Šedý blog tichého studenta

Bitva O Jehlice- Část 2.

Informace o co jde a úvod, první díl ZDE. 


-

Bojištěm kráčela beze zbraní mladá blondýna. Ekaterina, říkali jí. Když maminka hladila vlásky a říkávala laskavě, že je jejich malá hrdinka. A nyní to tak bylo. Bojovat alespoň musela. Spatřila nedaleko řetězy. A v nich připevněnou malou slečnu. "Vždyť je to moje spolužačka!" pomyslela si. Nyní to nebylo veselé děvče, co většinou křičelo špatné odpovědi, ale hrdina, jež trpěl a přesto nekřičel. Utrpení ji posouvalo výše. "Prosím, přineseš mi vodu? Vodu!" šeptly rty Megalovanie jako šílené. Nevadí jí, že zemře. Bez sestry stejně byl její život dost nudný a neplánovala ho mít dlouho. Ale má obrovskou žízeň! Ještě lok, než zhyne. Ekaterina přikývla.

"Klid, hned budu zpátky a ochraním tě. To bude dobré" kývla znovu. Řetězy by možná zničila, dle jejího názoru, netušila o jejich magii. Ale věděla, že příkazy všech hrdinů se mají plnit. Pro bezpečnost všech. Nedaleko navíc zahlédla válející se čutoru. Vypadala Miriam, když bojovala. A nyní ji Ekaterina zvedala ze země a hleděla na ni jak na největší poklad. "Megalovanie?" nakoukla zpět na místo, kde se předtím Cerreanka nacházela. Ale dívka už tam nebyla. Našla ji ležet mrtvou nedaleko, vedle ní Amy, jež rychlým chvatem smetla bojovníka, co Megalovanii zabil. Jednu výhodu tohle všechno mělo. Chtěla jednoho dne o sobě hrdě vyprávět, že ví jak krutá válka je. Nyní se jí to podaří. A zjistila, jak hloupé to snění bylo. Nemá se za tak hloupé přání nenávidět? Obrátila hlavu pryč, kráčející směrem za Sluncem. Podařilo se jí zabít několik nepřátelských bojovníků a zachránit život Lilian, hodné dívce, jako anděl. Ale stejně byla smutná.


Obrovský flek krve potřísnil dlouhovlasou krásku, která hledala nepřítele, s kým bude bojovat. Profesorka Khatniss nebyla zvyklá bojovat. Všechno se raději vyřeší nějakým kompromisem, stačí zapojit trochu přirozeného talentu a elegance. Ale s těmito lidmi se nedalo jednat jinak, než mečem, krví a magií. „Alespoň vy, dokážete poslouchat, snad“ zatřásla s jednou z nich. Oblek kombinace černé a krvavě rudé ji upoutal. Ona osoba, se kterou Khatniss třásla, byla nádherná. Upravená, štíhlá, půvabná každým svým kusem. „No ani ne. Já raději zpívám, a jsem poslouchána, než poslouchám“ otočila se klidně. Neútočila, neušklíbala se, jen tam tak stála a byla stále nádherná. V tu chvíli Khatniss zbledla. Je to Sien Sederes, poznává ji tak jistě, jak to jen jde! Mladá, mimořádně ambiciózní operní zpěvačka, která se netají jak svým nejsladším medovým hlasem, tak i tím, že touží po tom mít co největší sílu. „Och bože! Proč jste klesla směrem k nim? Vy, zpěvačka s takovým talentem a potencionáemnálem vyjekla Khatniss ustrašeně. Nechce se jí tomu věřit. Někdo, koho tak obdivovala a přála mu jen to nejlepší! A nyní stojí proti ní, jako člen skupiny vrahů! „Nestačí mi být průměrná. Chci být nejlepší. Teď zase já, proč mrháš svůj čas s těmi malými nevinnými dětmi, když můžeš být královnou módních sálů?“ Profesorkou projela čirá nenávist. Proč? Proč? Ona se ptá? „Protože jsou pro mě vším“ pověděla nakonec. „Můj život je pro ně, oblíbila jsem si tuto školu více než cokoliv jiného. Duše všech tu září tím nejkrásnějším světlem“
Zpěvačka udělala od profesorky několik kroků doleva. Pak se však rychle vrhla po Khatniss a vyslala jí do těla nebezpečný jed. Krvinky jedna po druhé šílely a lítaly sem a tam. Tak nyní okusíš, jaká je tma. Zalíbí se ti“ chytila pak do rukou mrtvé tělo. 


Tethys si vzala sebou dlouhý meč z lesklé oceli. Komíhal se jí zoufale v rukou ze strany na stranu. „Tak, Tethys, bojuj“ pomyslela si, ale běžet jen tak mezi tu masu kouzelníků jí připadalo jako hotová sebevražda. Jen nejistě kráčela směrem ke středu bojiště, a čím více se blížila, tím více chtěla jít zase zpátky. Nebo ještě lépe utéci. Ucítila, jak jí někdo pokládá meč směrem k zemi. „No tak, Tethys. Už jsme si přece jednou jasně řekli, že nejsme hrdinové“ zazubil se na ni tím svým arogantním úsměvem Luccery. „A já našel zrovna tak hezkou jeskyni, kam bychom se mohli mi dva schovat“. Pohlédla na něj krajně nedůvěřivě, než však začala mluvit, vtiskl jí meč do pravé ruky a levačkou ji táhl směrem pryč od bojiště. Nechala se vést tam, kam on chtěl. Nějaké monstrum na ni zaútočilo a ona se nakonec přeci jen pustila jeho hladké ruky. Mezi tvory panoval krutý boj. Meč hravě odrážel jednotlivou magii. Ale jedno kouzlo přeci jen proniklo. Většina z hustých, nádherných vlasů Tethys shořela a z ní se stala krátkovlasá. Velmi krátkovlasá. Více však slabý proužek magie zničit nestačil. Jenže ona byla unavená. Náhle však tělo bytosti kleslo k zemi. Luccery se zazubil zezadu od těla monstra. Probodl mu krk malou dýkou. Útok to byl zákeřný- ale funkční. „Tak a teď běž za mnou“ zavelel. Dvojice se rozběhla z bojiště pryč.


„Kde to proboha jsme?“ pomyslela si. „Tady nás nenajdou“ zazubil se opět jen, zatímco se nasoukali do nízkého prostoru malé jeskyně, obklopené hustým lesem plným života. „Proč sis sem nevzal raději Nëyu?“ zeptala se ho překvapeně. Naklonil se k ní. V očích měl něco velmi zvláštního. Pohrdání?
To asi ne. Jelikož v následující chvíli ji lehce políbil. Chvíli si zírali vzájemně do očí. Její byly tmavě hnědé, kaštanové. Jeho modré, utíkající vždy někam jinam. „Drahá Tethys, ty můj sladký nechápavče. Člověk se občas poblouzní a ztratí, než najde cestu."

„No já nevím, já trefím vždy už od začátku“ odvětila tiše. Luccery před tím, než skutečně miloval svou Tethys, měl menší problém. Nejprve mu zlomila srdce zvláštní dračice. Doslova, ne jen povahou, ale i tělem. A on se s tím svěřil zrovna Tethys, která už ho milovala od začátku. Nyní jsou však jen a jen spolu. Nevadí, že častokrát mají tihle dva srdce z kamene. Jsou teď s tím, koho mají nejraději, a to je nejkrásnější. Přitiskli se k sobě a, i když zrovna nemusí dotýkání, stiskli si ruce. Byli spolu v čistém tichu, které narušovala jen jediná osoba. „Drž hubu, Lucy“ obořil se Luccery na svou imaginární kamarádku, chechtající se vesele v jeho hlavě. Ale nový pár se jí stejně líbil.


Carel Bat ve svém červeném kabátě procházel bojištěm a sledoval mrtvoly. Jakmile najde někoho ze Společenstva, vlastnoručně ho zavraždí! Jak sakra mohou? Jak mohou vraždit jeho studenty, jako kdyby to byly mouchy? Jsou to ti, které měl chránit a hodlá je strážit. Stiskl do rukou také svou kouzelnickou hůlku. On uměl kouzlit nejlépe právě s ní. Bral si ji však jen na zvláštní příležitosti. Ale tehdy v tělocvičně naplno cítil, že tohle bude jedna z nich. Náhle zaslechl nedaleko sebe pláč. Zoufalý, nešťastný pláč. A nějakého mladého chlapce, jak se opírá o strom. „Je zraněný?“ blesklo okamžitě Batovi hlavou a v příštích minutách se za onou postavou rychle rozběhl.

„Jste v pořádku?“ optal se člověka rychle. Kývl na něj, začínajíce polykat své slzy. „V nejlepším pořádku. Ale vy nebudete“ otočil se po něm vesele chlapec a vrhl své ruce po profesorovi. Postupně ho škrtil, až bledému muži začala rudnout tvář. „Vidíte, neočekával jsem, že někoho na svůj pláč přilákám. Ale vy jste můj šikulka. Vy se starat o své studenty musíte, jako kdyby to byla mimina“ povídal k muži. Bat se snažil zoufale bránit. Ale nic nepomáhalo. Dokonce ani spadnout na zem a zemřít. Což pak udělal.  


I jiný profesor měl zoufalý osud. Brzy to s ním skončí hůře, než kdy očekával. Vypadalo to, že bude mít před sebou slavnou kariéru. Možná o něm uslyší i celá Ketrinie! Bláhové! Byl populární mezi studentkami a studenty také, ale stejně Milan Erben nebyl zachráněn. Nikým. Mířil někam beze směru, čekajíce na to, zda se mu někdo postaví. Sám nechtěl útočit. Hlavu měl skloněnou do krční jamky. „Hm, fešný profesůrek. Jen škoda, že brzy už z něj bude jen prášek“ zastoupila mu skutečně cestu nějaká žena. Ani nezvedal hlavu. Byla mu ukradená, co se vzhledu týče. „Vy asi nedokážete někoho zabít bez hloupých posměšků, že?“ pověděl k ní. Chytila ho dlouhými prsty za krk a on se rozhodl, že hlavu zvedne. Vypadala stejně jako on snad ve všech detailech, až na to, že to byla dívka. Modré vlasy, rozpláclý nos i typicky osmahlé čelo měli oba společné. „Ale ano, dokážeme. Jenže ty asi nebudeš mít smysl pro humor, bratříčku.“ „Nemám sourozence“ pověděl k ní. Ale už si tak jistý nebyl. Vrtalo v něm tolik pochybností a on začal mít v sobě věc, kterou vždy tak postrádal. Zájem. Co když to skutečně je jeho sestra? Nebo je to jen obrovská shoda náhod, která je spojila nyní dohromady.?

„Nevíš, co? Mohu ti povědět, kdo jsme my dva. Zda jsem tvoje sestra, nebo ne. Vím, kdo k tobě jsem. Je to složitější, než si myslíš“ Pohlédl na ni, ale jeho oči sebou neustále smýkaly. „Pověz.“ pronesl nakonec rozhodně. „Bohužel“ usmála se na něj „chci, abys měl nad čím přemýšlet v pekle.“ Ostrým nehtem mu přejela po krku a tenoučkou kůži snadno protrhla. Začal se pomalu, ale jistě dusit. Pak nejprve zmizela ta dívka, poté i jeho myšlenky, všechno v okolí. Dobrou noc, světe! Milan Erben tě opustil. 

Na malém nadýchaném obláčku se vznášela blonďatá dívka štíhlé postavy. Jménem se jí říko Kai Lia, a chodívala do Levie. Po nepřátelích ze vzduchu házela dřevěná polínka, zrovna když to nejméně čekali. Náhle však ucítila, jak postupně pomalu klesá a prostor na kterém seděla, se hroutí. "Co to?" nejprve vykřikla. Člen Společenstva jí jednoduchým kouzlem nechal mrak rozpadnout. Kia zůstala ležet na zemi a cítila nový škrábanec rozlézající se po noze. Teprve pak ji vzal do náruče Luis a odnesl k jednomu stromu. "Nikam nechoď!" zavrčel na ni blonďák drze. "Děkuju" pípla Kai k němu.


Nedaleko Kai zrovna probíhala rvačka. Jako dva lvi spolu bojovaly dvě dívky. Nešlo je od sebe příliš oddělit, byly spolu propojené četnými ranami a pohyb byl tak rychlý, že si je člověk nemohl dobře prohlédnout. Přesto jedna měla krásné hnědé vlasy a oči plné odvahy. Ta druhá jemná modré vlnky místo vlasů, spletené nahoře do dvou drdolů. A v bělostných očích maximálně zákeřnost. Ale jinak, obě byly opálené a jejich jména je škatulkovala jako „Viktorie.“ Migorrská a přesto z nich ta dobrá, Viktorie nakonec svou kolegyni stlačila k zemi. Tvář ale neměla výsměšnou. Nepohrdala svým nepřítelem, ale měla ho za někoho, komu nikdy nemůže věřit. Už to vypadalo, že má zápas vyhranný. Soupeřka byla uvězněná pod ní a Viktorie byla připravena ji zneškodnit. Ale ruce nechala nepřítelkyni volné a toho ona slečna využila. V rukou se jí nejprve objevil malý zapalovač, s ním pak lehký plamen. Pomalu ho namířila na oblečení Migorranky. „To mne nezabije“ podotkla Viktorie tvrdě. Rozum jí to radil, srdce váhalo. Ale ona naslouchala jen hlavě. „No, bohužel, pleteš se“ podotkla ta druhá stejným tónem, jako kdyby říkala kolik je hodin. „Umím měnit fyzikální vlastnosti tvé krve. Včetně hořlavosti." Viktorie sklonila hlavu. Jak mohla být tak hloupá? Plamen se jí šířil vesele po těle. Nenáviděla oheň. Nenáviděla společenstvo. Nenáviděla, ale už nemůže nenávidět. Je z ní popel. Jedinou útěchou co za tu dobu byla je, že nepřítelkyně shořela s ní. 

 „Pozor!“ zařvala profesorka Nyx. Shamin zrovna bojovala s jedním otrokem Společenstva, přitom ji však málem zakouslo jedno odporné, zelené monstrum. Na něj si profesorka zrovna dávala pozor. To ono tehdy všechno zkazilo. To ono.
Nyx nastoupila na školu, aby vyučovala Souboje. Byla to mladá, ambiciózní profesorka, která chtěla svůj řád. Ale malá škola jí brzy přestala stačit. Chtěla respekt ne hloupých studentíků, ale celého světa. Jen ať se klaní, jen ať ji chtějí. A pak narazila na zvláštní dívku. Příšerné stvoření, zelené barvy, bylo to odporné a přesto velmi zajímavé, lákalo ji to k tomu zradit všechny, které nyní zná. Nejprve s ním bojovala, dokonce ho zranila do levé ruky, ale pak začaly mluvit a brzy, velmi brzy podlehla. "Přidej se mezi nás, Nyx" padla lákavá nabídka.
Nakonec to profesorka i přes svou jinak čestnou povahu udělala. Už to nebyla mladá dívka, ale mladá žijící nenávist. Každičkému studentovi začínala přát jen to nejhorší. City se v ní začaly vytrácet a ona to cítila. Říkala, co škola dělá, kde jsou její slabiny, ale také začala být zlá a podvodná. Její hodiny byly téměř nezvladatelné. A ji bavilo sledovat jejich utrpení. Tajně se u každého spadnutí únavou začínala smát.
Když pak zbýval jednoho dne jen malý kus dobra, našla si mazlíčka. Hnědou kočku. Cit k zvířeti postupně v ní probudil hrdého lva, který se hodlal rvát. 
A došlo jí, jak odporně se zachovala. Nejprve začala lidem ze Společenstva lhát a donášet špatné informace, pak od nich utekla zcela a žila, jakoby v jejím životě nikdy neexistovali.
Jenže oni se vrátili. A varovali ji. Zda se nepřidá zpět, bude zneškodněna jako první.

„To se podívejme, moje malá Nyx Nuosová!“ uchechtla se zelená bytost. Shamin už ji teď nezajímala. Od dívky odešla a již se vzájemně ignorovaly. Každá měla svou práci. Profesorce se tvář zkřivila a oči začaly zoufale planout. „Nech mě být. Udělala jsem tehdy chybu, ale teď to napravím, a budu bojovat za Arteinu, čest a dobro.“ Monstrum se začalo šíleně chechtat. Ničilo to Nyx uši. Šílený, vysoký, odporný smích. „Když myslíš, že jim bude tvá pomoc nějak platná“ skočila zelená bytost po učitelce, a začala ji ostrými zuby kousat. Trhala jednotlivé kusy masa, až jí krev tekla z úst. Brzy na zemi ležely jen krvavé cáry ubohé profesorky a nad nimi se sklánělo zelené monstrum, potřísněné rudou krví.  


Ludwig vzal do svalnatých rukou meč a dal se do boje. Po čele mu stékal studený pot, když uhýbal krvavým útokům. Jen jediný špatný pohyb a leží tu mrtvý na zemi. Vojenský výcvik ho připravil na mnoho. Ale na bitvu s těmito šílenými bytostmi zla zrovna ne. "Vzdej se, nebo zemře" uslyšel u sebe nenávistný hlas. Někdo sejmul člověka, se kterým bojoval, ale místo něj tu teď stál jeho bratr, Gilbert a pod rukou se mu dusila zoufale vypadající dívka. Ludwig poznal svou lásku. Elbe.
Neváhal ani minutu, co má dělat. Položil svou zbraň a zvedl ruce vzhůru. "Tak. Můj drahý, neúžasný bráško. Teď si vychutnám jak její smrt, tak i tvoj-". Gilbert svou větu nedořekl. Hrdlo mu prořízl kus skla, jeden z těch co Elbe vždy nosila po kapsách. Konečně se jednou hodily. Gilbert padl k zemi a již nevstal.
"Pojď. Nemůžu moc dýchat" objala nejistě kolem ramen Ludwiga a odvedla ho k nedalekému stromu. I když byl jinak silný a hrdý, kvůli smrti svého stejně už šíleného bratra plakal.

Blonďák opatrně dívku vedle sebe políbil na vlasy, i když ho jinak lidské doteky bolely a hnusily se mu jako nic jiného. Snad až na něj samotného. Neboj se Elbe. Brzy jsem zpátky. Budu tady. Ale nejprve musíme pro Arteinu vybojovat vítězství za každou cenu.“ I když nechtěla Ludwiga pustit, Elbe jen nešťastně přikývla. Naposledy na ni pohlédl, pak vstal, a šáhl si do kapsy na svou zbraň. Bude ji rozhodně potřebovat. Kráčel bojištěm a hledal nějakého soupeře, hodného jej. Dosti drsného a silného bojovníka. Někoho, koho potřebuje Arteina zneškodnit dříve, než se na ni vrhne on. A někdo takový mu přesně zastoupil cestu s výrazem čirého pohrdání i zářící nenávisti. „Och, tak to jsi ty ten Ludwig Beilschmidt, o kterém Gilbert tak básnil? Musíš to být ty, všechno sedí. Tak se předveď, jestli je tvá magie tak silná, jak říkal“ pověděla mu Nifsara. Černé oči jí přitom jiskřily jako temné díry. „No to nevím“ pověděl tvrdě. Proč jí také prozrazovat onu sílu? Náhle žena vyslala po Ludwigovi divnou sílu. Věznila magii, kterou má v jeho krvi, která ji odmítala vyvolat. „Tak, co umíš nyní, Ludwíčku? Magie ti už nefunguje, obávám se, že nyní jsi v koncích.“ Tvář mu ztuhla do kamene. „Něco ještě umím.“ Pověděl. Zavrtěla svým tělem jako had, co se chystá sežrat svou kořist. „A co tedy?“. Ludwig rychle vytáhl pistoli a než Nifsara stačila zareagovat, tělem jí projelo plno kulek. „Střílet.“ 


Komentáře

KETRINKA1VIP(Svět Fantazie ^^)

Chtěla jsem svůj názor vyjádřit jen jednou, až dočtu celou bitvu, ale já prostě musím - sice v tomto díle zemřeli moji dva oblíbenci, ale u začátku ("Drž hubu Lucy!") a konce ("Ještě něco umím. Střílet.") Jsem se musela zasmát, a tak aspoň na chvíli odešel ten smutek z válčení a tolika mrtvých. No nic, jde se číst dále!

KETRINKA1To se mi líbí 0 To se mi nelíbí

Ravenclaw(ANIME STALKERS)

Gaia: #Teccery :3 ^^ #DržHubuLucy PLZ. Ne, moc děkuji a psaní zrovna této romantické části jsem si vlastně dosti užila. Ti dva jsou spolu nádherně sobečtí a na ostatní tak krásně kašlou!
Ale zároveň jsem se u jejich rozhovoru chechtala jak blázen.

RavenclawTo se mi líbí 0 To se mi nelíbí

Nový komentář

Přidávání komentářu je povoleno pouze přihlášeným uživatelům. Zaregistruj se a přidej sem svůj komentář.