HryProDivky.cz
Povídka beze jména 2
Hi Dragon Lovers! Asi bez zdržování jdem na to.
Sakra! Řekla jsem si v duchu. Zapomněla jsem na Hvězdný křišťál. Tak teda příště... Vrátili jsme se. Doma nás přivítali při nejlepším zklamaně. ,,Co čekáte?'' zavrčela jsem ,,Nemůžete očekávat, že vám sem přivedeme zkušené a vycvičené bojovníky!'' vyprskla jsem. Tlapka mě lehce, ale zřetelně dloubla do ramene. Všechny rozhovory přerušil Hvězdin příchod. Podívala se na dvě koťata a usmála se. ,,Odvěďte bílé kotě k některé z matek, jmenovací ceremoniál bude dnes.'' A pak si mě vzala stranou: ,,Co jsi viděla?'' Nechápavě jsem se na ni zahleděla a Hvězda pochopila, že jsem tam nebyla. ,,Dobrá, jdi tam při příštím úplňku po shromáždění.'' Mluvila pevným hlasem, nebylo možné neuposlechnout. Tak jsem jen mlčky přikývla. Prošla jsem táborem, a vše zkontrolovala, jak moje funkce vyžadovala. Ochránce a navigátor musí být vždy připraven. Pomyslela jsem si vážně. Když bylo vše zkontrolované, kývnutím jsem upozornila hlídku, že je bezpečno. Věděli, že je na mne spoleh. Než jsem se však stihla uložit, vyrušil mě z jezení dobroučké pěnkavy Slunéčko. Vypadal trošku nervózně. ,,Ehm, Světluško?'' Kývla jsem. ,,Potřebuju se tě na něco zeptat.'' Já opět kývla. ,,Mohla bys mne zaučit?'' To mě dostalo. Nikdo nechtěl být mým učedníkem. Nejspíš proto, že jim přijdu nebezpečná. Já si s tím však hlavu nedělala. ,,Dobrá, ale nemohu to zaručit. Můžeš se zeptat i Modrovouse, to je ten šedý kocour s dlouhými fousky. Je to zástupce velitelky, a do těchto věcí docela vidí.'' Tentokrát kývl Slunéčko. Ale ještě neskončil. ,,Ale ty jsi nejváženější bojovnice, nemůžeš mi pomoci, třeba se pokusit přešvědčit tu... Ehm...'' ,,Modrou hvězdu.'' doplnila jsem. Kývl. ,,Pojď spát, potřebuješ to.'' tím jsem ukončila náš rozhovor. ,,Kam mám jít? Nemohl bych k tobě?'' Touto žádostí mě zase vyvedl z míry. Tak jsem pomalu přikývla a přistrčila mu vypaseného hraboše. Chvilku mrtvolku jen vyděšeně sledoval, a pak se do ní konečně zakousnul. Radostí zavrněl. Já hned po jídle zalezla do nory, a Slunéčko mě po chvilce váhání následoval. Když se uvelebil, já se obtočila kolem malinkého tělíčka, abych jej zahřála. Oba jsme zavrněli. Když se objevily první hvězdy, probudila jsem Slunéčka, a všechny kočky se po chvíli shromáždily před Hvězdu, a dvě koťata. ,,Nyní, před zraky našich předků, hodlám pojmenovat dvě koťata, naši naději a budoucnost.'' Tato slova měla váhu. ,,Jmenuji tedy dřívějšího Slunéčka na Pouštíka, a toto bezejmené kotě jmenuji na Bělku. Nechť naši předkové z nebeského klanu posoudí tato jména. Nyní bych však měla vybrat učitele pro Pouštíka. A já již vím, kdo to bude.'' Hvězda se usmála, na mě. ,,Učitel, abych měl být přesnější, učitelka, bude Světluška.'' Kočky jen souhlasně pokývaly hlavou. ''Shromáždění je u konce. Můžete jít spát.'' Kočky souhlasně zamručely a pak se začaly rozcházet. Na Pouštíkově tváři byla vydět úleva. ,,S výcvikem začneme zítra ráno. Vezmu tě kolem hranic. Teď pojďme spát.'' Pouštík souhlasil, a tak jsme opět ulehli.
,,Vstávat!'' zavelela jsem ráno. Pouštík zamrkal, a poté si protáhl každou nohu zvlášť. ,,Najez se a vyrazíme.'' Po malé, rychlé snídani jsme vyrazili. Východem z bezpečí táboru, přes potok, až do jehličnatého lesa. Kolem leželo pronikavě vonící jehličí. V otevřené krajině jsem se instinktivně přikrčila, a brzy jsme tento prostor opustili. ,,Co vůbec v táboře děláš?'' zeptal se mě Pouštík tiše. ,,Jsem ochránce a navigátor, přeber si to, jak chceš.'' zavrčela jsem směrem dozadu. Ve vzduchu bylo cítit znepokojení, již jsme téměř u Hromové stezky. ,,Víš co je tohle?'' Pouštík zavrtěl hlavou. ,,Zavětři.'' poradila jsem mu. Zvedl pootevřenou tlamičku a chvilku větřil. ,,Cítím smrad.'' Pousmála jsem se, bylo to pochopitelné. ,,To je Hromová stezka. Opatrně.'' varovala jsem Pouštíka. Stezka opravdu pronikavě páchla. Ještě jsem Pouštíka poučila: ,,Za Hromovou stezkou má území krvavý klan. Od toho se drž dál, jsou to nelítostní bojovníci.'' Pouštík pouze pomalu přikývl. Z druhého okraje Stezky na nás svítily žluté kočičí oči. Okamžitě jsem mňoukla na Pouštíka, že mizíme. Oba jsme se otočili, a zmizeli. Dokonce jsme potkali loveckou výpravu z našeho klanu. Trochu jsme jim pomohli, a pak hned vyrazili zpět.
,,Ty jsi byla učednice?'' zeptal se Pouštík v táboře. Přikývla jsem. Pouštík pokačoval: ,,Jaké to bylo? Jaké vůbec bylo, tvé dětství?'' Já jsem zavrtěla hlavou: ,,To bylo jiné, ošklivé. Nechceš to vědět. A já tě s tím nechci seznámit.'' Přitom jsem si ukázala na jizvu přez mé slepé oko. Bylo to dostačující varování. Pouštík tedy mlčel. Stále mlčky si došel pro nějaké jídlo z hromádky úlovků. Když jsem začala s obchůzkou tábora, zpozorněl. Já ovšem také, jelikož mým směrem vykročila Modrá hvězda. ,,Světluško?'' Přikývla jsem. ,,Bude shromáždění, vezmeme s sebou Pouštíka. Také, půjdeme na výpravu kolem území krvavého klanu, očekávám, že si cestu nastuduješ.'' s těmito slovy odkráčela. Já pokračovala v obchůzce, a přitom se myslí zatoulala k Bělce. Tak slabá, kdo ji asi bude učit?
Tak, to je zatím vše, jo vím, že jsem líný prase, protože jsem nepsala víc jak... nevímco. Takže se omlouvám a... ahoj.
