraný růžový obláček a stoupal vzhůru kdy se dotkl Akeminé tváře a rozplynul se v nic. Vzápětí měla Akemi na tváři plno vrásek a její vlasy zbělaly. Stala se z ní vetchá babička. Podívala se smutně na prázdnou skříňku a řekla si: princezna říkala že uvnitř je ukryt největší poklad člověka a měla pravdu byla v ní ukryta svěžest a mládí lidského života, jaká škoda…..