Šedý blog tichého studenta

Bitva O Arteinu - 2.část- Svět Fantazie ^^

Chcete vědět co bylo předtím? Od toho je tu minulý díl! Ale i bez něj přeji příjemné počtení. Pokud si dokážete na čtení této věci najít něco dobrého. 

Dříve než si začnete pročítat tuto kapitolu, chci po vás jediné. Dojděte se napít něčeho dobrého. Bude vám lépe, třeba i tuto idiotskou hloupost snesete...

-----------------------------------------

Tom spatřil koutkem oka dívku s vlajícími kadeřemi zrzavých vlasů jak kráčí přímo proti němu. "Hades, co to s tebou provedli?" vykřikl zděšeně při pohledu na její obličej. Místo půvabné tváře jeho milé sestry před ním stála zohavená tvář s podivnými ornamenty na kůži. "Tome!" srdečně ho objala, bojující s jiným hlasem uvnitř. "Zab ho!" vztekle říkalo něco. Ale jí se stýkalo. Přijít o svého bratra, který při ní vždy stál nechtěla. "Škoda, že bojujeme na jiné straně" řekla udeřena silnější vlnou temných myšlenek. Musí ho zabít. Ale nechce. "Přidej se ke zlu Tome. Vždy jsem toužila být výrazná. Zářit nad ostatními. Teď tu šanci mám. Pohlédni na mě. Budím strach a mám moc jakou jsem nikdy předtím nezažila. Sílu cítím v celém těle i duši" dívala se na něj a snažila se v něm vyvolat ty stejné emoce. Více však vychvalovat nemohla. Po proměně její vzhledu už si vůbec nic nepamatovala. Jen probuzení a vyhnání za řevu Caroline do bitvy. Ale strach jiných cítila. Tom se váhavě podíval na sestru. Už to nebyl pohled citlivé a krásné dívky. Jen vraždící příšery.

"Ne. Neklesnu kam jsi odešla ty a náš zbabělý otec" poslal do Hades proud své nejsilnější energie. Černý prach ji pomalu začal dusit. "Taky tě nenávidím! Nenávidím" vyslala po něm paprsek černého ohně. Bledou tvář náhle začal pálit ukrutný oheň. Zaměřil se na pravou polovinu obličeje. Hadesino srdce temnou magii jež však má sílu dobra nedokázalo snést. Již bylo pozdě na nápravu. Temná bojovnice se mrtvá skácela k zemi. Toma z utrpení osvobodila záhadná síla. Ucítil ledové zmrazení na tváři. Po chvíli to zmizelo. Hrozivě ho celá pravá polovina pálila, ale bylo to mnohem lepší. Iris se z dálky usmívala. "Děkuji" a "není zač" řekli oba najednou. Iris ještě trochu ledu přidala na Tomovu zničenou tvář. Za svou statečnost nesměl trpět. Měla s ním velký soucit.

Cissy se zhluboka rozchechtala a odeslala na Tindrell stojící opodál temné kouzlo. Mučící nůž měl nejprve do oběti poslat bolest vykrvácení,a mentálním utrpením ji pak zničit. Trhání mělo být pomalé, a na nejemnější kusy. Konečně byla ta hloupá měsíční dívka správně natočena. Nemohla uniknout přesně střelené ráně. "Sbohem. Natoč si své modré vlásečky třeba na klacek omočený ve tvé krvi" nenávistně šeptla Cissy a odcházela s hrdými a vítěznými kroky. Tindrell onen chraplavý hlas zaslechla. Strach a lítost v ní zastavily čas. Nemohla se hnout, jen sledovala kouzlo nože a vyčkávala na krutou bolest. Bylo to již blízko ní. Zavřela oči, a chystala se na svůj konec. Nic se však nestalo. Necítila bolest a neslyšela žádný zvuk. Překvapením otevřela oči. Azanglin dopadal pomalu na zem, s nožem v hrudi. Skočil do rány místo ní. To bylo horší než kterékoliv prokletí jež zažila. Proč musí trpět on? Teprve teď jí začalo docházet, jakou lásku k němu cítí. Celou tu dobu to netušila, nechtěla přiznat. Ale teď? "Neplakejte, má krásná Tindrell" bolestně se na ni usmál. Jed a všechna mučení Cissina na něj nepůsobila, když mohl sledovat její půvabný a moudrý obličej. Ale bolest cítil stále. V srdci.

"Azalgine. Ty jsi tu zraněný! Jen kvůli mně. Je to moje vina" klekla si vedle něj. Z modrých šatů utrhla cár, a naslinila ho. Rukou se jen s velkou nelibostí dotkla jeho rány. Vykřikl bolestí a trochu se skrčil. "I tvoje sliny mají sílu jako nikdy" usmál se na její obličej. Pozorovala jeho utrpení, a něco i přes to ji nutilo se smát. "Vstaň můj poddaný!" zvolala a podala mu ruku. Spolu odkulhali pryč k Mariol, která se zatím snažila sestrojit lék na různá zranění, co tu lidé mají. Nedokázala být tak rychlá. Ubohých přibývalo neuvěřitelným tempem. Lehali si vedle sebe a nadějně sledovali koruny stromů. "Zůstanu s tebou. Za každou cenu" Tindrell seděla vedle Azalgrina. Kéž by i jiní měli podporu jako on. Někdo tam ležel s jediným pocitem, krom ukrutné bolesti? Že tam bude sám.

Shamin udýchaně odešla na konec rozlehlé louky co sloužila jako bitevní pole. V tom ji spatřila. Konečně uviděla Veroniku, kterou tak dlouho hledala. Odporné černé vlasy jí spadaly po bledých zádech. Kabát měla roztrhaný. Sice si myslela, že bude nejtmavší černé barvy, jak to viděla na nějaké kresbě, ale šedá tomu byla dost podobná. Náhle však pod návalem vzteku přišla o uvážlivost. Věděla, že Veronice nic rána mečem neudělá. Ale místo vyslání kouzla měla chuť jednoduše srazit tu vražedkyni k zemi probodnout ji skrz na skrz. Jen ať zemře krutější smrtí než kterákoliv nevinná oběť. Co nejtišeji z pochvy vytáhla lesknoucí se meč a bojově vyskočila. S chutí zatla kov do zad Veroniky. A aniž by to čekala, skácela se zakrvácená k zemi. "To snad..." zatajil se Shamin dech. Při pádu černovlásky se jí zdál obličej povědomý. Otočila mrtvolu na zem a zbledla. Před ní ležela mrtvá Nivoriana, a v ruce držela zápisník s jmény mrtvých. Sbírala informace. To uměla vždycky dobře. Než zcela padla, stačila tam dopsat "Nivor" svou krví. Shamin si to mohla dokola číst, nechtěla však rozumět. 

"Regino, tak rádi vás vidíme" srdečně se Cerrea usmála a poklonila hrdé strážkyni, která se před nimi za pomocí rudé páry zjevila. Ta držela za ruku svou dceru. Dívce rděl na tvářích sladký úsměv. Regina se čtyřem strážkyním kolejí musela poklonit. Jejich síla z nich zářila. "Tohle je Fillia. Má dcera. Chce strážit Arteinu jako to nejdražší co má" ukázala pak na sličnou osobu s rozkošným úsměvem. "Těší nás" kývla Linzi kývla a vyšly do nádvoří. Nikdo tam však nebyl. "Cítím tu přenos. Jsou někde jinde. Někdo je musel teleportovat" Regina odfrkla a nechala rozsvítit svou ruku. "Všichni se napojme na jednu studentku. Ta nás přenese k nim" dodala moudře. "Nevím proč, ale napadla mě Olivia Benekett Ta je z Levie, ale mnoho společného ho toho má i se mnou a tebou Migorro. Najdeme ji?" Cerrea řekla nadšeně. Agiru přeskočila, což dáma v růžovém tězce nesla. Aniž by to někdo nakázal, chytla se celá patra sedmi za ruce. Olivia se právě snažila vyléčit zraněnou Artax. V krku tekla Artax krev, a hrozivě kašlala. "Olivio. Mlč a uklidni se. Přestaň myslet na kohokoliv a cokoliv. Jen tu zůstaň sedět, a mysli. Soustřeď se na nás" povídal jí hlas. Neznala ho. Ale zněl tak mile a podvědomě. "Artax, na chvíli tě opustím" nadechla se z hluboka slyšela zpěv dvou hlasů. Regina a Fillia začaly zpívat duet. Vedle ní zařvala Artemis bolestí. Otrokyně Mirianna jí ostrým řetězem škrtila nohu. Olivia však ostatní zvuky vymazala ze světa. Jediné co znala, byl zpět. "Otevři oči" podotkla Migorra přísně. Uposlechla - a spatřila Reginu v plné zbroji a Filliu s úsměvem. Kolem nich stála čtveřice duchů. "Do boje!" výhružně Agira poznamenala, a otrokyni Mariannu smetla kouzlem pryč.

Kouzla sršela po bojišti jako kulové  blesky. Arteinští studenti padali k zemi, za smíchu všech otroků i temných bytostí. "Dobrá práce" ušklíbl se Mireen na Lissy, jež zapálila ohnivým kouzlem Laile šaty. Puma naštěstí byla rychlejší, a cáry jemnými tlapičkami uhasila. "Oheň přeci ovládám, neměl by mě ničit" civěla Laila The Black na šaty. Lissy a Mireen jí byli ukradení. Nechápala nic. "Mrtvá asi ještě nebude" Lissy pohrdavě kopla Mireena do kolen. Necítil však žádnou bolest. "Jen se nesměj. Dokážu tě hned tady ukopat k smrti" dodal on vztekle na obličej s vypláznutým jazykem. "Máme stejnou magii. Sloužím ti jen tak, hňupe" odpověděla mu s výsměchem. "Ale stejnou magií by mohla vládnout jen má matka, či otec nebo sourozenec. A na otce tě nehádám. Na nikoho tě nehádám. Jsi moc slabá na královnu zla" zakousl se do svých rtů. "Sundej si rukavici" řekl namyšleným tónem a vyhrnul si rukáv. Nad zápěstím měli oba obrovskou pihu. "Tu mám po matce" sborově hlesli. Následovalo překvapení. Tak proto měl vždy stejné názory zrovna s touhle drzou otrokyní. Byli stejné krve.

"Bratříčku" Lissy se rozchechtala, a Mireen se přidal. "Oheň nám nikdy nevyhasne, že?" vyslal Mireen po Láudriel ohnivou střelu. Hbitá elfka však uhnula, jen prst jí to trochu spálilo. "Ne bratře. Oheň budiš králem zla" sotva dořekla, začalo pršet. Nejprve po drobných kapkách, pak kapky tekly silněji. "To ne!" zařvala Mia Gold a z ruky jí přestal češet ohnivý paprsek. Miranda tvrdě spadla na zem. Mia ji chtěla pálit za živa, a už byla v ohnivé pasti. Teď to však byla jen otevřená zlomenina nohy. To co spatřila ji však naprosto zmátlo. Na hnědé, byť trochu mrtvolně zbarvené vlasy Mii padly kapky, a stekly jí po křídlech. Ozvalo se menší puknutí. Ohnivá křídla byla pryč. Miino tělo se začalo vznášet, a v kapičkách prachu odlétalo do nebes. "Neboj. Má dobrou a čistou duši. Pjde do nebe" přišel k ní pomalu Bilinkár, prohladil Mirandu po vlasech a vyslal léčivé kouzlo k její noze. Cítila se náhle uvolněně a jako na nádherné louce poseté květinami. "Tak dobrou jó?" vykoukla Veronika z poza velkého trsu trávy. "Dobrou noc, pac a pusu Bilinkári" odeslala smrtící proud. Jako paprsek elektřiny projel celé jeho tělo, a zelený klobouk i s učitelem spadli mrtví na zem. Veronika pak v klidu odešla, jako by Mirandu ani nespatřila. Tací jsou zlí. Vidí jen důležité pro ně, skutečně podstatné věci a hlavně lidi přehlednou s mávnutím ruky. A dokáží vše tak snadno odhodit.

Lidé umírali dále. "Kéž bych s tím mohla něco udělat" vždy proběhla Fillia k smrtelné scéně. Padali vedle ní jediné postavy i méně odvážní. Tu spatřila krvácející hlavu s mimořádně krutým výrazem. "Zabiju vás. Všechny. Haha" prozpěvovala si stále dokola. "Lála" občas se otočila v kruhu a někoho řízla. Déšť se jí s krví na hlavě mísil do záhadné tekutiny. "Vyzývám tě na souboj" skočila Fillia před ní a hrdost prvního představení ji rázem přešla. Co to právě řekla? Vyzvala tu krutou bytost, aby se utkaly. To nemohla dokázat, to je šílené. "Chcípáček v akci. Proč ne? " popadala se smíchy za břicho Caroline. Místo na Filliu však vystřelila řezavou pavoučí síť po Biance- motýlí víle, co chtěla Fillii pomoci. Dokonalé zmatení citlivého srdce bez zkušeností se smrtí. Bianca ucítila na zádech nejprve krev. Pak sletělo mrtvé tělo na Filliu a křídli jí zakrylo výhled na svět. "Na popel" zavelela Cissy a spálila hroudu v prach jediným švihem. To však Regina cítila až moc dobře. Její srdce uslyšelo křičí srdce. "Cissy" vyběhla od souboje s otrokyní Juseppe. Ta nebyla podstatná. To Cissy zavraždila její jedinou dceru. "Ty příšero!" zavolala zoufale Regina a vyběhla na Cissy. Přitom zvedala pomalu vlny vody. Chtěla utopit či alespoň zničit tu odpornou stvůru. Jinak se ta odporná věc na vraždění nazvat nedala. "Co nám trochu zůžit pole?" obalila Cissy Reginu a ji bublinou zničení. Octly se na nádvoří, nikdo jiný tam nebyl.

Na tento nečekaný duel se však těšila. Měla přeci bojovou transformaci. V okamžiku kdy se napřahovala, začala její síla odcházet ven. Spadla na zem slabá a vysílená. I malé smrtelné kouzlo, jež Regina poslala podáním ruky jí zahubilo. Spadla na dlažbu, a vstát už nemohla. "Užij si bolest. Namaluji ti obrázek, jak mi je. Tidoravista!" zařvala na Reginu, a odeslala všechnu bolest co měla zpět. Jediné mocné kouzlo, jež dokázala při umírání. Pak si už jen lehla na dlažbu, a skonala. Regina si musela lehnout vedle ní. Neměla sílu se vracet zpět. Tato bitva bude muset být vyhrána i bez ní. Jen odpočívala na dlažbě, a cítila tu stejnou bolest. Kosti se jí natahovaly a zkracovaly, krev proudila kam neměla. Chtěla by raději zemřít, než cítit toto. Ale musí. Po několika minutách však už nic netrápilo. Cissy byla mrtvá, a i její magie odezněla s ní do hrobu. Na louku už však nemohla. Příliš jí tělo zesláblo. "Dnes neumím umřít" zasmála se pod branou velkého oblouku do Arteinské školy. Bude odpočívat. 

"Má hlava" Aiky výskla. Někdo tu šířil silné točení hlavy jež chvíli přišlo, chvíli opustilo a pak se vrátilo v plné síle a ničivější síle. Bitva vypadala zoufale. Arteina prohrávala každým coulem, a i nejstatečnější srdce plná sluneční záře už neměla naději. Všemi protínal pocit zoufalství. Ani vzdálený zvuk troubení lesního rohu nikoho neprobudil k životu. Chodili stejně mrtvě jako vraždící otroci. Zubožení, nešťastní, zoufalí. Z dálky uslyšela Cartherine klusání koňských kopyt. "Další otroky už ne!" zděšeně sykla a sledovala slunce. V místě odkud to přicházelo, byl silný jas. "Nemusíš se bát" přišla k ní Flower a rozhrnula své vlasy po šatech. "Nebo ne, že by to nic nebylo. Je to armáda Fantazie!" vyskočila nadšeně. Vojáci se v hrdé zbroji řítili na statných bělouších do louky. "Jak se sem?" nedořekla Caroline, a vrhla temné nože proti armádě. 

Někteří padali k zemi, většina se však hrdě nesla dál. První oběť na popravu byla nalezena. Generál seskočil z koně, a ovinul kolem sebe průhledný štít. Pomalu kráčel k Caroline. Ta dokázala jen civět, chuť ho zabít však neustávala. K generálovi se přidala celá garda. Kráčeli za ní, a jeden voják nadběhl ostatním. "Šmejde !" křikla teprve, když ji chytil a začal svazovat. Pozdě. Sice ještě dokázala spoustu lidí pokousat, pak však pod tíhou kamene, který k ní přivázali nedokázala udělat ani jedno temné kouzlo. "Je moc vzpurná, pane generále. Co s ní uděláme? Měli bychom se jí zbavit" mladý vojín viděl jak se odvazuje. Skoro se vrátila. Místo odpovědi došel generál k lesu, a táhl těžký kůl. To, jak na něj Caroline napichují sledovala Veronika jen s pobavením celé duše. Užívala si to. Jak krvavě zemřely její oběti, nyní skonala i Caroline. Po kůlu tekly proužky krve, a obalovalo ho mrtvé maso. Hlavu měla visící k trávě. Červená krve a zelená trávy spolu tvořily barevný kontrast. Děsivá hra dvou barev duhy, jež si přitom tak protiřečí. 

--------------

To je konec? Má to ještě 3. díl. Chcete si ho přečíst? Nedoporučuji, ale můžete to zkusit. 

+12

Příběhy a povídky

Autor: Ravenclaw   |   Publikováno: 31.01.2016   |   Zobrazeno: 1483x