Vzkazy #3

Vzkazy #3

Hej, vítej po HODNĚ dlouhé době u dalšího článku. Nějakou dobu jsem byla pryč... Ale vrátila jsem se, tudíž moje články by měly vycházet pravidelněji. Alespoň doufám, však víte, jak to s tou mojí aktivitou na blogu je. :D
Možná si někdo pamatuje (pokud tu někdo takový vážně je, tak mu gratuluji za čekání xD) na mou minisérii Vzkazů. Pro toho, kdo ne, to vysvětlím: Jde o krátké "dopisy" pro určité nejmenované osoby či abstraktní pojmy. Jejich účelem by mělo být donutit čtenáře se zamyslet.

Dnes to bude pro šílenství a nesplnitelná přání.

---

Rozumím touze ve svých myšlenkách, avšak svým myšlenkám nikoliv.
Dlouhá to doba, co si prožívám toto bláznovství s mihotavou, nestálou nadějí, že snad uleví se mé mysli jednoho dne a já budu osvobozena od toho přání, od té nesplnitelné touhy, jež svými řetězy pevně obepíná mé srdce.
Co se to se mnou stalo? Bývala jsem normální.
Co se to se mnou stalo? Má přání bývala zanedbatelná.
Co se to se mnou stalo? Držela jsem se při zemi, přestože má mysl vznášela se v oblacích fantazie.
Co se to se mnou stalo? Cítím se zmatená.
Smávala jsem se lidem, kteří sami sobě nerozuměli, kteří sebe samé dobře neznali, ovšem nyní se proklínám za ty hanebné myšlenky, za ty brzké závěry!
Domnívala jsem se, že samu sebe nedokáži již ničím překvapit, jenomže jsem se mýlila, tak strašně mýlila!
Bloudím ve tmě zmatenosti a bezúspěšně snažím se najít světlo, tápu v nekonečném šílenství, aniž bych si byla jistá čímkoliv.
Jsem obklopena přáteli, důvěryhodnými a věrnými, avšak můj strach se komukoliv svěřit s tou bláznivou myšlenkou kolem mne staví hradby nedůvěry. Osamocena stojím uprostřed prázdného pole, obklíčena vysokými, neproniknutelnými stěnami a společností mi jsou pouze mé zběsile uhánějící myšlenky. Jedna přes druhou se kříží, já nevím, na jakou se zaměřit nejdřív a tak stojím a bojím se.
Cítím se sama, přestože jemné laskání lásky jsem již poznala.
Cítím se sama, přestože mám kolem sebe milující přátele a rodinu.
Cítím se sama, cizinkou ve svém vlastním těle a nevím, čemu věřit.
Procházím po tak známých místech a hledím na okolí, které se mi stalo domovem. Nevěřím svým očím ani uším, ba ani své prazvláštní mysli, která má zlozvyk mě klamat. Objekty každodenního života, věci, které by někdo nazval normálními, mi přijdou jiné, zvláštní, fascinující.
Má touha nesplnitelná v mé duši zažehla oheň; jasný plamen, svým žárem ničící mou mysl a spalující mou podstatu na kusy, na jemný prach. Mrazivý vítr roznášející popel po ohněm seškvařené krajině utichne a již nezbude nic, co by mě ještě drželo při smyslech...

---

Najděte si v tom každý to, co chcete. Tyhle vzkazy mají být individuální. :)

Komentáře