HryProDivky.cz
Bitva O Jehlice- Část 4.
Minulý díl-) ZDE
-
Mirel chybělo jen málo, aby se uprostřed rozbrečela. Byla to dívka ovládající černou magii a učená k tomu, být duší nemilosrdnou. Proč tedy nyní chce plakat ze všech těch mrtvých okolo a nejraději by všechno tohle zastavila? Zároveň se za sebe styděla, jak nezvládá ani pitomou bitvu ustát bez slz, a zároveň chtěla vrátit všechny ty promarněné životy. „Zemřeš, nyní“ pověděla slečna vedle ní. Bez náhrdelníku školy. Očividně byla ze Společenstva. Nebyl to ale hlas nadšený, krvelačný, zněl znuděně a bez duše. Bledá ruka oné ženy se na ni zvedla, v ní se třpytil ostrý nůž. Miriel jí pohlédla do očí. Tu dívku již nic nezajímalo. Nebyla tam žádná jiskra ani poselství. Prostě jen prázdnota v podobě rudých kruhů a bílého bělma. „Vlastně ani neví, proč to dělá“ problesklo Migorrské v hlavě. Přímo, jako kdyby to z Adriany cítila. „Nemáš důvod proč to udělat“ pověděla nejprve smířlivě spíše k noži, než osobě. „No a co“ zazněl nádherný hlas té druhý. Ale jaký byl prázdný. „Nemám důvod, proč to nedělat.“. Miriel si povzdechla. Adriana už byla tak jednoduchá. Měla příkaz vraždit, tak bude dělat i to. Už necítila nic. Byl to vraždící stroj. Nechtěla, ale musela. Miriel vrazila tvrdou ránu do dívčiny tváře. Nikdy by nečekala, jaká náhle bude silná. Adriana se totiž mrtvá zřítila k zemi. „Panebože“ chtěla si zacpat hnědovláska ústa, ale nakonec to neudělala. Je to bitva- a ona se s tím chtě nechtě bude muset smířit.
Dva Nivorané byli schouleni v malé jeskyňce a ošetřovali nemocné. Slood a Alice Timanianová. Miu Teufel, o kterou se zrovna starali, ale nakonec i přes léčbu nepřežila. „Počkej, hned jsem zpět. Jdu pro dalšího. Snad už to bude lepší, teď už se nám to snad všechno podaří" pověděla k němu tiše. Kývl na ni. Dívenka se opatrnými krůčky vydala na bojiště. Nechtěla se účastnit bojů, ani zemřít. To se však změnilo, když spatřila svého bratra trpět. Byl chycený v krvavé pasti, která ho ničila. O tom kouzlu oba věděli. Její bratr Levi jí o tom totiž zrovna nedávno předčítal, nyní se v tom octnul sám. Přitom tehdy, když si četli, jak se smáli! Jediná možnost, jak zachránit osobu uvnitř od mučení je jít do místa sám. Tím však zemřete- i když rychle a bezbolestně. „Neskákej sem, prosím. Alice“ pověděl jí chraplavě Levi, ačkoliv tušil, že jeho sestřička stejně bude chtít udělat přesný opak toho, co jí tak zoufale říká. „Ale Levi! Vždyť víš, že můj život by bez tebe nedával moc smysl. Jo jasně, byly bychom spolu s Monikou, jestli vůbec žije, ale ty jsi můj bratr! Tebe mám na světě nejradši! Levi zavrtěl prudce hlavou. „Ano, a jsem starší. A proto ti říkám, jdi pryč. Chci tě ochránit, to je jediné co chci, nechci zachránit“ povídal jí, bez úsměvů pro něj tak typických. Bez jeho povolení to Alice dělat nechtěla. „Věř mi, den i noc pro mě budou peklo, když tě nemohu zachránit. Dovol mi to, a já budu v tu minutu co skočím budu ta nejšťastnější sestra na světě“ pohlédla po něj očima, jaké uměla jen ona. I když zoufalý, přikývl, v příští sekundě to chtěl odvolat, ale už bylo pozdě. Sestra skočila do víru a ten ji rychle roztrhal na krvavé kusy. Ale ona byla šťastná, že Leviho zachránila. Mladík udeřil zem, vyčerpán na smrt. Zachary ho však vzal do náručí a přenesl do nebezpečí. A brzy vyrazili oba bojovat společně. Jenže Levi sice bojoval statečně, ale ne šťastně. Plus Monica stejně zahynula. Našel ji jen o chvíli později. Její mrtvé tělo křičelo marně o pomoc.
//Bojující Ibis a Antra jsou dílem monstr haaj. Moc jí za to děkujme, ona kresba je uchvacující a hrozně se mi líbí.//
Luk blonďaté dívce vyklouzával z rukou. Zrovna nějak excelentně se bojovat nenaučila, bratři na něco lepšího neměli dostatek času. Matka jí bojování zatrhla, netušíc, jak by se to nyní její dceři hodilo. Kdyby jen věděla!. Aino si povzdechla. Nebylo jí vlastně ani dobře. Zatraceně ji bolela hlava, už další den. A teď má s tím bojovat. „Sakra“ pověděla tiše. A pak zbledla i zrůžověla zároveň. Uvnitř to hořelo hustým plamenem. Celý život, každičký den chtěla promluvit, říci slovo! Teď se jí to podařilo. Jak? Nikdy nemohla. Nezvládala to a z úst se jí vydralo maximálně nesrozumitelné chrchlání. Ale teď to jde, hladce. „Sakra, sakra, sakra!“ pověděla znovu. Srozumitelně a jako nic. „Jo sakra!“ zaslechla vedle sebe. Vrhlo se po ní něco opáleného. Poznala postupně ženu, černošku. Netušila však již, že je to kanibal. Ale rozhodla se bránit. Nyní už má důvod, proč se o další život snažit. Slova! Tak krásná! Vrhla se rukou po ženě. Místo toho, aby Aininu pěst odstrčila, zakousla se do ní a postupně z dívky vytrhala všechno, co šlo. A pak to ještě snědla. Slova Aino nevydržela moc dlouho, postupní co stačila říci, bylo „sbohem, sbohem Arteino.“
Jace hledala jen jedinou osobu. Boje se bála, ale chtěla Arteině pomoci. Ale motivaci jí mohla dát jen jediná osoba, její největší vzor i nejbližší člověk. Její pro jiné tak chladná sestra Claresse, pro ni však úžasná osoba. Ba ta nejlepší! Nikde však nebyla k nalezení. Nikde nebyly povědomé zlaté prameny sestřiných vlasů. Ani nepříliš častý, ale výjimečný dívčin úsměv. „Clare. Kde jsi? Prosím!“ zkoušela křičet, ale její hlas zněl jen jako ubohý šepot. Sestřička se neozývala. Možná už ani nemohla. Jen myšlenka na to ji děsila. „Jace! Neptej se, a pojď sem. Jsem to já, nemáš se čeho bát“ náhle po ní zavolala nějaká žena. Stála na nedalekém kopci. Měla rudé rty, ale jinak, jinak vypadala jako Claresse. Tak proč na ní něco bylo tak špatně? „Prosím, sestřičko!“ zavolala ta druhá. Jace sice věděla, že takto její sestra obvykle nemluví, ale je přeci vážná situace. A lidi se mění. Nakonec se k té druhé rozběhla, i když plna obav. Které se ve chvíli všechny naplnily, jak jen mohly! To nebyla Claresse! Vzhled byl velice podobný, ale její sestra neměla rudá ústa a v nich upíři zuby, co se po Leviance tak nechutně zaškebily. „Jejky. Sestřička přišla“ vrhla po Jace ona žena krvavé kouzlo. Tělo jí přestalo poslouchat, krev totiž měnila barvu i tvar. Byla to bolest, jako ještě nikdy nezažila. A když se Jace ohlédla, uviděla, že to samé se děje i Claresse na nedalekém kopci, akorát s Jace co má vlkodlačí drápy. Ony dvě ženy byly metamorfy, zvláštní bytosti co mohou změnit svůj vzhled, ale nikdy nezmění zuby či drápy. O sestrách se dozvěděly a hravě změnily svůj vzhled na podobný těm dívkám. Tak je nápalily, jak se domluvily. Zábavička. „Alespoň, že umírám spolu se sestrou“ zněla u obou dvou v hlavě stejná myšlenka. Jak u drobné, sladké Jace, tak u ledového ostří jménem Claresse. Obě by stejně nechtěly žít s vědomím, že ta druhá již padla. Ale raději by dále žily. Spolu.
Bojištěm hopsalo malé copaté děvčátko a nešikovně zkoušelo zezadu udeřit nějakého zlého nepřítele. Tím pomoci Arteině, jejímu sladkému domovu! Ale nikdy se nepovedlo. Vlastně byla tak slabá, že její údery snad ani neměly význam. Jenže nevzdávala se. „Co to tady proboha vyvádíš?“ promluvil na ni ostrý dívčí hlas. Mahren se ho pokusila udeřit, ale marně. „Já se snažím bojovat“ zvedla hlavu a zahleděla se na tu druhou. Měla Migorrský přívěšek. „Moje jméno je Katharina, kdo jsi ty?“ zeptal se znovu tvrdý stín nad ní. Romanová byla o dost vyšší, než Gewenská. „Já jsem Mahren“ málo se o svém příjmení zakecalo divoce se zubící děvčátko. „Dobře, Mahren. Nevypadá to, že by ti boj nějak moc šel promluvila Katharina. Nechtěla to ztřeštěné tornádo urazit, alespoň ne nyní v bitvě, v realitě by ji třeba setřela i s nejvyšší radostí. Ale nyní jí nemohla ublížit-byly spojenkyněmi a vlastně, svým způsobem i kamarádky. „Ale jsi rychlá, při souboji jsem tě sledovala.“ O hrdinství Migorranky svědčila hluboká rána na zápěstí. „Potřebovala bych, abys doběhla za Camillí. Je to Nivoranka s hustými tmavými vlasy a určitě si všimneš, že bojuje s kytarou.“ V duchu se nad bojovou technikou své nejlepší kamarádky musela pousmát. Teprve nyní jí však dochází, že přes ty jejich vzájemné masky lhostejnosti, nejsou to „asi“ nejlepší kamarádky. Ale „stoprocentně“ nejlepší kamarádky. „A vyřiď jí, že nové zbraně pro Nivoriany přinesla Cerrea pod strom. Zapamatuješ si to?“ Mahren energicky kývla. „Určitě, rozkaz paní kapitánko.“ Katharina nestačila říct nic více, běžkyně už utíkala za svým cílem. Poznala ho brzy. Ale nestačila k němu doputovat. „Musíš to dokázat, Liso Betová“ povídala si pro sebe Levijská zrádkyně. A pak, náhle, cíl. Alespoň jí se zbaví. Když Mahren utíkala, Lisa jí loktem shodila na zem. Malé děvče sebou hodilo. Rána byla úspěšná. Každý, kdo se dívá nepozorn, by řekl, že je mrtvá. Nebyla. Ještě v ní zbývala jiskra života. „Mám ji vůbec odnášet do ošetřovny? Není to zbytečné?“ pomyslela si Camillia. Ale nakonec tělo nabrala do zbledlých, unavených rukou a zamířila k ošetřovně. A zachránila tak jeden lidský život? Nebo jen mrhala svou silou. Kdo ví, zda to ten zbývající kus „Mahren“ přežije. A šanci dáti mu, by bylo naivní. Je to bitva.
Orinam měl právě v ruce své vysvědčení. Vtipné, k čemu mu nyní budou nové jedničky z Robotiky, Nivoru i Soubojů, když je právě v bitvě? Chtěl je ukázat jedné své kamarádce. Možná i něco více, možná to byl jen slabý románek. On Casie miloval, ale co ona jej? Seznámili se a znali jen krátce. Musí ji najít, musí jí naposledy říct, že je úžasná! A jak moc pro něj znamená, než ho něco zabije. Říkala, že přijde zpátky, možná tu je a proto ji musí najít a alespoň jednou políbit. „Cassie! Jsi tu?“ volal po bojišti. „Hledáš někoho?“ stiskl mu někdo ramena. Chtěl mu nejprve drze říci, že on není ten, koho by snad hledal. Byl to muž a k tomu znějící dosti nepříjemně, navíc starý a vrčící. „Já se omlouvám. Vy nejste ona osoba. Ale ano, hledám jednu dívku.“ Vlastně ani netušil, proč s ním rozmlouvá. On ho stejně chce zavraždit. „No, ale co když vím, kde se tvoje láska nachází?“. V tu chvíli po něm překvapená Orinamova tvář přímo vymrštila. Jak to ví? Možná ví i kde je ona. „Cassie, Cassie Crox.“ pověděl oslněným hlasem. Klidně by se upsal nejen ďáblu, ale i Společenstvu Krve, aby ji znova viděl. „Cože? Já se trefil?“ zasmál se ten muž zoufalci do obličeje a jeho krk protočil o pár stupňů. Páteř praskla, spojení se přerušilo, srdce odumřelo. A Orinam pomalu ztratil svůj tak nicotný život, naplněný jen slovem „Cassie“.
Krásná slečna seděla na kopci, vedle druhého těla. „Děkuji ti, že jsi tu se mnou“ mrkla na milou Cerreanku vedle. Hlas Moldau byl i přes to všechno, co se kolem dělo laskavý jako pramínek čisté vody. A pak střelila ze vzduchu další šíp. Ona, a malá černovlasá Francouzska salvou šípů zajišťovaly vzdušný útok. Moldau Gewenská, Pia Dimont. Duo co se nikdy nebavilo, náhle se na sebe usmívá a střílí spolu. „Co to je?“ promluvila o poznání méně mile černovláska, ukazujíc na nebe. Byla zděšená- sice ji kompliment od Moldau potěšila, ale Pia vnímala více, než jen tu druhou a luky. Nad dvojicí slečen se nebezpečně zatmělo. Obrovský mrak, který mířil jen na ně. Modrovláska zvedla hlavu a málem začala křičet. Bylo to mohutné letící zvíře. Něco jako had s křídly. Na něm si spokojeně seděla arogantně vypadající dáma, křičíc něco nesrozumitelného. „Ona je šílená!“ Pia nakonec kývla na Moldau. Obě se snažily rozklíčovat, co to mele. A obě prohrály. Sledovaly vyděšeně nebe, držely se za ruce a čekaly na výsledek. Slečna s hořícím pohledem něco zašeptala zvířeti. Oheň přestal být jen ve výrazu. Had ho začal chrlit z úst. Plameny šlehaly po kůži, jenže jen jedné. Moldau se pak zřítila k zemi. Jak by ne? Tělo bylo v jednom ohni. „A na mne nezaútočí?“ pomyslela si Pia. Nic se však nedělo a monstrum, i s majitelkou plulo do neznáma. „Jsi v pořádku, parťačko?“ oslovila slečnu. Modré oči se na chvíli otevřely. Jen děs, hrůza a vystrašení. Rychle s Moldau utíkala na ošetřovnu. Potřebuje chudák pomoci. Nechala si tam popálenou odpočinout a s přáním, aby to přežila, utíkala pryč do boje.
Victorie procházela bojištěm působíc jako valkýra, občas dokonce začala tancovat. Ne kvůli radosti. Byla totiž totálně opilá. Alkohol z ní dělal šílenou. Blázna i zoufalce. To však vidět nechtěla a poskočení jí dalo mlhu před oči dostatečnou. Otočila se a odvaha jí proudila do žil. Nebo to byl ethanol, co cítila v krvi. Kdo ví. „Je tu nějaký srabora, co se chce se mnou utkat! Abych mu ukázala, jak vypadá pořádný dobríčko! Pche!“ Aniž by to čekala, přistoupila k ní skutečně černoška s pronikavýma, hluboce tmavě modrýma očima. Byla jemná a křehká, přesto však děsivá. „Victorie Dimontová, přemýšleli jsme o tvém přijetí. Ty nejsi skutečně zlá. Nehraj si na něco, na co nejsi“ řekla jí posměšně. Cerreanka se pohrdlivě podívala na tu, jež jí zastoupila cestu. Vypadaly spíše opačně do svých rolí. Victorie jako člen Společenstva s lebkami na učních boltcích místo náušnic a ta druhá v elegantních šatech, které zdůrazňovaly jemnou křivku. „No a co? Co když jsem?“ zachechtala se nakonec té druhé do obličeje, i když ten malý kus mysli se bál a tušil, jak to dopadne. „Tak to dokaž“ pověděla ona černoška s klidným úsměvem. „Zabij mne.“ Victoria sice měla nádhernou sněhobílou kůži, ale přesto zbledla. Ne. Nedokáže to? A proč by měla? Není dobro přeci jen nakonec krásnější? A nemá ta druhá pravdu. „No vidíš. Nezvládáš to“ ta druhá převzala její pohled. Sledovala jí její oči, a ničila dívčinu typickou sebejistotu. Pukající alkohol nepomáhal. Victoria se cítila jako malé, nevinné koťátko. Které právě něco přejelo. Nemohla se ale přestat dívat do těch modrých očí. Břichem jí totiž projela obrovská bolest. Magie krve. Victorii začalo být nejprve špatně. Postupně se sunula směrem dolů až k zemi. „Sbohem, srabíčku“ kopla do mrtvého těla ona elegantní dáma střevíčkem ze skla. A opatrně odešla. Mrtvolu své sestry pak našla i Pia, když dobojovala, s jejím nepřítelem. A už u ní zůstala. Plačíce. Svou hlavu položila na sestřino smrtelně bledé tělo. Je jedno, jak sestra pila, jak kradla, i jak příšerně se chovala. Byla to milovaná sestra. Ale jen byla. Už není a nikdy nebude.
