ThatBlog

Díky za reakce, nevím, co říct, ale už se necítím jak mentál. Samozřejmě, pořád je to něco, i když nevím, jestli dar nebo prokletí (asi oboje) Ráda si o tom pokecám a znova: díky za rady.

Já nemůžu vědět jaké to je, jelikož jsem nikdy nic podobného, takového "reálného" neměla (u mě je to paranoia), ale dokážu se do tebe vcítit, protože i ta hloupá paranoia je nepříjemná. Částečně souhlasím se všemi. Napřed bych si zjistila jestli to není to, co říkala Damaris. Kdyby ne, tak máš dvě možnosti. Zkusit to přijmout jako dar a zkusit se s tím naučit pracovat (jak říkala Psychoušek) nebo pokud by to nikam nevedlo a tebe to trápilo, tak bych zkusila psychologa, chcete-li psychiatra. Je jich spousty nevrlých, u kterých ani nechápu, proč šli na tuto profesy, ale je jich spousty milých, vsřícných, pro které nebudeš blázen na prášky, ale zajímavá bytost, která věří v jejich pomoc (jak říkala Anko). Prvním krokem ať už se rozhodneš jakkoliv je promluvit si o tom s rodiči

Pokud se třeseš a je ti zima a máš něco jako halucinace, může to být klidně to co jsem měla já. Mám nedostatek vitamínů, minerálů, panickou ataku, stavy úzkosti... Je to nepříjemné a podle tvého popisu je to celkem podobné. Nemyslím že bys byla vyjímečná jak tvrdí Psychoušek, myslím, že jsi jen podobně citlivá jako já. Nemusím mít pravdu. Mě pomohly vitamíny a zklidňující čaje. Ale mám to občas pořád.

Pokud by sis chtěla o tom s někým promluvit, jsem tu jen pro tebe, tak kdykoliv klidně napiš do zpráv. Celkem se o tyto ,,lidské stavy" zajímám, takže možná i určíme co ti přesně je

Já si dovolím s Psychouškem (opět) nesouhlasit. Nicméně i já mám podobnou zkušenost vyvolanou něčím, o čem nechci mluvit. Ale dalo se to samo do pořádku.
Jako první bych si ještě jednou promluvila s rodiči. Nemáš se čeho bát, rodiče ti za to nevynadají ani ti neutrhnou hlavu.
Potom bych zašla na psychologem (pokud je tu někdo fajnšmekr, pak se omlouvám, pokud má být psychiatr). Je docela normální, že hned napoprvé nenajdeš toho, který ti sedne. (Jednou jsem několik týdnů nemohla spát, taky kvůli té události. První, co mi doporučili bylo, abych šla do blázince na terapii. Šla jsem ale jinam a ta paní byla moc milá a hodná a po několika dnech jsem zase spát začala.)
Hlavně nezapírat. Říkat pravdu a nemáš se čeho bát. Pokud nejsi moc otevřený člověk, pak aspoň odpovídat na otázky a snažit se.
Nevím, jak jsi na tom, ale moje halucinace byly hrůza a děs. Po čase nespaní už jsem skoro nerozeznala halucinaci od reality. To nechceš zažít. Byl to jeden z těch nejhorší pocitů. Asi bych se je snažila nepodněcovat.
Víc k tomu bohužel nemám co říct. Za mě bych si promluvila s psychologem.
Přeji ti hodně štěstí, nenech to sklouznout tak daleko, jako já. ^v^

O pomoc? Neber to tak, jako že je s tebou něco špatně. Taky to atk mám. občas slýchám hlas v hlavě, co mele různý blbosti a stačí se mi trošku se napít a všude vidím různé věci...a vím že to tam doopravdy není, ale to je jedno.

Není to vada. naopak. je to dar. tvůj mozek má otevřené části, které mají jiní lidé zavřené. Jsi vyjímečná. Není to děsivé ani špatné, naopak je to fascinující.když se to naučíš brát takhle, tvé halucinace se stanou tvými přáteli a ne tvým problémem.

A ano, doktoři by s tebou zacházeli jako z bláznem nebo hůř, řekli by že si to vymýšlíš abys je tím mohla obtěžovat. Protože to nechápou, když to znají jen z knížek a z přednášek na vysoké...

Edit 19:17: Můžeš vidět cokoli, když se to naučíš ovládat. Uvidíš na zdi tvary, které budeš sama přetvářet. pazvuky a hrůzy co slyšíš se časem změní v něco, s čím si budeš moct povídat. Věř mi. taky mě to ze azčátku štvalo. A paradoxně to začalo po lécích XD