Kamenný prsten - 4. kapitola (Já jsem vážně veš!) - Modrý koutek s Tindrell

«Nejnovější články | Modrý koutek s Tindrell

Vytvořit blog | Nápověda

Kamenný prsten - 4. kapitola (Já jsem vážně veš!)

4. Kapitola
Z noci jsem si moc nepamatovala. Věděla jsem jen, že jsem promarnila další možnost spřátelení se s někým. Probudila jsem se celkem brzo. Kolem mě se povalovali oni zrůdní lidé, flašky s tekutinami různých barev a prázdné spacáky. Někteří se po sobě váleli a slintali si do spacáků.
Vlastně se chovali jako obyčejní lidé. Jiní byli akorát ve vzhledu. Možná to byl důvod, proč jsem zatím nezapadla. Neměla jsem křídla, neměla jsem fialovou pleť, nefoukala jsem z úst bublinky.

Dnes měla být prohlídka školy. Brachek nás měl provést všemi chodbami, místnostmi a patry. Podívala jsem se z okna. Zatím co jsem přemýšlela, začali se spáči probouzet a vstávat. Když jsem se podívala na hodinky, bylo půl osmé. Kdy že ředitel přijde? V osm? Nestihnu to!
Začala jsem se stresovat. Kde mám kufr? Kam nám je přinesli?! Za boha jsem si nemohla upomenout, odkud jsem si brala pyžamo. Horečně jsem se začala rozhlížet. Jakýsi velký chlapec s železným náhrdelníkem a spirálovitými náramky, jež mi velice silně připomínal kelta, se vláčným tempem rozešel k chodbě. A vrátil se s vakem z kůže. Ihned jsem se tím směrem rozešla. Ano, byla tam zavazadla, včetně mého kufru. Ihned vedle byly záchodky. Kde jinde jsem se měla převléknout? K tomu jsme žádnou radu nedostali.
Ze toalety jsem vyšla jako nový člověk. Na krku jsem měla oranžovou šálu, přiléhavé bílé tričko s dlouhým rukávem a volné džíny. Umyl jsem si zuby, učesala se a přesně v osm vešla do září zalité síně. Ředitel už čekal.
Jak jsem posléze zjistila, do prostorů školy se nás vydala jen polovina.
"Milí žáci! Je mi největším potěšením vás přivítat na naší škole. Jsem opravdu poctěn, že jste si vybrali zrovna tuto a ne jinou. Proto doufám, že si tu najdete co nejvíce přátel a učivo vám nebude dělat velké problémy. Ale pozor," kývnul varovně prstem. "neznamená to ovšem, že je předem zajištěno, že nepropadnete. Bohužel, dva až tři takové případy se tu každý rok vyskytnou." posmutněle pokývnul hlavou. Poté se mu ale obličej rozzářil. "Pokud ale učivu budete věnovat dostatečnou píli, nic takového vám zde nehrozí. Společně s vaší třídní si ujasníte školní řád a poté budete ochráněni i od vyloučení. Myslím, že nyní se můžeme jít věnovat prohlídce, ne?"
*Přeskočím to sáhodlouhé a nudné povídání a procházení obrovské školy, ano?*

Bolely mě nohy a kručelo mi v břiše. Přišlo mi, že školou jdeme celou věčnost. Světlo a žaludek mi napovídal, že je zrovna kolem poledne. Brachek se zastavil před velkými dveřmi.
"A tady je jídelna. S potěšením vám oznamuji, že je čas oběda a mám takový pocit, že kuchařky uvařily něco speciálního. Nyní máte hodinu a půl času na najezení se a poté budeme pokračovat v prohlídce," usmál se na utrápené obličeje svých žáků. "Nebojte se. Už vám ukážu jen vaši kmenovou učebnu. "

Oběd byl vážně vynikající a tak jsem se rozhodla, že si zdejší jídelnu zamiluji. Nejídám ale moc dlouho a tak mi stačila půl hodina. Zbývající čas jsem věnovala prohlížení si obrazů na chodbě. Co jsem pochopila, bývalí ředitelé. Byla jich opravdu řada. Dle letopočtů někteří si ředitelské křeslo udrželi staletí, jiní měsíce a někteří jen dny. Prohlížení té galerie mi zabralo skoro celou hodinu. Už dojedli všichni a Brachek se také ukázal dříve, takže jsme mohli vyrazit. Naše třída měla číslo 311 a otevíraly se pomocí železného kruhu. Když prohlídka skončila, byli všichni i přes polední pauzu utrmácení.

"Jste skvělí!" přímo zářil Brachek. "Minulý rok to bylo samé odmlouvání. Jinak, další informace: Dnešní noc ještě přespíte v Síni, ale zítra se již rozdělíte na pokoje. Jsem si jist, že všichni si tu již někoho našli a po dvojicích se rozdělíte naprosto bezproblémově." To mi snad dělá schválně, pomyslela jsem si. "Budete mít první hodinu ve vaší třídě. Vaše třídní vám již byla určena. Smím vás poprosit, abyste jí příliš nerozrušovali? Dokáže být... nepříjemná."
Po těchto jeho slovech jsme se odebrali do Síně. Ani za celý tento den jsem si nedokázala nikoho najít. A připomínka o tom, že si zítra budeme hledat spolubydlícího mě vážně vyděsila.

Tak jo! To by bylo! Jak jsem si uvědomila, Tina je opravdu moje kopie. Nesmělá Elbe, Elbe, Elbe, stále Elbe a najednou... VÝBUCH! Mahren! Elbe již nikdy více! Ou jé! Mimochodem, mám vás tak strašně ráda, že jsem si dala i tu práci a vyhledala si obrázek, jak bude Tina vypadat.
Pro člobrdy z Play Your Role aktivně se zapojující se do příběhu Ztraceni uprostřed lesa stačí říct, že její vzhled je identický s Ruth. Pro lidi co z PYR nejsou, sem hodím tento obrázek:

A našla jsem ještě jeden. Jenže tam má postava výrazně hnědé oči, takže jsem je musela přemodřit. Protože když Tina nemá modré oči, tak to není Tina!

Jo a to s tou vší v nadpise neberte vážně. Už se mi nechce psát, jsem totálně vyšťavená. Ještě že další část mám už asi půl roku v záloze, takže opravím nepřesnosti a můžu publikovat. No nic, přeji hezký večer a těším se příště.