Příběhy k zamyšlení

Příběh- Je něco nemožné?

Nazdar čtenáři, skutečný příběh jednoho fotbalového týmu... Možná vás fotbal nezajímá, ale tenhle příběh má ukázat, jak důležité, je nevzdávat se... Příběh vypráví samotný člen týmu :)    

                                                                                                                                                                Xally


Těžký začátek, neznamená konec...
Na našem ostrově jsme se zamilovali do sledování fotbalu, ale nikdo ho nikdy nehrál. Víte, bydlíme v malé plovoucí vesničce a je těžké tam najít nějaké volné místo. Jediný sport, který jsme hráli, byly závody na lodích a vyprávění příběhů o tom, jak velkou rybu kdo chytil. Jednou dostal jeden kluk nápad. Navrhl, že vytvoříme svůj vlastní tým.

Když slyšeli ostatní vesničané náš plán, mysleli si, že to je jen žert. Uvědomili jsme si, že měli pravdu, neměli jsme kde hrát, ani kde trénovat. Založili jsme fotbalový tým, ale neměli jsme hřiště. To byl opravdu vážný problém, protože tam, kde jsme žili, jsme neměli žádný volný prostor na hřiště.

A tak jsme se rozhodli, že si vytvoříme svůj vlastní prostor.

Začali jsme sbírat staré dřevo kolem celé vesnice a vázat staré rybářské čluny dohromady. Pracovali jsme po škole, abychom vytvořili povrch na hraní. Byla to fuška, ale nakonec jsme měli vlastní hřiště, na kterém jsme mohli hrát. Bylo chatrné, hrbolaté a odevšad trčely hřebíky. Míč často padal do vody. A my taky. Tak jsme se museli naučit hrát na mokrém a kluzkém povrchu. Taky bylo hřiště malé, takže jsme se skvěle naučili pracovat s nohami. Jednoho rána přišel jeden kluk s plakátem na jednodenní turnaj na pevnině. Nevěděli jsme ani, zda jsme dost dobří, abychom se turnaje mohli zúčastnit. I přesto jsme se rozhodli, že tam půjdeme hrát. Vůbec jsme si nevšimli, že ostatní z vesnice sledovali náš trénink a chtěli nám pomoct tím, že nám koupí novou výstroj. Někteří dokonce jeli s námi, aby nám mohli fandit.

Když jsme přijeli na turnaj, byli jsme celí nervózní, ale hned, jak jsme se pustili do hry, zjistili jsme, že jsme lepší, než jsme si původně mysleli. Na dřevěném hřišti se naše schopnosti rozvinuly a ty velké brány byly mnohem snadnější cíl než naše malé. Dotáhli jsme to do semifinále. Semifinále začalo blbě. Začalo hustě pršet a druhý tým byl opravdu dobrý. Naše kopačky nasákly vodou, což nás hodně zpomalilo. Druhý tým vedl v poločase 2:0. Naše nálada byla na bodu mrazu, nemysleli jsme si, že by bylo možně ještě vyhrát.

Po prvním poločase jsme něco museli udělat. Tak jsme se zbavili našich mokrých kopaček. Hraní bosýma nohama bylo pro nás všechny pohodlnější. Měli jsme lehké nohy a byli jsme mnohem rychlejší. Dali jsme dva góly a skóre bylo vyrovnané, ale v poslední minutě dal druhý tým gól a tak vyhrál. Byli jsme zklamaní, ale zároveň šťastní, že jsme se dostali tak daleko. Zbytek vesnice byl na nás opravdu pyšný. Po tomhle se stal fotbal v Panyee zábavou číslo jedna. Postavili jsme nové hladké hřiště, na kterém nebyly žádné hřebíky.

Toto je pravdivý příběh původního fotbalového klubu Panyee FC. Klub, který takto začal, je nyní považován za jeden nejlepších fotbalových klubů v Jižním Thajsku. Stali se šampiony v kategorii mládeže Jižního Thajska v letech 2004, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009 a 2010.

Nový komentář

Přidávání komentářu je povoleno pouze přihlášeným uživatelům. Zaregistruj se a přidej sem svůj komentář.