Jednorázová povídka, aneb naivní představy - 1. - Zábava :-) :-D

«Nejnovější články | Zábava :-) :-D

Vytvořit blog | Nápověda

Jednorázová povídka, aneb naivní představy - 1.

Ahojky,

dlouho zde nepřistál nějaký článek, proto jsem se rozhodla, že přidám kratší, ani ne 10 stránkovou povídku. Užijte a olajkujte :)

Se zaschlými cestičkami od slz a dalšími slzy v očích, sedím zkroušeně na tom místě, kde jsem skoro každé odpoledne, minimálně 4 hodiny. Jediné místo, kde se s tebou mohu setkat…
Minulost:
Bylo nám 14, když jsme se začali více bavit, do té doby, ty jsi pro mě byl obyčejný debil a já pro tebe nicka. Ale v 8. Třídě se vše změnilo. Psali jsme si, sem tam zašli ven, zajímali se jeden o druhého. Oblíbila jsem si tě, a ty mě. Vše se zdálo být skvělé a v tu dobu bylo.
    O pár dnů později jsem seděla se svou, tehdejší, úžasnou kamarádkou Elenou na lavičce v naší zapadlé části Ostravy, kterou jsme obě milovaly. Neměli jsme potřebu jezdit do centra nebo tak, toto nám stačilo a líbilo se nám zde. Zrovna jsem ji o tobě říkala a zarazila jsem se u jedné věci, kterou jsi mě částečně překvapil, částečně šokoval. Že chceš do armády. Že chceš bránit naší zem…
„Ty bláho!“ řekla překvapeně a projela si rukou vlasy: „Je mi celkem líto jeho budoucí holky“
„Jo mě též. Ale říkal, že rodinu nechce“ přiznám a hypnotizuju zrakem chodník před sebou
„Zajímalo by mě, jestli si to samé bude myslet za 10 let“ konstatovala
„Vojáci podle mě bývají osamělý“ prohodím. Pokývá hlavou a bavíme se o dalších tématech
    Čas plynul, s Honzou jsme byli stále kamarádi, nejlepší kamarádi, a stále jsem mu nerozmluvila jeho šílený nápad, jít do armády. Věděli jsme oba, že toto naše kamarádství jednou překazí a minimálně já budu tak špatná, když se dozvím, že je mrtvý, nebo zmrzačený. Byl to jeden jediný kluk, s kterým jsem se dokázala bavit, do té doby a jak jsem později zjistila, i navždy. Končili jsme devátou třídu. Naše málopočetná, ale extrémně hlučná třída, plná dvojek z chování a důtek se rozpouštěla, z čeho ale učitelé museli být i nadšení, možná i smutní. Ve třídě jsem kromě Honzy a jedné mé kámošky přes prázdniny nikoho nepostrádala. Po prázdninách jsem nastoupila na gympl, ač nedobrovolně, tak přece. A s tebou si psala a byla kámoška, ale pak přišel den, kdy se vše změnilo.
    Je pátek odpoledne, ideální čas na lenošení. Své rudé vlasy mám stažené v culíku, mejkap rozmazaný kolem očí, což je má specialita dodnes – když jsem doma, je mi ukradené, jak vypadám. Na sobě vytahaný triko a tepláky. Zrovna jsem četla Hvězdy nám nepřály, když mi zacinkal telefon, ležící vedle mě. Nedobrovolně jsem se po něm natáhla a odemkla ho, naskočila mi zpráva od něj: Co takhle se zajít projít, jen my dva? Nadzdvihnu obočí. Teď jsme celkem dlouho nebyli, takže jsem odepsala, že jo a v kolik a kde? Mezitím, co neodepisoval, sáhla jsem po micelární vodě a vatových tampónech, abych si odlíčila fleky od makeupu. Poté jsem si kosmetickou taštičku vzala a vytáhla z ní malé zrcátko a korektor. Když jsem si ho nanášela na čelo, zacinkal mi znova mobil, otevřela jsem messenger a klepla na zprávu od něj, která hlásala, že mě vyzvedne za půl hodiny u nás. Bydlí totiž 2 vchody ode mě. Odepsala jsem, že se těším a pokračovala v makeupu. Po rozetření korektoru následovala řasenka a jemňounká a decentní rtěnka. Poté jsem se převlékla do nejúžasnějšího trička s nápisem How you doin‘? Pocházejícího z mého nejoblíbenějšího seriálu. Vlasy jsem si rozpustila a pročesala. Vlasů mám málo a jsou jemné, často se mastící. Krok, odbarvit se z hnědé na rudou, byl úžasný. Do té barvy jsem se zamilovala. Uslyšela jsem zvonek a vyskočila z postele. Popadla jsem mobil a klíče a rychle si nazula boty. Je teplo, mikinu jsem nepotřebovala. Seběhla jsem schody a vyšla ze vchodu. Stál tam a opíral se o zeď, hned vedle zvonků, když mě uviděl vyjít, usmál se: „Ahoj“ pozdravil mě. Místo pozdravu jsem ho objala, přičemž jsem si musela stoupnout na špičky, protože měří o dobrých 15 cenťáků více, než já. Je taky dost hubený. Po dlouhém objetí jsem se od něj odlepila a vyšli jsme. Courali jsme Hrabůvkou a zastavili se u jednoho opuštěného hřiště. Koukla jsem na houpačky a z nich na něj: „Jdem?“ navrhla jsem a kývla směrem na ně
„Jasné!“ řekl a rozeběhl se k nim. Musela jsem se zasmát, tak moc mi připomínal malou mě a soutěžení o jakoukoliv hloupost. Taky jsem se za ním vydala a sedla si na houpačku vedle něj. Pomalu jsem se houpala: „Jseš tam šťastnej?“ zeptala jsem se, myslíc na jeho školu
„Ale jo, je to dost o psychice a tak, ale baví mě to“ odpověděl a zhoupl se. Povídali jsme si dál a připadala jsem si, jak v sedmém nebi. S ním jsem venku vždy ráda, ale dnes jsem cítila něco víc. Když jsi mě doprovázel, u našeho vchodu, zastavili jsme se a dlouze se na sebe dívali. A pak jsi to vyslovil, ta slova, která mi předtím nikdy nikdo neřekl: „Miluju tě“ kousla jsem se do rtu. Nevěděla jsem, co odpovědět, tak jsem tě objala. Držel jsi mě pevně kolem pasu a já se pak osmělila a políbila tě. Bylo to tak…krásné a nové, do té doby nevyzkoušené. Cítila jsem, že prvně v životě miluju tak úžasného kluka. Líbali jsme se do té chvíle, než jedna sousedka, postarší dáma vylezla ze vchodu a měla nějaké připomínky, nicméně zábavné, ale myslím, že něco v tom smyslu: chudák maminka, až se to dozví!, tam řekla. Škoda, tato dáma si mě pamatuje už od té doby, co jsem řekla první slova, asi nepostřehla, že mi bude za půlroku 16.
„Napíšeme si, jo?“ navrhl mi. Radostně jsem přikývla a ještě naposled jsem ho políbila. Potom jsem vešla do vchodu a on odešel domů.
    A pak jsme spolu chodili. Dlouho. Po 4 měsících jsem se osmělila a oznámila to rodině. Byli nadšení, když jsem jim to řekla. Hlavně má nejstarší sestřenka Lucie, chtěla vědět vše. A hlavně, jestli vím, že nemám pospíchat s ničím. Vše jsem samozřejmě odkývala, ale přišla jsem si najednou důležitější, lepší.
O rok později, o hlavních prázdninách jsem byla na chatě s mojí rodinou. Byla jsem tu 2. Týden a děsně se mi po něm stýskalo. Signál pramizerný, volali jsme si jednou za 4 dny a smsky byla jediná spása. Jednou jsem si takhle hověla na terásce, hrála si s Eliškou, dítětem od Lucky a seděla tu ona, druhá sestřenka Marie, má mladší, šíleně pubertální sestřenka Eva, která mě tolikrát shazovala, že ona už má kluka a já ne. Vždy, si při tom vzpomenu na to, že jsem prvního kluka měla sice až v 15, ale že ten vztah nám trvá dodnes, takže něco přes 1 rok a půl. Dále je tu manžel Marie a manžel Lucky a všichni relaxujeme po obědě. Najednou se zdola, zpod chaty ozve zvonek kola a všichni se kouknou dolů, až na mě. Beztak nějaký kolař se ztratil z cesty. Potom do mě Lucka strčí loktem: „Hele, kdo za tebou přijel!“ ukáže dolů. Rychle se kouknu a tam, se o kolo opíral Honza. S vytřeštěnýma očima jsem vyskočila z křesla a běžela za ním, což bylo doprovázeno smíchem mé rodiny. Během, co jsem k němu běžela, všimla jsem si, že hodil kolo do příkopy a čekal, až k němu doběhnu. Pak mě objal a zatočil mnou ve vzduchu. Když se zastavil, omotala jsem mu nohy kolem boků a políbili jsme se. Ruce jsem mu omotala kolem krku a držela se ho jako klíště. Bylo mi jasné, že nás všichni sledují, ale já na to nedbala. Potom jsem ho konečně propustila a seskočila jsem z něj: „Ahoj“ řekla jsem konečně
„Ahojky“ řekl nazpět.
„Co tu děláš? To jsi na tom kole jel z Ostravy až sem?!“ zeptám se ho překvapeně
„Jo, tvoje mamka mi dala adresu, tak jsem si řekl, že tě překvapím, jsi ráda?“ usmál se. V ten moment jsem byl nejvíce šťastnej člověk na světě. Obejmula jsem ho znovu. Pak jsem ho pustila a zahleděla se na něj: „Hele, mě trošku bolí z toho běhu nohy“ oznámila jsem. Nechal kolo v příkopě, se slovy: „Vrátím se pro něj!“ a vzal mě do náruče. Přišla jsem si jako princezna. Ač s mastnými vlasy, v teplákách, ale šťastná! Donesl mě k chatě, kde mě elegantně postavil zpět na nohy a se všemi se pozdravil. Pak jsme vklouzli do chaty a vystoupali do druhého patra, do volného pokoje a plácli sebou na postel.
    V září jsem nastoupila do druháku, stejně jako Honza. Vídali jsme se tak málo, skoro jen co 2 týdny, takže tato doba na chatě bez něj byla takový nácvik. Pořád jsme si psali a volali. Bydlel na intru, sem do Ostravy jezdil z Olomouce každý víkend, a dříve jsme spolu byli alespoň 1 den z víkendu, ale našim rodičům připadalo, že se rodině věnujeme málo. Přes křik a slzy jsme vyprosili vídat se co 2 týdny, s celým stráveným víkendem. Časem jsem si zvykla, že mám kluka, kterému, když zavolám, tak mě nepočká u školy a neusne se mnou o víkendu. Naše nevídání se ale neodradilo naší lásku, naopak, posílilo, i když jsem trpěla věčným strachem, že se do nějaké jiné zamiluje. Ale to nikdy neudělal, podle jeho slov. A jeho slovům já věřila a věřím. Těšila jsem se na víkendu, kvůli tomu, že jsem věděla, že ho uvidím. Všichni na gymplu si mysleli, že jsem sama, pár kluků mě pozvalo na rande. Samozřejmě jsem odmítla, ale po zkušenosti s jedním, kterému, když jsem řekla, že jsem zadaná, tak se mi vysmál do ksichtu. Od té doby říkám, že prostě nemám zájem.
    S takovým vídáním/nevídáním to šlo do té doby, než nám bylo oběma 18 a naše jsme už poslouchat nemuseli, což oni věděli, a proto nám nebránili, každý víkend trávit společně, buď u nás, nebo u něho. Chodili jsme na procházky, na bazén, do kina a hlavně jsme si užívali společné chvíle.
    Po maturitě jsme se rozhodli postavit se na vlastní nohy a pronajali si, s pomocí rodičů, dvoupokojový byt. Teď už jsme mohli být stále spolu, pro nás úžasná věc. Jednou večer jsme jen tak leželi a povídali si. Zamýšleli jsme se nad tím, že od 15 let jsme spolu, což je už 5 let. A taky nad tím, kam došel nevinný chat dvou spolusedících. Tehdy se na mě podíval: „Už navždy“ řekl a stiskl mi ruku
„Navždy“ zopakovala a políbila ho, což se zvrtlo ve vášnivou líbačku.
    O 2 roky později ti přišlo předvolání na hlídání hranic, což znamenalo, že 1 týden tu budu sama. Byla jsem z toho zaražená, ale věděla jsem, že tam musí. Koneckonců, toto je bezpečné. Kór v Česku. Sbalila jsem mu tašku s věcmi a postavila ji ke dveřím, u kterých jsem čekala, až přijde. Po chvíli zavítal ke mně a pevně mě obejmul: „Miluju tě“ řekl a políbil mě
„Taky tě miluju“ řekla jsem po chvíli a ještě na pár sekund jsme se objímali, protože jsme věděli, že se teď pár dnů neuvidíme.
„Tak fajn“ řekl po chvíli a já ho pustila. Vzal si sportovní tašku a pohladil mě po tváří: „Pa“ řekl a usmál se
„Pa“ šeptla jsem zpět a naposledy jsme se na sebe usmáli. Potom už opustil náš byt a já ještě dlouho mávala taxíku, který s ním odjížděl.
O 2 dny později v noci mi zazvonil telefon. Prudce jsem sebou škubla a rychle po něm hmátla. Rozespale jsem přijala neznámé číslo: „Ano?“ řekla jsem
„Slečna Frausová?“ řekl nějaký mužský hlas
„Ano, co se děje?“ začala jsem být nervózní
„Váš přítel Jan Neubauer byl postřelen a převezen do nemocnice“ oznámil mi monotónně hlas. V ten moment jsem měla pocit, že jsem dostala infarkt
„Cože?!“ zakřičela jsem tak, že jsem zbudila Lucii, která se ke mně na pár dní usídlila. Sedne si do stejné polohy jako já a bedlivě poslouchá
„A do jaké nemocnice, nebo co?!“ začnu rozčíleně mluvit do telefonu: „Je v ohrožení života?! Jak se to sakra stalo?!“ chrlím rozčileně a v šoku
„Fakultní nemocnice Ostrava, bližší info nevím, slečno“ odpovím provinile
„Můžu tam jet hned?!“ vykřiknu do telefonu jak smyslů zbavená
„Ano, měli by vás pustit. Kolega z policejní stanice bude čekat u nemocnice“ odpoví. Urychleně típnu hovor a rozsvítím lampu
„Co se děje?“ zeptá se zmateně Lucka
„Honza je v nemocnici“ oznamuju během oblékání a pobíhání po pokoji, což přes slzy jde strašně blbě: „Musím za ním, musím!“ pokřikuju. Lucka se v šoku posadí a vyskočí též. Začne dělat to co já a sice, běhat po pokoji a hledat oblečení. Po chvíli jsme nachystané a vybíháme z baráku, který málem zapomenu zamknout. Terka si sedá za volant auta a vyjíždíme. U nemocnice zastaví a já vybíhám málem ještě z rozjetého auta. Ten stres, který cítím je neúnosný. U nemocnice skutečně stojí policejní auto. Přiběhnu ke strážníkovi: „Frausová, můj přítel Jan Neubauer byl postřelen a leží tu!“ vychrlím na něj. Jen pokývá a spolu s Lu nás pustí dovnitř a vede nás k sestře, hlídající v noci. Ta nás dovede k jednim dveřím: „Váš přítel je ve vážném stavu. Nesmíte k němu, ale můžete se podívat skrz sklo“ oznámí a já se podívám na něj. Leží na nějakých přístrojích, vypadá bezbranně
„Operace však byla úspěšná, rána je zašitá, byla na stehně, kulka vyndaná“ poinformuje mě sestra. Spustím s Honzy oči: „Prosím, můžu tu počkat do rána?“ zeptám se jí: „Klidně zde, na chodbě. Prosím, na kolenou“ poprosím se slzami v očích. Spolkne připomínky a nakonec přikývne. Poděkuju a zhroutím se na lavičku. Složím hlavu do dlaní a hystericky se rozbrečím, jakoby mi až teď vše došlo: „Lu…Jeď domů, ke mně, nebo k vám…Prospat. Se“ mluvím jako robot mezi vzlyky: „Nic neříkej a jeď!“ nakážu jí: „Ahoj“ řeknu bez jediného slova. Ona skutečně odejde, čemuž jsem ani nevěřila. Brečím jako pominutá a celou noc strávím pochodováním po chodbě, nahlížením přes sklo do jeho pokoje, pobrekáváním a kontrolování telefonu, kolik že je to vlastně hodin

Doufám, že se vám 1. díl krátké povídky líbil a napište názor do komentářů :) Byla bych ráda, kdyby se vlezla do jednoho, bohužel blog na hpd má limit znaků, ale nebojte, na 2. část nemusíte čekat dlouho, vyjde ještě dnes :)...dodala bych, že 2,3 věci se staly, samozřejmě s "Honzou" (Neexistující jméno, postava reálná), jsem nechodila, nechodím, takže zbytek jsem si domyslela :). Všechny jména fiktivní, vychází z reálu :). Mějte se :)