HryProDivky.cz
Píseň sirény - Kapitola II.
Pokračujeme...
Když dorazil do přístavu, přivítala ho kapitánka lodi, na niž Liam připlul: kapitána Angelika.
Jestli si myslíte, že by žena nemohla být kapitánem lodi, jste na omylu. Angelika žila celý život v přístavu a s jejími zkušenostmi na moři se nikdo nemohl rovnat. Mnohokrát málem umřela a byla svědkem smrtí všech svých kapitánů.
„Tak jak dopadlo sbližování?” nadhodila téma.
„Hrozné,” stěžoval si princ, „Annabell je moc mladá pro mě a nemáme nic společného.”
„Tak to není zas až tak špatné,” namítla, „znám i horší.”
Společně se nalodili a vypluli.
Liam se opíral o zábradlí a hleděl na moře. Měl ho moc rád a od mala snil, že popluje až na konec světa.
„Krásné je moře, že?“ vyrušila ho ze snění Angelika, „Jen doufám, že se nic špatného nestane, až budeme proplouvat mezi útesy Mrtvých mužů.”
Princ se podíval před loď a opravdu uviděl obrovské útesy, ale docela bezpečné. Usoudil, že i průměrný kormidelník by to zvládl přeplout. Jediné, co mu dělalo starost byly vraky starých lodí.
„Proč by se mělo něco stát?” zeptal se.
„Protože mezi těmi útesy žijí nebezpečné stvůry, které zabíjejí lidi. Právě tady jsem vždy přišla o každého kapitána, pod kterým jsem se plavila, i s posádkou.”
Liam dostal strach, na druhou stranu byl zvědavý, jaká stvůra tam mezi útesy žije.
Připluli mezi útesy. Princ spatřil další vraky a pociťoval vzrušení. Náhle se zatáhla i obloha a vše bylo o to víc strašidelnější. Najednou se odněkud začala linout nádherná hudba. Liam slyšel kapitánku, jak na celou posádku křičí: „Špunty do uší, okamžitě!” ale on ji neposlouchal, poslouchal tu hudbu.
Byla to ta nejkrásnější píseň, kterou kdy, kdo slyšel a kdo kdy uslyší. Náhle se z moře vynořila nejkrásnější dívka na světě. Měla pronikavé zelené oči a tmavé vlasy se jí vlnili i pod hladinou. Dívka začala zpívat:
Zpívala o tom, jak ho miluje a prosila ho, ať jde za ní do vody. V druhé sloce z moře vylezly i ostatní dívky. Teď jich bylo třináct. A společně zpívaly dál, ale ta první zpívala nejhlasitěji.
Liam ztratil hlavu, ta píseň ho úplně omámila. Chtěl už přelézt zábradlí, aby se k nim přidal, když v tom ho kapitánka Angelika zatáhla zpátky na palubu a vykřikla na dívky: „Zmizte, vy monstra!”
Princ se probral z blouznění. Postavil se na nohy a chtěl si znova prohléhnout ty dívky, ale ty zmizeli, stejně jako mraky a znova svítilo slunce a oni právě projeli útesy.
„Jak se opovažuješ neplnit kapitánův rozkaz?! Princ neprinc! ”kárala ho kapitánka
„Promiň, já nechtěl,” omluvil se Liam, „Jen, kdo byla ta dívka v moři? Byla mi povědomá.”
„Povědomá?“ odfrkla si, „právě ona mi utopila všechny kapitány. Ona má na starosti smrt prince, velevážených lidí a mnohem více. Je to princezna Bílého království, sestra tvé nevěsty: princezna Marisa.“
„Ale ta zemřela před deseti lety.” namítl princ.
„Kéž by umřela. Jestli chceš vědět, co se s ní stalo, tak jdi do mé kajuty. Za chvíli tam přijdu. Ještě musím zkontrolovat posádku, jestli někdo další neuposlechl rozkazu a neskončil v moři." po těchto slovech odešla.
Princ seděl v kapitánské kajutě. Znal ji, včera zde s Angelikou večeřel. Zrovna si četl kapitánův deník, když v tom vešla kapitánka. Sedla si ke stolu. Princ jí následoval a ona začala vyprávět: „Sirény jsou zvláštní stvoření. Napůl dívky a napůl stvůry bez duše, které slouží jediné osobě: bohu moří. Své oběti lákají krásným zpěvem a pak je stáhnou pod hlubinu, utopí a duši si schovají. První zmínka o nich je z roku-”
„Promiň,” přerušil ji princ, „ale o sirénách vím mnoho. Jen jsem si myslel, že to jsou jen pohádky a co to má společného s princeznou Marisou?”
„Kdybys mě nevyrušil, dostala bych se k tomu.
Kdysi dávno žila v Bílém království princezna jménem Marisa. Byla nejen krásná, ale i chytrá. A hlavně moc ráda četla. Už od mala snila o tom, že se provdá z lásky, jako hrdinky z jejích oblíbených knížek.
Rodiče ale měli jiné plány. Přiváděli jí urozené nápadníky z celého Velkého moře a ona je jednoho po druhém odmítala.
Král s královnou byli zoufalý. Až jednoho dne do paláce přijel princ Augustýn, syn císaře Dobromíra.”
„Nezemřel náhodou ten princ?” vyrušil ji znova.
„V té době ještě žil. A nepřerušuj mě!
Rodiče byli šťastní. Syn císaře, který žádá ruku jejich dcery. Ještě, než to oznámili princezně, už chystali svatbu.
Když to Marisa zjistila, byla naštvaná. Bez jejího souhlasu jí zasnoubili. Ale nemohla nic dělat, a tak jako budoucí nevěsta se chtěla se svým ženichem poznat. Zašla ke dveřím do jeho komnaty, už chtěla zaklepat, když v tom uslyšela ze dveří rozhovor: ‚Opravdu si ji chcete princi vzít? Myslel jsem, že milujete lady Veroniku?’ pravilo páže.
‚To taky stále miluji,’ pravil princ, ‚ale potřebuji království a tohle je neskutečně bohaté. Ale neboj se, mám plán. Až se stanu králem - a to bude velmi brzo - mé drahé manželce se stane nehoda, víš jak to myslím ne, ze mě bude král bez královny a novou královnou se stane Veronika.’
Smáli se spolu tomu úžasnému plánu, jen princezna soptila zlostí. Tohle nemůže být možné, říkala a rozhodla se, že tuhle svatbu překazí, i kdyby jí to stálo život.
Celou dobu prosila otce, aby zrušil svatbu, ale když po ní chtěl důvod, odmítala říct. Ještě by jí někdo vynadal za to, že odposlouchávala cizí rozhovory a stejně by jí nikdo nevěřil. Snažila se ji sabotovat, ale vše bylo marné.
Povídá se, že tu noc před svatbou celou proplakala. Schovávala se v knihovně a četla staré knihy.
Avšak v ten onen svatební den byla záhadně klidná. Svatba se konala na jednom útesu v Bílém království.
Když stáli snoubenci před sebou a před všemi návštěvníky, kněz se jich každého ptal, jestli si toho druhého berou z lásky. Ptal se ženicha. Ten odpověděl ‚Ano.’
Ptal se nevěsty, ale ta odpověděla něco jiného. Ztropila scénu, pověděla všem, co slyšela v princově komnatě a že se za něj neprovdá. Kytku hodila princi, svlékla si šaty (zůstala jí jen spodnička), otočila se k moři a zvolala: ‚Bože moří, ó pomoz mi! Zachraň mne, už nechci žít!’ a po těchto slovech skočila do moře.
Všichni dívku oplakávali. Mysleli si, že zemřela. Princ se musel vrátit zpět domů, ale cestou domů se vracel přes útesy Mrtvých mužů, když v tom uslyšel líbivý hlas dívky, která vypadala jako jeho bývalá nevěsta
Vrak jeho lodi našli nedaleko útesu a prince s posádkou nedaleko mrtvé...”
„To se vážně stalo?” ptal se Liam.
„Nejspíš ano, ale už budu muset jít. Za chvíli budeme v přístavu.”
„Mariso!” zahřměl hlas pod vodou.
„Ano, pane?” odpověděla siréna.
„Zklamala jsi mě. Měla jsi toho prince stáhnout pod vodu!”
„Omlouvám se, pane. Už se to víckrát nestane.”
„To doufám. Máš na to tři dny. Tři dny na to, abys utopila toho mladíka, dám ti nohy abys mohla chodit po souši jako lidská dívka, ale pokud neuspěješ, proměníš se v mořskou pěnu. Rozuměla jsi mi!”
„Ano, pane.”
Pokračování příště
Takže Dotazník, podpis a KONEC
