Výňatek z deníku gymnazistky (1?)

(Jména byla změněna z důvodu ochrany soukromí, jak to někteří z vás rádi nazývají - GDPR. Příběh je psán podle skutečných událostí a vše zde napsané není nic než pravda.)

Psal se 2. duben léta páně 2019, zhruba sedm let po údajném konci světa, který byl roku 2012. Pocítila jsem jaro, které už bylo všudypřítomné a odpoledne bylo až velmi teplé.

Ve škole jsme toho dne skončili dříve než normálně, tak jsem se tedy rozhodla, že započnu s vytvářením herbáře do biologie. Vzala jsem si malou lopatku a krabičku na rostlinky a vydala se podél řeky Vltavy, která je v Čechách nejdelší řekou. Sama a napospas světu, kráčela jsem podél klidné řeky, která se ubírala mírně na sever. Po obloze si pomalounku pluli cumuly a občas byl na obzoru vidět i nějaký ten cirrus.

Při pěkném počasí šla práce dobře od ruky a po chvíli jsem měla už pět rostlin z deseti potřebných. Došla jsem k malému hájku u břehu. Byl tvořen především břízkami a mladými buky. Opodál stál zástup smrků, které nebyly ani dva metry vysoké. Najednou jsem slyšela pod smrky nějaké zašustění a podupání. Nedělala jsem si z toho těžkou hlavu, po lesích zvířata bývají. Najednou z houštiny vyběhl Sus scrofa a já s úlekem zkoprněla. Pohltila mě panika a já nevěděla, co si počít. Po pouhé setině vteřiny přemýšlení, která se mi zdála dlouhá jako hodiny, jsem dostala nápad. Rychle jsem se otočila a skočila do řeky. Chvíli jsem zírala do očí uchvatiteli mé botanické sbírky, která zůstala na břehu.

Po chvíli byla na obzoru vidět Praha a já usoudila, že je na čase vylézt z vody ven. Celá mokrá jsem se doplahočila k nejbližší autobusové zastávce, ale peníze jsem s sebou neměla a telefon jsem měla z vody rozbitý – jsou věci, které nepřežije ani Nokie. A tak skončilo mé putování.