HryProDivky.cz
Povídka - S úderem kopyt: Když odbije půlnoc
Ahoj.
Měsíc! Celý měsíc od té doby, co jsem vydala minulý díl ... jak jsem mohla? :D No, máte to tady. A v pátek a sobotu tu nebudu, přijedu v neděli, to nevím, jestli budu mít chuť na blogování, možná si "předpíšu" nějakou kapitolu povídky dopředu a pak ji dám vydat během té doby, co tu nebudu. Momentálně jsem k S úderem kopyt dostala nějaké nápady, takže by se to mohlo podařit.
Ale teď už jdeme na to! :D
Kapitola 8. – Když odbije půlnoc
Čtvrtek, 0.20
„Ššš,“ zamumlala jsem směrem k Herkulovi a přitáhla otěže. Po cestě poněkud prudce klesající dolů jsme se dostali až k branám Moorlandu. Ale čekalo nás tu nemilé překvapení. Opravdu jsem nedomyslela, že brány stájí budou zavřené a my se tím pádem budeme moci dostat pouze do venkovního padoku a závodiště pro westernové ježdění. Ještěže jsem při příjezdu dostala klíč k boční brance u padoku.
Ten jsem nyní co nejtišeji vsunula do zámku, provedla Herkula a zase za námi pečlivě zamkla. Dostali jsme se na tichý a opuštěný dvůr, po stranách stály zavřené obchůdky s oblečením a jezdeckým vybavením, na konci byla oplocená jízdárna a domky s ubytováním pro jezdce. Další brána na dvůr s kancelářskými budovami a domovem Moorlandových byla jen zavřená, z důvodu dobrého přístupu do stáje zamčená nebyla.
Vedla jsem Herkula po tichém dvoře až ke stájím, kde jsem odsunula vrata a zavedla jej dovnitř. Úplně na konci byl volný box, mírně jsem mu povolila podbřišník, vytáhla třmeny k zámkům a přes uzdečku nasadila ohlávku.
„Buď hodný, ano? Neubliž si,“ poprosila jsem jej a pak jsem pomalu opustila stáj. Venku jsem popadla žebřík a přistavila jej ke stěně stáje. Byl vysoký, takže když vyšplhám nahoru, pohodlně se dostanu až na střechu. Zhluboka jsem se nadechla a začala lézt.
Sevřela jsem okap, ale jen lehce a pak jsem se vyšvihla nahoru. S letmým úsměvem na tváři jsem přeběhla do středu až k menšímu komínu, na jehož vrcholku byl větrný kohout. Dnes nefoukalo, a tak tam jen nehnutě stál.
Sáhla jsem do malého výklenku u komína a ke svému překvapení jsem vytáhla dvě deky. Bezostyšně jsem je rozložila a v rozích jsem si všimla vyšitého jména: Justin. Tiše jsem se zasmála, jednu deku si rozložila na střechu, na ni ulehla a druhou se přikryla.
Prababička by určitě nebyla ráda, kdyby zjistila, že jsem utekla a s koněm v noci jela dolů do stáje, kam se vplížila jako zloděj a ustlala si na střeše. Ta by se rozčilovala a nadávala, a pak by mě donutila přestěhovat se do vinařství. Ale ona se to přeci nemusí dozvědět?
Najednou jsem uslyšela něčí supění a vzápětí se mi zjevila rozčepýřená černovlasá hlava.
„Ahoj,“ řekla jsem tiše a čekala jsem, až Justin vyleze nahoru.
Ten rychle zvedl pohled a vytřeštil na mě oči. „Claire, jak …?“
„Mám klíč, zapomněls? Potřebovala jsem si na chvíli odpočinout, potom, co …“
Rychle ke mně zamířil a objal mě. „Já vím. Táta mi to řekl. Je mi to líto. Ale nebyla to tvoje vina,“ přesvědčoval mne.
„Ne? A čí tedy? Měla jsem na ni dávat pozor, zkušenější jezdec má dávat vždycky pozor na ty méně zkušené … je to moje vina, Justine!“
„Tebe asi nepřesvědčím,“ povzdechl si. „Můžu?“ přikývla jsem a tak si vlezl ke mně pod deku. Chvíli jsme mlčeli a užívali si pohled na hvězdy. V Jorviku, daleko od světla velkoměst, bylo vždy krásné dívat se na oblohu. Celý Jorvik byl krásný.
„Justine? Proč jsi sem přišel? Je to kvůli …“
„Vlastně ano. Mám novinky. Volal mi Justin, že jeho sestra Alex byla Michelle pár týdnů poté, co zmizela, navštívit. Domluvil mi s Alex schůzku, zítra, vlastně dneska v deset v nákupním centru v Jorviku. Alex prý Michelle dobře znala, ale když jsme spolu chodili, zmínila se mi o ní jen párkrát. Bojím se, co se dozvím.“
Objala jsem ho. „Chceš to vědět, nebo bys raději žil v nevědomosti?“
„Chci to vědět. Rozešli jsme se, všechny slzy jsem pro ni už prolil. Jestli opustila Jorvik … jako by se stalo před pár měsíci,“ odpověděl posmutněle.
„Justine … věřím, že to dopadne dobře.“
„Já … je mi to trapné, ale nechceš jít se mnou? Přeci jenom, je to holka a myslím, že si budete mít co říct. Je to stejná milovnice koní, jako mi dva, má vlastního koně jménem Tin Can. Ale James říkal, že je trochu divná. Prý vůbec není doma a pořád je jenom se svými kamarádkami, jejich jména si nepamatuju. Aspoň to tak bylo, než se jedna z nich stala slavnou drezúrní jezdkyní a druhá začala jezdit s kapelou.“
„Samozřejmě, že s tebou pojedu. Kdyby nic tak aspoň potkám novou kámošku,“ řekla jsem optimisticky a dloubla do něj. „Teď by ses ale měl jít vyspat.“
„Už jsem to zkoušel, nemůžu spát.“
„Jo, ale pokud usneme a ráno se tvůj táta podívá z okna a uvidí nás dva, jak tady ležíme … asi dostaneme oba pěkně vynadáno. Navíc mám dole Herkula, musím se vrátit do hradu.“
„Dobře,“ řekl po chvíli a povzdechl si. „Půjdu první a kdybys padala, chytnu tě,“ nabídl se, vstal a pomohl mi poskládat deky. Pak je zkušeně vrátil zpět do výklenku a zamířil k okraji střechy. Když slezl dolů, váhavě jsem sestoupila na první příčku.
„Jsi si jistý, že bys mě chytil?“ ujišťovala jsem se.
„Jo,“ opáčil a zašklebil se.
„Tak fajn,“ řekla jsem a začala jsem slézat dolů. Naštěstí se to obešlo bez nějakých problémů. Justin mi poté ještě pomohl vyvést Herkula a před branou mě vyhodil do sedla.
„Jeď opatrně. Víš, kolik nehod v sedle se děje v noci?“ optal se starostlivě.
„Vím. Budu opatrná. Pořádně se vyspi.“
„Neboj. Zítra v devět tě vyzvednu a pojedeme do Jorviku.“
„Dobře. Uvidíme se na Steve’s,“ usmála jsem se, naposledy mu zamávala a pobídla Herkula do klusu. Za chvíli jsme již zmizeli za zatáčkou.
Tak to by bylo vše. Ještě jednou se omlouvám, že s odstraněním minulého článku zmizely vaše komentáře a pluska, doufám, že už to nebude tak blbnout. No, snad. :) Tak se mějte hezky, doufám, že jste spokojení s vysvědčením. ;)
AryaXXX
