HryProDivky.cz
Elisabeth a její průšvihy - jak bolí přátelství
Dlouho (skoro 2 roky) jsem nevydala tu slibovanou 3. kapitolu tohohle článku. Takže jdeme na to!
V knize jsem se dočetla, že přátelství je ta nejlepší věc, kterou můžete prožít s přáteli. Já měla jedno pevné přátelství; a to s Miou. Nejvíc mě mrzí, že před její smrtí jsme se pohádaly. Ta nehoda byla nečekaná věc, která ochromila celou naší i Miinu rodinu, celou školu a v novinách je to nejčtenější článek za poslední rok. Vzpomínám si, jak jsme se s Miou poznaly: Jela jsem s mamkou vlakem a ona si s její mamkou k nám přisedla. Tenkrát nám bylo 8 let. Naše mamky se bavily, zatímco my jsme si zrovna do oka nepadly. Mamka mě s ní srovnávala, že má jedničky, je hodná, milá a vypadá jako andělíček, což mě štvalo. Pak nám její mamka sdělila, že se stěhují z bytu do baráku na naši vesnici, kde bude její mamka pracovat a ona chodit do školy. Když přišla na moji školu, moje mamka trvala na tom, že spolu musíme sedět a já Mie všechno ukážu atd. Dělaly jsme si naschvály, hádaly se, posmívaly se navzájem té druhé a různé zlé věci. Miu měli všichni rádi, a dokonce i má dětská láska se kvůli ní rozpadla. V 5. třídě mi dokonce rozbila mobil, a potom přebrala mou druhou dětskou lásku. Nenáviděla jsem ji. No a v 6. třídě přišel zlom; to Mia spadla z trampolíny, a musela jet do nemocnice. Mí rodiče se mnou za ni jeli (proti mé vůli) a to jsme si konečně padly do oka. Pomáhala jsem ji učit se znovu chodit (měla otřes mozku, hrozně zlomenou nohu, kdy ji hrozila amputace) protože při otřesu mozku se ucpala nějaká cévka, kvůli které nohu vůbec necítila a měla ji studenou. V 7. třídě už normálně chodila a my se postupem času staly BFF. Nosily jsme 24/7 náš náramek přátelství a kdyby se něco té druhé stalo (jakože teď Mia zemřela) tak jsme si slíbily, že život té první nekončí a náramek dá někomu jinému, s kým se bude bavit. No a v 8. třídě zemřela při tragické autonehodě. Byla na místě mrtva (měla poraněnou lebku, vykrvácela ji tepna a i kdyby to přežila, byla by mentálně i tělesně postižena, což by byl důvod abychom se ještě víc bavily a zůstaly spolu). Bohužel ani tak se nestalo. Náramek jsem nikomu jinému dát nechtěla. Patřil jenom jí. No tak jsem to vyřešila takhle; její rodiče mi dali její náramek a já vzala ten můj a svázala je k sobě. Pak je oba uzavřela do krabičky, ve které jsme je koupily, ovázala krabičku mašlí a napsala na ni: MŮJ ANI TVŮJ ŽIVOT TÍMTO NEKONČÍ, KAMARÁDKY JSME NAPOŘÁD, a poslala ji po řece, ve které jsme kdysi plavaly a hrály si. A přesto, že Lisino a Miino přátelství ani smrt nerozdělí, náš příběh bohužel ano. Děkuji za pozornost a tímto označuji příběh Elisabeth a její průšvihy za ukončený no a my se potkáme u dalšího příběhu. Ahoj!!!
