BAF! To jste nečekali,co?

Bohyně

Žiju ve světě, kde se sny stávají skutečností. Nebo to tak aspoň mělo být. Jinými slovy v mém vesmíru jsou čarodějnické školy, superhrdinové, mimozemšťani, umělá inteligence, cestovatelé v čase, příšery, víly, mluvící zvířata... Zkrátka všechno, co si dovedete -a v některých případech i nedovedete- představit.
Ale vždycky to tak nebylo. Asi před padesáti lety se začaly podobné věci ukazovat a od té doby nepřestaly. Vážně, není žádnou zvláštností dostat kouzelný náramek, či poukázku od podezřele vyhlížející společnosti vyrábějící roboty, nebo dokonce dopis z čarodějnické školy! Každý, koho znám, obdržel alespoň jednu nějakou tu záhadnou cetku, se kterou by mohl změnit svět. Jenže samozřejmě, jak to tak bývá, je v tom háček. Když už se necháte svést romantickým dojmem některé zázračné síly, nikdy nemůžete vědět, jak to dopadne- přeci jenom by vás to mohlo změnit v záporáka. Bez záporáků by hrdinové neměli žádný smysl bytí, že?
Vždycky jsem si myslela, že za to všechno může Bohyně. Je taková... No, jak by se to dalo popsat... Znuděná? Je to možné. Každopádně to naší malé milé planetce udělala z nudy. Proměnila nás v jeden obrovský román z lidské fantazie. Tuto mou teorii potvrzuje také její úmorná snaha zapojit mě do toho obrovského fantastického víru dění. To víte, nezaujatá čtrnáctiletá holka s průměrným životem, to chce trochu přikořenit... Popravdě, ne, že bych se o schopnosti nezajímala, jen mi to nepřijde jako dobrý nápad. Prožít zbytek svých dní jako Magical Girl? Nebo snad zemřít a stát se upírem? Nechat se kousnout zombiem, nebo ovládat živel? Stát se čarodějkou? Možná to zní vzrušujícně, ale není. A navíc je to oprus.
Takže jsem jako každý den vstala a odjela do školy. Bavila jsem se s kamarády a jakžtakž jsem dávala pozor. Cestou domů jsem omylem drcla do záhadného staříčka, načež jsem mu pomohla zpátky na nohy s omluvou, což mu z nějakého uhozeného důvodu vnuklo touhu věnovat mi jakýsi amulet. Samozřejmě jsem odmítla, ale po chvíli mi ho vnutil. Potom jsem se ocitla v přecpaném autobusu, což znamenalo další pakárny. Když jsem se konečně dokopala domů, vysypala jsem si tašku. Kromě učebnic se na zem zřítil dědův amulet, nějaká sponka se svítícím kamínkem, lahvička nepopsatelně fialové tekutiny a robotické kuře. Ano, dneska se snažila. Ostatní dostávají tyhle pitomosti jednou do roka, nebo dvou, nebo dokonce jednou za deset let, jenže já na ně působím jako magnet. Povzdechla jsem si a odnesla jsem kuřátko k bratrovi do pokoje dřív, než začne (to kuře) protestovat. Brácha tyhle roboty sbírá, což mi v téhle situaci náramně vyhovuje. Zbytek jsem hodila do bedny, kterou jsem ke skladování magických věcí ustanovila. Tahle už je třetí. Achjo.
Víte, na světe je tuna lidí, co po téhle příležitosti chňapli jako pes po masu. Není neobvyklé na ně narazit. Například moje máma. Jedné nádherné úplňkové letní noci se zapomněla na lesním paloučku plném zářivě barevných, čarovně okouzlujících květin , opojně vonících a lahodících oku. Nevím přesně jak se to stalo, každopádně moje maminka je víla.
Nebo se vám může taky docela dobře stát, že přijdete pozdě do školy kvůli boji mezi dobrem a zlem (což mimochodem většinou končí absolutní devastací celé za nic nemohoucí poklidné ulice a musí se zavolat cech mágů, aby to napravili).
Plácla jsem sebou na postel a chvilku jen tak ležela. Podívala jsem se z okna. Krásnou letní oblohu lemovaly naducané táhlé obláčky zbarvené zapadajícím sluncem do jemných sladkých odstínů růžové. Splývavé barvy malinových červánků mě ohromily. Oranžová, růžová, fialová a místy i třešňově červená se protínaly s takovou elegancí, až se mi zatajil dech. A nakonec obrovský kotouč červeného slunce, které jako pomeranč celou scenérii doplňovalo svou energickou svěží úžasností.Obdivovala jsem se nádhernému divu přírody........
A najednou- plesk. Na mém okně přistála obrovská, žábě podobná slizká věc. Rozplácla se tam, jako želé co někdo nedůmyslně postavil na kraj stolu. Pomalu sjízděla dolů zanechávajíc za sebou cestičky nechutného zelenohnědého slizu. Sledovala jsem to s krajním zhnusením a zatáhla jsem roletu. Sedla jsem si na zem a opřela se o postel. Neměla jsem v celku co dělat (ten hnus, co to věc zanechala, se mi nechtělo uklízet ani omylem). Vytahala jsem všechny magické bedny. Ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale když nad tím tak dneska přemýšlím, jsem přesvědčená, že za to může Ona. Vysypala jsem obsah první bedny na zem. Páni, to bych si mohla založit obchod. Pomyslela jsem si. Pak jsem ten nápad samozřejmě rychle zavrhla. S jistou dávkou nostalgie jsem pozorovala zvláštní předměty. Vysypala jsem i druhou a teď už se celá podlaha blýskala těmi magickými pitomostmi. Probrodila jsem se hromadou věcí a lehla si doprostřed podlahy. Trochu jsem se zahihňala a udělala andelíčka. Sledovala jsem strop a jeho monotónní, pořád stejná bílá barva mě uklidňovala. Tma v pokoji začala houstnout, jen lampička na stole svítila. Usnula jsem.
Ocitla jsem se ve velké tmavě modré... Co to vlastně bylo? Vím, že to byl asi hodně velký prostor, ale neměl podlahu ani strop. V těch místech, kde být měly, se jen modrá ztemňovala a končila v nekonečnu. Vznášela jsem se u velké tmavě modré zdi s velmi nepatrným nádechem tmavě zelené a hnědé, asi jako paví pera. Vypadala měkce a prošívaly ji květinové jemné vzory. Docela se mi tu líbilo. Barva byla příjemná a nenáročné světlo také. Nevím, odkud se vzalo, to mi však v tu chvíli starosti nedělalo. Zničeno nic se ozval potlesk a hvízdání a přede mnou z temnot vystoupila dívka.
"Oh, to je milé! To jste nemuseli!!!"
Pronesla svým zastřeným hlasem k povědomému publiku a poslala kamsi dozadu polibek. Změřila jsem si ji pohledem. Byla tlustá, ale ne na tolik, aby to bylo ošklivé. Nedokážu odhadnout, jak byla vysoká, ale celkově i ona vypadala příjemně. Měla dlouhé tmavě modré vlnité vlasy, ikdyž o trochu světlejší, než paví zbarvení celého prostoru. V uších se třpytily náušnice s peříčky, leskličkami a motýlkem. V jednom uchu dokonce tkvěl kolíček, přesně takový, jaký byste čekali u rebelujícího teenagera. Její hnědé oči zářily a usmívala se od ucha k uchu. Na tvářích měla namalované malé růžové srdíčko a rozkošnou žlutou hvězdičku. Její outfit se skládal z černého tílka a volného bílého trička s barevnými fleky a nápisem : I'm alive . Okolo rukou se jí vznášel jemně modrý hedvábný šátek, který se jí vinul i kolem ramen. Na zápěstí nosila velkou spoustu náramků. Některé byly pletené, jiné asi z festivalů. Všimla jsem si, že tam byly i s ComicCon, AnimeFest, ForGames a jinými podobnými akcemi. Dolní část oblečení činily černošedé lehce vybledlé džíny a červené conversky.
Usmála se na mě a mrkla dlouhými řasami na důkaz přátelství. Nejistě jsem se na ni usmála zpátky. Zřejmě ji to potěšilo.
"Ahoj! Tak ráda tě konečně vidím!"
Zvolala.
"Taky to byla fuška s tou tvou tvrdohlavostí."
Zatvářila se na oko vyčítavě a dala se do smíchu. Popravdě to bylo docela roztomilé. Trošku mě zamrzelo, že se taky takhle nechovám, ale neztratila jsem svůj klid.
"A kdo vůbec jsi?"
Zeptala jsem se. Dívka se na mě udiveně podívala.
"Copak ty to nevíš? Já si myslela, že to uhádneš. No to nevadí, třeba si mě představuješ jinak. Já jsem Bohyně."
Do posledních slov dala určitý, ale skoro nepostřehnutelný, samolibý důraz.
Znovu jsem si prohlédla postavičku přede mnou. Opravdu jsem si ji představovala jinak. Jenže jedna věc mi nedala.
"A proč se mnou chceš mluvit?"
Bohyně se znovu zasmála, tentokrát jsem však cítila v jejím smíchu nádech smutku.
"Víš, žít věčnost není žádná legrace. Někdo si to možná myslel, ale není. Člověk potom zůstane sám a nezbude mu nic, co by stálo za řeč. Jsem tu sama a je mi smutno. Hledám někoho, kdo by byl mým přítelem."
V jejích očích se odrážel vesmír sám, věčnost času a nesnesitelná touha domova. Pak se trochu otřásla a pokračovala:
"Prohledala jsem celou Zemi a chyběl mi už jen poslední člověk- ty. Dalas mi dost zabrat, víš to? "
Pousmála se.
"Byla bys ochotná to pro mě udělat?"
Podívala se na mě psíma očima. Tohle na mě bylo trochu moc. Dostala jsem obrovský záchvat smíchu. Něco tak absurdního už jsem neslyšela roky. Ale co roky, vůbec! Bohyně se na mě zmateně podívala, pak se dala také do smíchu.
"Věřila bys tomu? Taková snůška sentimentálních keců!"
"No jo, ale víš ty co? Budem kámošky. Mám z toho takový nějaký dobrý pocit."
"Vážně?!?!? Super!!!"
Rozzářila se Bohyně a vrhla se mi kolem krku. Objala jsem ji a rozloučila se s ní.
Probudila jsem se do sobotního rána. Magické předměty zmizely. S očekáváním jsem roztáhla roletu a- se zklamáním a zhnusením ji zase zatáhla.
Tak začaly mé dny s Bohyní. Musím uznat, že to není zrovna dojímavý příběh, ale přesně takhle se to stalo. Hlavou mi občas prolétne myšlenka: v tomhle trhlém světě jsem asi nejtrhlejší já.