Prokletá dvanáctka - 3. Osud?

Ahoj! Vítám vás v mém článku Prokletá dvanáctka. Možná jste četli první dva díly (Já, Nečekaně) a to je dobře. Možná jste je nečetli. V tom případě si je prosím přečtěte. Ok. Možná vás nebaví tyhle kecy tak není důvod ho oddalovat. Tramtadá:
_____________________________________________________________________________________

Když řidič zavolal: ,, Koňany! Vystupovat!", bylo to pro mě vysvobození. Než to kdokoli postřehl, vyběhla jsem ven na zastávku. Slzy mě pálily. Musím to vydržet. Kdyby mě někdo viděl jak brečím, to by byl trapas. S místními lidmi nejsem zrovna kamarádka. Ale znám jedno místo kam nikdo nechodí. Běžela jsem domů co mě síly stačily. Rozčilením jsem se nemohla trefit do zámku klíčem. Jako zázrakem se mi to podařilo. Vletěla jsem domů a mrskla batohem do rohu chodby. Ještě, že tady máma není. Ta by mi jasně řekla co si o tom myslí. Ale na to jsem nechtěla myslet. Přes slzy jsem neviděla, ale to mi nevadilo. Znám cestu i poslepu. Po silnici na Kulhavec jsem se jen tak tak vyhnula autu. Zabočila jsem k lesu u ohrady. Jako naschvál ty koně stáli zadkem ke mě. I ti blbí koně na mě kašlou, pomyslela jsem si vztekle. Ale běžela jsem dál. Myslím, že jsem v lese zakopla o kořen, jenže mě to nezajímalo. Konečně jsem si sedla na kámen a rozbrečela se. Jsem tak nemožná. Najednou se o kus dál ozval starostlivý hlas:

,, Jsi v pohodě?". Otočila jsem se a uviděla kluka. Nebyl vyloženě krásný, ale sympatický ano. Teda Esmeraldě by se nelíbil. Narychlo učesané vlasy mu v podzimním slunci skoro zářily hnědě. No, tak lísko-oříškově. I jeho milé oči v tónech hnědé, se leskly. Nevypadal jako ti magoři co znám. Žádné řetězy kolem krku a ani neměl mobil nebo pouzdro na mobil u sebe. Ještě k tomu ten přízvuk. To nebyl rodilý Čech, ale česky umět dobře. A jako vždy, kdy já se rozčiluji tak se na pohled klidného člověka rozzlobím ještě víc. ,, Starej se o sebe!" vyjedu na něj. Kluk se jen na okamžik zarazí a pak ublíženě řekne: ,, Promiň, chtěl jsem pomoct". A hned, že půjde pryč. ,, Ne!" vyhrknu dřív než se stihnu zastavit, ,, Neodcházej, prosím. Nechtěla jsem to říct. Víš....já....když nemám dobrou náladu tak jsem takhle protivná." Nevím proč jsem to řekla, ale otočil se a usmál se: ,, Takové pocity mám někdy taky. A můžu se zeptat, proč jsi brečela?" Tak jsem mu řekla co se stalo. Musela jsem se někomu svěřit. Myslím, že by mě Amy nevnímala. Když jsem skončila, zeptal se:

,, A tys ho měla hodně ráda?" ,,Ne, spíš...spíš jsem byla ráda, že se mnou někdo tak mluví a povídá si. Nemám ve škole nejlepší postavení." ,, Vím," trpce přikývl ,,taky nemám ve škole pochopení. A jen tak mimochodem - Já jsem Mike." ,, Lenka." představila jsem se mezi vzlyky. ,,Nebreč tady. Jeden zpěvák zpíval: a jsem radši vám všem pro smích než abych byl sobě k breku. A má pravdu." Nabídl mi kapesník Mike

,, Hm, písně mi teď nepomůžou." fňukla jsem, ,,Co mám teď dělat teď? Přece jim ty výsledky nemůžu dát!"

Mike se zamyslel:,, Možná... Víš co? Pomůžu ti. Nikdo tě přece nemůže využívat, ne? Když mě na oplátku pomůžeš se doučit fyziku. Jestli je tvůj táta opravdu fyzikář, tak to pro tebe bude hračka."

Odhodlaně jsem přikývla.S Mike jsme vymysleli hodně podlý plán.

Ať se Tom s Pavlem těší. Pomsta je vždy sladká.

Komentáře