Šedý blog tichého studenta

Bitva O Jehlice- Část 5.

-

Ale pak Pia stejně musela vstát. Nemůže přeci nechat bitvu bez její pomoci. Zapojí se, pomůže zvítězit dobru. Tvrdohlavá mysl nechce ustoupit, ať chce, jak chce mrtvé tělo sestřičky! Hodila vlasy černými jak eben, doufala, že najde soupeře, protože vítr, jež si pohrával s jednotlivými pramínky, jí dodával té smutné energie a ona se cítila posílena. Měla sílu, avšak ne radost. Bitva ji těšila proto, že pak už bude mít Arteina pokoj od tohoto zla. Ne kvůli krvi na všech stranách. Pak konečně patřila naproti sobě jednu zvláštní dívku. O které okamžitě tušila, co je zač, v každičkém kusu jí. Nemusela se ptát ani hledat důkazy. Ty viděla ve všem. Ve výrazu, v úsměvu, i roztrhaném obleku. Společenstvo. Neříkaly si vůbec nic. Začal rovnou boj. Žádná zbytečná slova. Celý boj byl rychlý, tichý a zoufalý. Nejprve začala ona. Pia uhnula jejímu útoku docela svižně. Několik kostí proletělo vedle ní. „Mu-síš se zklidnit. Jinak prohraješ“ šeptla si Francouzka tiše. Koncentrovala mysl. Jediné co nyní měla vnímat, byl boj. Snaha vytvořit světlo. Dobrá magie a nic jiného. Jenže soupeřka nebyla zas tak špatná. Rychlý úhyb a další útok. „Tak rychle mne nedostaneš, dobrodějko. Brzo se rozloučíme“ stoupla si rovně proti Pie. A pak náhle, jako blesk z čistého nebe, udeřila malou Cerreanku přímo do hlavy obrovská bílá kost. Naprosto přesně tak, jak Společenstvo chtělo. Svět se zatočil, pak zatřásl. Přestávala vnímat okolí. Pak už ho nevnímala vůbec- jen cítila, jak se nohy nechtějí udržet na zemi. Rána o zem. Bolest. Nic. Mladá vražedkyně odcházela. Neviděla už dobíhat Rebeccu Lianovou na místo, padající k zemi únavou. Chtěla za každou cenu Pie pomoci,- jenže doběhla pozdě. Příliš pozdě. „Proč musím vždycky přijít pozdě? A proč vždycky nedokáži zabránit ještě většímu utrpení. Může mi někdo vysvětlit proč? Proč já?“ Chtěla pomoci od smrti i Simon Gotic, ještě před chvílí. Spolužačka z Migorry. Nestačila. Chtěla pomoci Pie. Nestačila. Co přijde příště? Spatřila bojovat mladou Levianku. Samozřejmě prohrávala. Ani nestihla nabrat dech, a již sprintovala jinam, vstávajíc ze země. Snad ne pozdě. „Ve dvou se to lépe bojuje“ chytila krátce dívku za ramena. Pak společně střílely, Rebecca zkoušejíce podporovat hnědovlasou Levianku. A snažila se. Nepřítel nakonec změnil sám sebe v prach. Zmaten dvěma útoky najednou, vyslal své kouzlo sám na sebe. „Ani nevím, jak bych ti poděkovala. Bez tebe bych už tu možná nebyla. Máš to u mě. Já jsem Catherine“ nakonec nejistě promluvila Levianka nejistě. „Ráda tě poznávám. Jsem Rebecca. Ale bojiště není asi to nejvhodnější místo k pokecu, ne?“ pronesla i tohle energicky. I když uvnitř umírala.„Ne. Musíme jít bojovat“ Catherine zavrtěla hlavou. A vyrazila dále- společně.

Boj se sypal ze všech stran. Na zemi už spadlo tolik mrtvých těl a tolik duší již nemohlo dále být spojených se světem, který znali. Ale Arteinští se nevzdávali. Měli něco zvláštního v sobě. To co má každý zvláštní člověk. Odhodlání. Jenže ta věc se neztrácela, jen trochu váhala. Všichni bojovali za stejný cíl a dokonce si nežádali pomoci. Chtěli to dokázat i za cenu, že zemřou. Dokonce i ti, co utekli, by to chtěli dokázat.

Ona síla nepůsobila jen na živé. Tajně ovlivnila i ty, jež už se nachází duší mimo zemi. V nebi? V pekle? Či kde vlastně jsou? Nebylo to důležité. Ucítili jak na místě, kde kdysi dávno zemřeli je ona síla znova. "Něco se děje" sykla Cissy překvapeně. "Táhne mě to vzhůru". Zavřela oči, cítíte že znova má i tělo. Není pouze duší. Nacházela se na nějakém plácku, místo sama sebe jen její postava v průhledném. A nejen ona. "No ahoj" pozdravila nějakou mladou dívku s růžovými vlasy. Zabila ji. Tehdy.
"Ahoj. Nevíš, proč jsme tu? Znova?" pozdravila ta druhá jen tak svou vražedkyni. Už mezi sebou necítily nepřátelství, jako tehdy. Čas se mění, s nimi i ti, kteří ho prožívají mimo realitu. "Cítím to v kostech. I když jsou to nějaký průhledný, gumový kosti. Je to tu zase. Arteina bojuje. Ale tentokrát" chvíli Cissy mlčela "jsou její nepřátele tisíckrát silnější a na pomoc nepřichází nikdo."
Z lesa se vynořila hnědovlasá, ale také průhledná kráska a s ní další jinak mrtvé duše. "Pak tedy přijdeme my?" pověděla Mia Goldová. "A proč bychom měli?" obořila se po ní naopak Cissy. Její zlo v ní stále zůstávalo, i když slabší. "Protože víme, že je to správné" vzplanul Mie slabý oheň v očích. To Cissy asi přesvědčilo, jelikož trochu svěsila hlavu a přikývla. "Souhlasím."
Hnědovláska už chtěla vyrazit, a po době jež se zdála snad nekonečná zase jít. Ale pak jí něco zvláštního zarazilo. Něco tady nehraje. "Cissy?" oslovila svou černovlasou kolegyni se zvednutým obočím: „když jsi zemřela ty, kde máš Veroniku?". Měla ty dvě za typickou dvojici na život a na smrt. "Ta to přežila. Nevím co s ní je." Z davu se vynořila bledá, štíhlá postava. Nezabili ji v bitvě, ale Společenstvo. "Žije kus tady, schovaná před světem. Myslím, že má příležitost se proslavit jinak, než jako symbol zla a krutosti. Což by jí rozhodně udělalo radost."

"Dojdi pro ni. Mě už asi chtít vidět nebude" pověděla Cissy. Staré dobré časy kdy s Veronikou bývaly královnou zla začaly vyplouvat ve vzpomínkách na povrch. "Dobře" uklonika se studentka poslušně a odešla pomalu k jedné malé lesní chatičce, která se napůl rozpadala. "Je tu někdo?" zavolal její hlásek. "Co chceš? Neberu návštěvy" zařvala nevlídně Veronika. Teprve pak vykoukla. Z Mariol je duch? Nebo spíše něco duchovi podobné, vypadá to, že se to brzy rozpadne.
"Veroniko" oslovila ji poklidně Nivorská dívka. "My, všichni kdo zemřeli v Arteině, jsme vstali zpět. Jsme tady. Jsme potřeba. Arteina nás potřebuje" povídala klidně, bez tónu rozhořčení. "A potřebují i tebe. Pojď s námi, do bitvy!". Veronika chvíli váhala. Přijmou její pomoc, když stála dříve proti nim a málem je zničila s posláním do záhuby? Má cenu snažit se? Minulost vše zkazila. Ale nakonec se vypotácela z její odporné lesní chatičky.

"Dobře. Jdu" zavrčela. Měla nemocný, ošklivý hlas. Vypadala přímo uboze. Na záda si upnula ostrý meč, ale to jí nepomohlo k tomu, aby vypadala lépe. Mariol však necítila, že by ji tam neměla vést. "Následujte mě, Veroniko. Dovedu vás k ostatním" vložila bledé ruce do kapes, a rychlými krůčky raz dva mířila k její skupince. Veronika kráčela za ní, zkoušející si své oblečení nějak urovnat, aby nešly vidět rozehrané rukávy a nohavice s dírami všude možně.
Skupinka ke které přicházelo zrovna měla mezi sebou vášnivou diskuzi. "A jak vůbec poznáme, kdo je z Arteiny, a kdo ne?" zeptala se dívka s krásnými růžovými vlásky. "Jednoduše, všichni kdo jsou z Arteiny mají na sobě identifikační šperk" vychrlil po ní oběšenec z Cerrey. Na krku dívce stále zůstala tenoučká vytlačená čárka.

"Dejte už pokoj diskuzema, a takovými blbostmi. Jestli chceme Arteinským pomoci, tak tady asi nebudeme stát a kecat. Jdeme!" zavelela Cissy. Na svou bývalou parťačku, Veroniku, ani koutkem oka nepohlédla. Nepozdravily se. Jejich minulost nebyla nic, co by si obě chtěly připomínat.
Boj pokračoval dál. Jenže čím dál tím víc lidí si všímalo zvláštních osob, které přicházely na bojiště. "Co to?" pomyslela si Jilliam. Neznala je. "Ale ale" uslyšela Veronika za sebou slizký hlas, znějící jako ona dříve. "Bývalá královna zla, která pohořela na partičce malých studentů" promlouvala k ní vůdkyně Společenstva, jedna z nejmocnějších osob tohoto světa. Killian. "Copak ty tady?"
"Hodlám tě vyzvat na souboj. Udělám kouzlo nejkrutějšího mučení do magický bubliny, a kdo z nás první vyjde pryč z jeho bubliny, ten zemře. A jeho armáda se vzdá. Já bojuji za Arteinu." Killian kývla na svého věrného druha Edmunda. "Chápej, nechce se mi do toho. Ne, že bych neměla šanci vyhrát nad ní" ukázala po žalostně vypadající Veronice. "Ale nebude to taková zábava, vyhrát tak pitomě snadno". Edmund ale zavrtěl hlavou. "Má paní, nezapomínejte na to, že je to příležitost. Ti co zbudou mohou být našimi otroky a obecně, jistota je jistota. Jděte do toho." Nikdo by neodhadoval, že by totiž duel mohla vyhrát ta nechutná kostra. "Dobře, Veroniko" vrhla po černovlasé kolegyni Killian sobecký úsměv, a do ruky začala připravovat svoji bublinu. Veronika zase svou část propojila s její, aby měly obě stejné šance. Souboj začíná.

Bylo to silné. Koncentrovaná bolest, která vás nemohla zabít, ale jen vás dále a dále ničila. Veronika, slabá jako pírko, okamžitě chtěla vyjít. Byla příliš slabá na to snášet tohle. "Víš, co musíš udělat" pomyslela si a svůj meč rychle zabodla do své nohy a země. Pak ať chtěla sebevíc odejít, mohu měla závislou k zemi. Proto první kdo ze své bubliny vyšel byla Killian, cítíte se zrazená. Zkoušející rychle smrt zvrátit, rozpadla se kus rudého prachu, který vpadl Veronice do tváře. Mučení ustalo.
"Vyhráli jsme" zavolala Annie, která se o tom o co Veronika bojovala, dozvěděla od ostatních. Informace nezůstala dlouho zatajená a všichni z Arteiny drželi ať už jen v duši, či i na těle Veronice palce. "Na to zapomeňte. Zemřela nám vůdkyně, nejmocnější z nás. Ale to nás neodradí" ušklíbl se Edmund. Nyní byla role hlavní osoby Společenstva jeho. Někdy po tom tajně toužíval. Kdyby neexistovalo žádné dobro, zlo by se zničilo navzájem a pak by nezůstalo nic.

V tu chvíli se Veronika rozzuřila. Bylo to odporné! Přestože vyhrála, Arteinu se rozhodli zradit. A náhle ucítila nejprve v nohách, pak v rukou, postupně dál do celého těla energii, jakou ještě nikdy neměla. „No to se uvidí!“ zařvala mohutně. „Dobro zvítězí!“ Místo otrhané dívenky zde stál velkolepý anděl. Dlouhá bílá křídla mu visela na zádech a tělo dříve špinavé o všechen ten odporný prach přišlo. Rozehnal se po nepřátelích Arteiny, a začal bojovat, co mu síla stačila. „Nechme toho. Byli jsme zlí, ale teď máme práci na straně dobra. Tak se tak neškleb, Cissino, a jdeme“ pokynul na ně Sessil, její dřívější otrok. A boj se obrátil. Studenti se již nevzdávali, duchové se snažili situaci zachránit. Bylo jasné, že vyhrála Arteina. Že vyhrálo pochopení a láska nad zlem. Že vyhrálo dobro! K zemi padaly duše vůdců. Poslední kdo z důležitý zbyl, byl Edmund. „Kde je?“ zeptala se Cerrea Levie. „Nemůže ho najít. Zlatavý duch se na Levii tázavě podíval. „Kdo?“. Troll k ní šeptal. „Nikdo“

Muž vyšplhal vysoko na jeden ze stromů a svou základnu si udělal na jedné z větví. Jeho špičkoví vojáci nad tou partou upachtěných studentíků prohrávají, a lidi mu kosí nějaký podivný anděl. Ale Veronika skutečně byla neuvěřitelně silná. „Sakra, co to?“ pomyslel si náhle. Začal se k němu totiž snášet obrovský stín. Byl to zlatý drak. A pak krátké bliknutí a na strom si stoupla hnědovlasá dívka. Nëya. „Tak, ty bídáku. Připrav se na to, že budeme bojovat“ zazubila se na něj skrze větvičky a začala k němu slézat. Nastavil svou ruku a tajně nadával. To se ještě uvidí, kdo vyhraje. Krvavé kouzlo již bylo připraveno k mučení, když v tom na něj slečna z větví po hlavě skočila. Neočekával, že by někdo byl připraven ignorovat tu bolest dopadu, ale přesně to Lenora udělala. Zakousla se mu do dlaně a nehodlala přestat, i když se nepříjemně uhodila do hlavy. „Zatraceně!“ pomyslel si. Zkoušeli se mlátit, každý do sebe střádal rány. Co ale Edmund znovu nečekal, bylo shození z jeho větve. Padal pomalu, za to však mu před očima běhaly ty šance. Měl nejmocnější armádu a porazila ho ubohá škola pár studentíků milujících dobro. „Alespoň tebe se zbavme“ ušklíbl se. Do vzduchu za Nëyou vyslal krvavé kouzlo. Z úst se jí začaly linout proudy krve. Ona je však nezavřela. Viděla, jak to v ní bublá. Kdyby pusu zavřela, opatrně se jí do těla rozšíří jed. Nakonec to ale ustalo. Jenže krvácející koleno, ruka, i krk potřebovaly nutně ošetřit. Pomalu a zoufale slezla dolu, kde zůstala ležet. Do náruče ji vzal Alexandr a odnesl k Arteinským lékařkám.

Bylo rozhodnuto. Společenstvo se sice neplánovalo vzdát, ale zpráva o smrti Edmunda je všechny šokovala. „Do hajzlu“ pověděla hlasitě Rhodia, jedna z nich. Ta, která se postarala o smrt nebohé Mariol. „Oni mají svou naději stále živou. A to mě na tom štve nejvíc.“ Ale nenechá to tak. Rozhodně ne. Anděl zrovna hrdě bojoval proti velkolepému nepříteli, když ho zezadu zaštípala ohromná bolest. Byla to dýka zabodnutá do zad za Rhodiina škodolibého smíchu. „Pápá“ pověděla bujarým hlasem, zatímco Veronika padla k zemi. Očekávala za to poděkování od svých kolegů. Právě zavraždila nejmocnější ze všech bojovníků, které Arteina měla. „Veronika možná dříve byla nepřítel, ale já jí i přesto všechno odpustila. Je to naše hrdinka a její duše právem patří do nebe“ pověděla Belana. A začala se rvát s o to větší silou. Bitva se ještě více obrátila a brzy bylo dobojováno. Společenstvo se rozhodlo odejít, či ještě spíše, utéci. A Arteinští unaveně složili své zbraně, objímace jeden toho druhého. „Já. Cítím to uvnitř. My, duchové, už se nevrátíme“ pověděla náhle, nečekaně Cissy. „Nikdy?“ zazněl odněkud hlas Calisii. „Už nikdy. Jednou a dost. Bohužel. Sbohem“ mluvila náhle průsvitná žena rychleji a rychleji. Arteinští po chvíli pochopili naplno, proč to řekla. Duchové se začali rozpadat. A brzy nestál na bojišti ani jeden. Již nikdy nebudou. Posloužili a nyní jsou navěky pryč. „Je dobojováno. A já stejně jsem víc smutná, než veselá“ pověděla tiše Rebbeca. Bojovníci šli většinou do školy. Na ošetřovně bylo dost práce i tak, a každý měl co dělat. Hledali se mrtví, utěšovalo se, plakalo se a přeci jen i radovalo.

Na ošetřovně panoval čirý ruch. Jeden člověk spěchal tam, druhý zpět. Všichni se museli starat o tu horší část. Možná bylo hodně těch, kteří byli stateční a Arteinu bránili úžasně. Ale také těch, co byli smrtelně zraněni a na partě studentů závisí to, zda přežijí. „Myslíte, že ještě vstane?“ pohlédla zoufale Katie na Grace. Ta tu pomáhala, jelikož se kupodivu v Biologii vyznala. Šprtání, co jiného. „Doufám“ pronesla jen Nivoranka tiše. Skláněly se nad lůžkem, kde ležela Mahren. To normálně nejživější stvoření, ale nyní se nehýbalo ani trochu, jen leželo a mlčelo. „Bohužel. Nemůžeme s tím nic udělat“ povzdechla si Grace. Přemýšlela, jak odfiltrovat všechen ten stres. Už jim tady na ošetřovně zemřela mladá Čínská Nivoranka, Meiling Wey, jestli si dobře pamatuje z hodin. A nyní ještě tato sladká dívenka. A možná je to vše také její vina. Potřebuje něco, co do čeho by mohla „praštit.“ Z příruční taštičky si vzala jeden muffin, rychle se do něj zakusujíc. Jídlo. Jaká to úžasná a uklidňující věc, která mnohdy nadělá více škody, než užitku. Jedla rychle, až se kolem sypaly sladké drobečky. Jeden spadl i Mahren na rty. Nemocná se náhle oblízla. „Můžu taky? Prosím!“ zasýpala a otevřela oči. Všichni se na ni dívali tak překvapeně. To tu nikdo neví, že miluje sladkosti? Na to, že ležela málem mrtvá, zcela zapomněla. „Tady máš, klidně dva“ pověděla tiše Grace a rukou nabízela Cerreance muffin.

Její půvabné oči se otevřely v čirém zděšení. Moldau prudce vstala z postele a zahleděla se sama na sebe, v odrazu zrcátka, které si vytáhla z růžové kapsičky. „Bože. Já jsem tak, tak odporná“ málem vykřikla. Skutečně měla tvář, ze které se kousky kůže vesele odlupovaly. A byla to vážně ona. Nechutné. „Nejsi“ pověděla jí její sestra, kulhajíc k lůžku Moldau. Měla trochu zmáčklé tělo, spoustu škrábanců, ale v zásadě byla v pořádku. Tak proč nepomoci s léčením duše těch druhých. „Ale jsem, copak to nevidíš?“ v pohledu i slovech Cerreanky bylo čiré a nefalšované zoufalství. Elbe přikývla, nadechujíce se. Bude těžké sestře vysvětlit, o čem tady vlastně mluví každá z nich. „No, vzhledově jsi stejně krásná. A žádná hloupá popálenina to nezmění. Stejně si na to zase dáš nějaký pudr“ povzdechla si „a bude to v pořádku. Ale hlavní je, že jsi se nám nezměnila. Jsi stále moje milá, zlatá sestra. A to nevidím jenom já, to určitě uvidí i kluci. Věř mi, zájem o tebe ještě bude, fešando.“ Když domluvila, udělala pár nesmělých kroků pryč od sestřiny postele. Vydala se raději jinam. Kamkoliv jinam. Neviděla pak, že se Moldau na popálené tváři rozkládá široký úsměv.

-

+16

Příběhy a povídky

Autor: Ravenclaw   |   Publikováno: 01.03.2017   |   Zobrazeno: 1033x