Modrý koutek s Tindrell

Horor - Sklep (6)

Lenka seděla na ledové podlaze, stočená v klubíčku a polykala slzy. V téhle cele nebyla ani slámová postel, jen kamenné zdi a mříže. Lenka si protřela zarudlé oči a opřela se o stěnu. Když tu se ze tmy ozvalo:
"Byla jsi statečná..."
Lenka se okamžitě napřímila. Po slzách měla zrak rozmazaný, tak nikoho neviděla. Pak si ale všimla, že v protější cele někdo je. Viděla jen obrys postavy a zářivé modré oči. Když postava vystoupila ze stínu, Lenka zjistila, že je to neobvykle půvabný chlapec.
"Kdo jsi?" vzdychla Lenka.
"Jsem Adrian, to znamená že Vystoupil z moře. A nebo taky Temnota. Tomu tady přikládají celkem význam, ne?"
"Ano," řekla tiše Lenka. Všimla si, že i chlapec má na sobě spoustu šrámů, možná mnohem víc, než ona.
"K-kolik ti je?" Lenka se mírně zakymácela, z ran se jí dosud lehce řinula krev.
"Třináct, ale myslím, že mi mělo být tak čtrnáct tisíc," řekl kysele. "Vlkodlaci si na mě pěkně smlsli. Jenže pak oznámili, že podle nich, je moje krev nevhodná. A tak jsem tady!" máchl rukama po "svém království".
Potom se zkoumavě podíval na Lenku.
"Říkal jsem, že jsi statečná," začal. "Síň trůnů je přímo nad námi a já i přes ty kameny slyším, co se tam děje. A slyšel jsem i to, co jsi říkala. Bylo to skvělé."
"Možná ano," popotáhla Lenka, "ale nepomohlo mi to, dostat se domů."
Adrian se hořce usmál.
"Odsud se nikdo nedostane domů. Pokud..."
"Pokud?" zvedla oči naléhavě Lenka.
"Pokud se dva nespojí," usmál se na ni Adrian. "Tvé jméno znamená Světlo? Tak víš co? Budeš svítit na cestu a já budu zahlazovat stopy Temnotou!"
Oba dva se rozesmáli. Lenka si uvědomila, že se po dlouhé době směje.
"Už jsem tu celkem dlouho," řekl Adrian, "a trochu vím, jak tu věci chodí."
Lenka tázavě zvedla obočí.
"Tak schválně, víš co spojuje vždy ten pár? třeba vlkodlaka a vlkodlačici?
"Hmm," zamyslela se Lenka, " třeba láska? Jsou manželé?"'
Adrian se rozesmál:
"Ne, toho by nebyli schopní! Nespojuje je vůbec nic! Násilím je sem přivlekli a oni se pak dobrovolně přidali! A víš co si já myslím?"
Lenka najednou pochopila.
"Takže my dva..." zašeptala.
"Ano," kývl Adrian. "My dva jsme spolu měli být v páru."
Lenka si zakryla ústa rukou.
"Pane bože," šeptla.
Adrian se znovu usmál:
"Ale zatím se zdá, že lidé jsou nejodolnější, ne?"
Lenka nejistě kývla. V tom otevřel Adrian zámek své mříže. 
"Jak jsi to..." vydechla jen Lenka.
"Tak víš co?" usmál se Adrian. "My dva spolu utečeme."

Komentáře

Nový komentář

Přidávání komentářu je povoleno pouze přihlášeným uživatelům. Zaregistruj se a přidej sem svůj komentář.