Stopy zvířat

«Nejnovější články | Stopy zvířat

Vytvořit blog | Nápověda

Povídka - Cesty osudu

Ahoj! Jak jsem slibovala, je tu nová povídka.

Ze začátku to pro některé z vás bude nuda, ale další díly snad už budou dobrý.

Tak se nenechte odradil prvním dílem. Pokračování napíšu do týdne, pokuď bude čas, tak dřív.

Byl konec léta. Slunce vrhalo do prázdného pokoje, kde byly jen tři ošoupané postele, své paprsky.

Terese se dívala nahoru na špinavou zeď.

Vtom se ozvala rána, jak když někdo bouchne paličkou do pánvičky.

,, Vstávejte! " , uslyšela Terese přísný hlas.

Vzdychla. Nenáviděla to tu. Nenáviděl svůj život! Každý den to tu bylo stejný:

Ráno vstaneme, dostaneme kousíček chleba a čtvrt jablka, dopoledne sbíráme mušle na pláži a odpoledne vytrháváme plevel na dvorku nebo, pokuď mají dozorci dobrou náladu, jdeme na procházku. A obědy - vodová polívka, co chutná jak zvratky. A večeře - kousek rohlíku. A spíme na odporných postelích, které určitě našli na smeťáku.

Vyskočila z postele, ikdyž neměla nejmenší chuť do života. Tolikrát zatoužila utéct, ale věděla, že je to téměř nemožné. Dobře věděla, co dělají s těmi, kteří se o útěk pokusili a neuspěli. Strčili je do ,, díry " .

Díra byla místnost nebo spíš uzavřená jeskyně, jak popisovali ti, co tam byly. Byla tam naprostá tma, žádné jídlo voda jen ta, co skapávala ze zdí, východ od tama nebyl, nebo ho aspoň nikdo nenašel. Nechali vás tam trčet celé dny. Většina dětí, co tam byly, se od tamtuď nevrátila. O to Terese rozhodně nestála.

Rukama si prohrábla své dlouhé hnědé vlasy. Paula a Adéla, které bydleli s ní na pokoji taky vstaly.

,, Podívej, naše princeznička Terezka chytá signál k zapnutí mozku svou anténou! " , pitvořila se Adéla a dívala se na její vlasy. Paula se zahihňala.

,, To mi vstávají vlasy hrůzou, když tě vidím! " , setřela ji Terese a odešla z pokoje. Adéla na to nic neřekla.

Když šla chodbou ven na dvorek na ranní počítání, dívala se po ostatních. Byli tu holky a kluci různých věkových kategorií. Od nejmenších ( kteří byly v tzv. jestlích), až po ty skoro dospělé.

Zrak jí spočinul na jednom klukovi. Měl blond vlasy a pronikavé zelené oči, podobné jako měla Terse. Vypadal na 14, o dva roky starší než ona. Byl celkem hezký. Najednou se na ní ten kluk podíval.

,, Co čumíš jak vyoraná myš?! " , vyjel po ní.

,, Trhni si, idiote! " , vpálila mu do obličeje.

Terese tu nebyla oblíbená, neměla tu žádné přátele, neměla tu nikoho. Ale bylo jí to jedno. Vždycky si vystačila sama se sebou.

Měla jedno tajemství, které by nikdy nikomu neřekla. Jednu speciální vlastnost. Dokázala silou vůle hýbat předměty. Sice jí to stálo hodně síly a musela se na to pekelně soustředit, ale bylo to úžasný.

Pokládala sebe za výjimečnou.

O to víc ji štvalo, že musí tvrdnout tady. Ale domyslela si, co by se asi stalo, kdyby jim ukázala, co umí. Beztak by jí dali do díry, protože by podle nich byla nebezpečná.

Dívala se na nápis, jenž byl u vchodové brány. Útulný domov, stálo tam. Terese se jen ušklíbla. Tento sirotčinec by se dal popsat různě, ale příjemný opravdu ne.

Když si všichni stoupli do řady, tam kde měli svoje místo, hlavní dozorkyně Kateřina je spočítala.

Pak vyměnila přísný ton za laskavý, ale moc se jí to nepodařilo.

,, Pro některé z vás, děvčata, je dneska šťastný den. Některé z vás dnes opustí Příjemný domov, aby mohli pomáhat svým novým pánům. Po snídani jděte do svého pokoje, my vám doneseme šaty a vy se upravíte."

Zase vzdychla. Nechápala, co bylo super na tom, že bude dělat služku nějakýmu chlápkovi, ne-li něco víc.