Šedý blog tichého studenta

Bitva O Jehlice- Část 3.

Minulý díl-) 2.část

- 

Dívka však také nechtěla jen sedět a čekat, až Arteina dobojuje, bez její pomoci. Opatrně vstala od stromu a vydala se směrem k severu. Tam ji to nevyslovitelně táhlo, ani netušila proč. Kráčela někam do neznáma, hledajíc někoho kdo potřebuje pomoc. A pak našla pod malým kopečkem skrčenou drobnou, Levijskou dívku. „Copak se ti stalo?“ oslovila ji. Jennifer na ni pohlédla, klepajíc se. Její hlas k ní promluvil jen po dlouhé pomlce. „Já spustila tuhle bombu“ ukázala na věc před ní. Pro někoho je to „jen bomba“, ale Jennifer se všechna technika zdála jako monstrum. „Ani nevím, jak se to tu vzalo, ale byla jsem zvědavá, co to dělá. A prostě“ utřela si slzy, nově vytékající z nevinných očí „jsem to spustila a nevím jak to vrátit. Jdi pryč, prosím!“ vykřikovala hlasitě, jak jen uměla. „Počkej, pusť mě k tomu“ popošla Elbe blíže. Ruce se jí klepaly a mysl protestovala, jenže bomba měla za chvíli vybuchnout. „Ne!“ zavolala k ní Jennifer a zběsile mačkala jednotlivé páčky. Ještě by se té Nivorance něco stalo! To by si už neodpustila „Já chodím na Robotiku. Dokážu to vypnout, věř mi“ Elbe promluvila. Nebyla si jistá tím co říká, ale chtěla to zkusit. „Říkám, že ne! Utíkej“ zavrtěla rázně Levianka hlavou, pracujíce s bombou. „Pusť mě k tomu“ naposledy k té druhé promluvila. Na bombě už tikaly poslední sekundy. Brzy to bude, a jestli ji ta tvrdohlavá Levianka nepustí k práci, vybuchne. „Uteč!“ zařvala divoce Jennifer. Tvář se jí přeblikla z drobné dívenky v hrozivé monstrum. Zcela náhle řvala, a její obličej byl tak děsivý. Ale zabralo to. Vlk, střídající se s dívčí tváří, zabral. Elbe nejistě couvla a pak nekontrolovaně spadla z kopečku. Když se pak probudila, oznámili jí, že má tělo celé pochroumané. Vnitřnostem dalo zabrat, aby to vůbec daly. Spadla opravdu nepříjemně. Jenže stále je na tom lépe než ta druhá. Jennifer sice nastavila svým pohybováním s tlačítky bombu na nejslabší úroveň- ale to jí levou rukou po výbuchu nevrátí. Už nikdy.

S pěstmi zaťatými tvrdě do opálené ručky, Violla zrychleně dýchala, cítíc jak jí buší nešťastné srdce. Proč ji vlastně tohle baví? Ano, vždycky se jí boje hnusily, a zároveň je na tom něco tak napínavého. Hledala osamělého nepřítele. Ostatní si bez její pomoci poradí. Jsou možná i silnější. Ona ale musí přispět! Neuteče pryč, ale bude bojovat, aby pak mohla říci, že „už je to v pořádku“. Narazila na divně zkrouceného muže, který zrovna bodal nožem do mladé zrzavé krásky. Nathalya Ihne, z Migorry. Neříkala nic. Tak hloupá není. S nervózním se ošíváním, pomalu muže chytila pod krkem. „Stejně zemřeš, nesnaž se“ pověděl jí. Nebyl ani nervózní, jeho hlas byl sebejistý. Viollou projela vlna zděšení. Jak si může být tak jistý? Ví něco, co ona ne? Zkoušela to uvnitř překonat, ale i když mysl zůstala silná, ruce povolily a sjely po hladké kůži muže na jeho oblek. Čekala pohrdavou reakci od té osoby. Ale on nebyl jako ostatní, nepotřeboval se předvádět. Jen skálopevně mlčel. Nůž jí zamířil po hlavě, a pak se spolehlivě zabodl doprostřed. Violla spadla vedle Nathalyi, jak směšná to smrt! Ale jedna věc se jí upřít nemůže. Byla odvážná! Pekelně, zatraceně odvážná!

Bojištěm coural malý, tichý chlapec. Do prstu dostal bolestivou ránu, a krev nechtěla přestat téci, ať sál sebevíce. Jak to bolelo! Ale kdyby zemřel, komu na něm záleží? Je to pro všechny jen malý, Nivorský Daniell Vulytsy. To bolelo ještě více Náhle však zaslechl zoufale křičící ženský hlas. "Pomožte mi, prosím!" volala nějaká dívka. Ariana Nightmooner zrovna statečně bojovala s chlapcem jako on. Ale měl silnou magii, jakou nikdy nezískal. "Alespoň za něco by jsi stál, hloupý prcku" odhodlaně si pověděl. A pak, když už měla být rychlou ranou mladá kráska z Cerrey navěky zabita, rozběhl se a skočil. Několikrát mu paprsek trhal tělo, on zatím stačil po nepříteli vrhnout svoji malou zbraničku. Vyrobil si ji na hodinách Robotiky, jediné co se mu povedlo. Ale i nešika může být nakonec svým způsobem hrdina. Což dokazuje mrtvé tělo jak Danielle, tak nepřítele. 

Yrsa se držela pevně za hlavu. Byly tu hned tři faktory, které ji absolutně znervózňovaly a ubíraly jí všechnu jistotu. První byl jasný- právě kolem ní zuří divoká bitva a ona je její součástí. Druhý však už byl o něco zajímavější. Její obě dvě části tu byly vzájemně. Jen tak se rozhodly, že už se nebudou střídat, ale společně jí zněly v hlavě a mluvily přes sebe. A třetí? Neví kde je její ručník. Ta nejdůležitější, neužitečnější a tajně nejmilovanější věc, jakou tu měla. „Musíme ho okamžitě najít“ pověděla ta ledová v ní. Introvertka. „Jo! Zachráníme náš ručník“ hned zakřičelo ono ztřeštěné já. Nohy se začaly dívce plést do zvláštních smyček a ona divoce běžela doprostřed bojiště, kde spatřila ležet jejího nejdražšího. Vypadal tam na zemi tak smutně a opuštěně. "Jsem s tebou, není čeho se bát." vykřikla a svůj nejdražší předmět si přitiskla k hrudi. V tu chvíli padá k zemi. Ačkoliv ta přísná z nich varovala před lidmi, ta druhá nereagovala. Vnímala jen ručník. Vrah už utíkal pryč se zlomyslným úsměvem. „A-ahoj ručníčku“ políbila naposledy svého kamaráda a pak zavřela oči. A ni při pádu ho nepustila. Byl tu s ní navěky.

Bojištěm se prohnalo zvíře, míříc do lesa. Očekávalo, že alespoň tam ujde těm odporným vraždám. Hnusilo se jí to. To se však šeredně spletlo. Malá srnka spěchala tak moc, až se jí nešikovně podařilo narazit do nějakého muže. A v tu chvíli začalo srdce bušit rychleji. Kdo by ho neznal? Oliver, vrah co zabíjel ve Woldiinském kraji. „Tvoje srdce buší jako lidský“ zavrčel na zvíře nevrle. Zkoušelo kolem sebe kopat kopyty, ale ta byla na tuto chvíli moc neobratná. A tak se rozhodlo k riskantnímu kousku. Ze zvířecí podoby se stal náhle ze srny člověk, ale stále uchopený v Oliverovi nepříjemné ruce. „No to se podívejme“ zavrčel jen. On byl pro rychlou smrt oběti a jen málokdy si s ní hrál. „Kéž by vrazi patřili na šibenici a ne do dětské školy“ šeptla Hana. Ale on ji perfektně slyšel. Odporná bledá tvář se na ni zašklebila. „Tak šibenice, na šibenici, říkáš?“. Lano nosil zrovna vždy u sebe a nedaleká lesní bažinka stačí k novému nápadu. Rychlou magií se dlouhý provaz namotal na větvičku. A rozklepanou modrovlásku pak ovládl jednoduše. Podivnými pohyby rukou donutil její krev být lehčí a lehčí. Vzlétla vzhůru, a aniž by ji tělo poslouchalo, hlavu strčila do smyčky. Zkoušela se svou magií bránit, ale on byl mnohem silnější. Vše bylo marné. „Tak, hop“ šeptl. Smyčka se utáhla. Páteř křupla, pak bylo jen krátké zatmění. A pak Hana mrtvá.

Krvavé loužičky v okolí člověka děsí. I to nejstatečnější srdce padalo v hrůze směrem k temnu. Ničemu. Co pak duše, jež je předem vystrašená z toho, co jí život způsobí? „Nechápu tu krutost, co se v lidech vytváří. Místo toho, aby jim duše kvetla v harmonii míru, prostě se musíme praštit po hlavě“ mluvila sama pro sebe Trÿa. Bitva je pro ni to nejhorší, co se tady mohlo stát. A pak, její přemýšlení narušilo něco divného. Meč jí proletěl kolem tváře. Rozcvičovala se s ním krásná dívka. Na krku neměla žádný Arteinský přívěšek. Snad i kdyby měla, Trÿa uvnitř tušila, že je to slečna ze Společenstva. „Vyzývám tě na souboj, miláčku!“ zařvala po černovláscea oči jí zajiskřily. Trÿa ucukla. „Ne, nechci. Prosím, ne. Nebo, rozmysli si to. Tenhle boj by byl krutý a zbytečný. Není lepší se přidat k nám? My, Arteina, dobro?“ nejistě nadhodila. Náhle onen oheň v očích slečny ze Společenstva pohořel. Uhladila si fialovou hřívu, pak jemně kývla. „Nevím. Proč bych měla?“ Trÿa ji vzala lehce za ruku. Ukáže jí všechny krása dobra. I když ona sama ovládá černou magii, chce být na straně dobra. Kráčely vedle sebe, vrah a anděl, kladný se záporným člověkem. Náhle se však dívka s fialovými vlasy zastavila. „Zkoušela jsi mě změnit, vskutku mi něco došlo“ Pohled Migorranky jednoduše nešel popsat slovy. Tolikrát selhala, tolikrát nedokázala přesvědčit, že je dobro lepší. Ale nyní? Naděje tu září jako hvězda. „Co ti došlo?“ zeptala se. „Že je dobro vlastně docela nuda, i když to vypadá fajnově“ vrhl se meč zla přímo Trÿi do břicha. Rána se zabodla, v Migorrské krvi však rozproudila energie všechny svaly. Začala se bránit. Její oči zazářily tělo vzplálo v černý oheň. Ten zapálil i její nepřítelkyni. Ze Společenstva, co Trÿi tak ublížilo. Zatímco ona dívka shořela, Trÿa byla jen zraněná. Vydala se sama do ošetřovny. Dnes nechce umřít- jen se vyléčit a pak bojovat za dobro. Dokud bude moci.

Jeden ze stínů Společenstva nechtěl hrát podle pravidel. "Nejprve zabijeme staré přátele. Pak až ty silnější" chechtala se Antra. Jenže nikdo jí nebyl blízký dostatečně na to, aby ho chtěla zneškodnit hned. A pak ji spatřila. Stará, andělská známá. "Och ahoj!" zamávala zrzka Iridě. "Opovaž se" sykla na ní Migorranka. "A k čemu?" odvrátila nepříliš vlídně děsivě vypadající rusovláska. A po Iridě vyslala kouzlo, spalující všechno dobré v krvi.

Stály naproti sobě, zvedající se vítr jim házel vlasy. Každá z nich měla určitou sílu. Antra útočila pouze dopředu, útok. Irida zastavovala magii nepřítele štítem a k tomu přidávala svou sílu. Ale postupně slábla. Útok měl menší a menší sílu. Hlava jí klesala. Křídla se zdála těžší než kdy dřív. Nohy přestaly sloužit a anděl klesl na kolena, zem pod ním ho však neuklidnila. "Nikdy nepřestanu mít sílu stát" tiše si šeptla Irida. Musí být silná. Pomalu se vzchopila vzhůru a chtěla zaútočt na drze se šklebící tvář kus od ní.
"Ty máš sílu? Sladké" bylo poslední, co Irida slyšela. Nejmocnější Antřino krvavé kouzlo ji trefilo do obličeje. A to byl její konec. Tento boj vyhrála ta špatná z nich. 

Bojištěm procházel bledý chlapec. Vypadal posmutněle, hledal jednu zrzku. Milovanou to dívku, na které mu záleží ze všech nejvíce. „Ibisi!“ pozdravil ho hravě jeden hlas. A skutečně patřil slečně, co zrzavé vlasy měla. Ale on se místo smíchu a radosti zamračil, srdce místo radosti kamenělo. Nebyla to jeho Corrine, ten hlas by poznal všude. „Antro?“ šeptl tiše. Ale nemusel se snad ptát. Ten otravný obličej, který tak nenáviděl, byla to ona. Zašklebila se na něj, jak nejdrzeji uměla. A pak si začala hrát. Krev v něm začala žhnout hůře, než topení. Mysl mu pracovala na plné obrátky. Nevěřil v to, že může uniknout, ale to neznamená, že se o to nepokusí. „Neměl bych“ pomyslel si nad svou šancí. Ovládá přeci dokonale svou magii spravedlnosti. Koncentroval se sám do sebe. Odfiltroval svět kolem sebe, cítil jen sám sebe. Modré oko mu začalo zvláštně jiskřit. „Prakticky nevinná. Dle všech. I dle spravedlnosti. Objektivně, jen velká vina, ale nezaslouží si smrt“ opakoval to, co se mu zjevilo. Ale přeci- nenáviděl ji tak moc. „Spravedlnost je důležitější, než mé touhy. Pokud ji zabiji, udělám morálně špatně“. Ale nemohl se přemoci. A bolest její magie, i rudě jiskřící síla, kterou získávala, bolela až moc. Vzduchem proletěla obrovská dávka kostí. Ubíjely dívku k smrti. A ovládal je ten tichý, nenápadný chlapec. „Hustý, Ibisáči“ zaskřehotala Antra a klesla k zemi. Na jednu stranu cítil radost. Je pryč. Ale něco v něm říkalo, že se bude dít více. „Jednal jsem nespravedlivě. Proti tomu, jež jsem měl“ oči mu slzely. Magie, jež získal, se sama rozhodla jednat spravedlivě. Kdo jedná proti spravedlnosti, musí být potrestán. Cítil jak, mu prchá jeho mocná síla pryč. A pak nic. Nedaleko bojovalo nějaké odporné zvíře. „Nyní kdybych chtěl s ním mluvit, vědět co provedlo“ zadíval se na něj. Koncentroval se na svou energii. Ale byl zase na začátku. Cítil jeho chyby- ale nemohl je spravit, nemohl trestat, napravovat. Všechna magie, kterou získal, byla na začátku. Bude muset vše, co cvičil tak dlouho dělat tak znovu. A byl vlastně unavený. Velmi. Sedl si na zem a chtělo se mu umřít. „No tak, vstávej“ chytla náhle jiná zrzka jeho ruku. Corrine! No, možná ještě má důvod žít. „Sídlím na kopci a střílím na nepřátele šípy ze vzduchu. A ty tam budeš se mnou!“. Sice unavený, ale nakonec tam s ní došel. 

Kolem něj řinčely zbraně, ale on jen chodil skrčený a v zelených očích měl slzičky. „No tak. Musíš jít bojovat. Takhle nejsi k ničemu“ šeptala mu mysl, ale Felix ji nechtěl poslouchat. Na zemi pod sebou, kam byla jeho hlava skloněná, spatřil zvláštní dýku. Sehnul se pro ni a uchopil ji do dětských rukou. „A te-teď musíš bojovat“ zafňukal. Nemohl skoro ani mluvit, jak se bál. „No tak. Já tě toho ušetřím, maličký“ ucítil na zádech obětí. Přitulil se k teplu a tiskl se k nějaké dívce s modrými vlasy. Byla strašidelná, ale on se rozhodl, že ji nebude soudit dle vzhledu. „Počkat“ blesklo mu hlavou. Necítí její náhrdelník. Není z Arteiny. Ale už bylo pozdě. Z boku mu do krku vbodla jed. „Tak, a teď spinkej, můj maličký“ zahihňala se tak bytost. Podíval se naposledy po svém vrahovi. „Ještě se můžeš rozhodnout pro dobro. Prosím. Já vím, že by ti to udělalo radost, kdybys měla šanci na nový život“ zamumlal, ani netušíce proč má takovou starost o někoho, koho ani nezná. „Trhni si. Byl jsi roztomilej, ale tahle hra už mě nebaví“ plivla mu slovy do obličeje. A pak zmizela. Zmizel celičký svět. Už nežil. Jen malá památka zůstala po tom kytičkovém blázínkovi. Trosky tvrze na jednom koutku porostly hustým křovíčkem z jemných bylinek. Tam, kam si ho ona dívka na straně zla dokopala. Místo v prach, změnil se v malou, nevýraznou zahrádku. 

Sofia zoufale hledala svého nejmilovanějšího. Kráčela po bitvě s lukem, občas vystřelila šíp, ale hlavní pro ni bylo, aby věděla, kde je Zachary. A když to bude potřeba, vlastně byla ochotna ho i zachránit za každou cenu. I tu života. Nikde však nebyl. Nemohla ho najít a naděje brzy zemřela. „Kdo ví, kde může být. Mohl se schovat kdekoliv. Nebo už se ani neschoval“ povzdechla si. Za sebou však zaslechla známý hlas. Řval po ní. „Starková!“ To Kenth, ten po ní volal. Rychle se na něj otočila. Nenáviděla ho celým srdcem, však jí tak ublížil! Ale zároveň už si zvykla ho poslouchat na slovo, jinak by to pro ni dopadlo špatně. Příčilo se ji tomu odpornému spratkovi dělat radost, a přesto to dělal a pomáhala, svým způsobem ho něco v ní mělo rádo. Když se otočila, sekl ji nějaký meč do ruky. Pohlédla tomu, kdo na ni útočil do tváře. Kdyby se na Kentha neohlédla, jeho rána by jí rozsekla hlavu. On jí- zachránil života! Proč? „Kenthe“ usmála se po něj. Poslední úsměv, který kdy viděl. Protože pak se po něm někdo vrhl. Krkem mu projela malá kovová špička. Ten, jenž ublížil tolika lidem, konečně klesl na zem. Sofía se k němu sklonila. Přemýšlela, jak mu pomoci. Ale bylo pozdě. Kenth Inneson byl mrtvý, po tom, co někomu právě zachránil život. Dobrý skutek. Jenže moc pozdě na nápravu tak zkažené duše. 

Alesso nešikovně zkoušel bojovat rukama, naštvaný sám na sebe, jak mu to nejde. Zbraň u sebe obvykle nenosil. Jeho nástrojem byla slova a sílou vůle. Nikdy nepotřeboval reálné násilí, raději útočil tak maximálně větami. A nyní musí zkoušet zapojit i fyzickou stránku. Ať je jakkoliv slabá. "Budeme si hrát" uchopila ho náhle nějaká dívka za ruku, když zrovna přemýšlel, kam vyrazit. Její hlas byl vysoký i jemný, ale přesto děsivý. "Eh, raději bych si hrál jinak, než s mojí useknutou hlavou" pověděl jí Alesso na to. Poznal jediné. Je na straně zla. "No, obávám se, že tě neposlouchám" vyplázla po něm kráska jazyk. A dál ho táhla. Jako kdyby se její síla neustále zvětšovala. Chtěl ji pustit, ale nemohl. „Pá, pá“ zařvala nakonec. „Jo. Také jsem tě rád poznal“ ironicky se pousmál. Vzala do jemných rukou jeho hlavu a tvrdě s ní udeřila o nedaleký kámen. Jednou, dvakrát, každou chvíli bolest. Svět se začal nejprve rozmlžovat. Netušil zda plakat, či se smát, když cítil, jak padá na zem. Nechala ho být. A teď on zanechá svět světem a smíří se s tím, že už je mrtvý.

-

+15

Příběhy a povídky

Autor: Ravenclaw   |   Publikováno: 01.03.2017   |   Zobrazeno: 1236x