Dračí medailon - 1. kapitola - Modrý koutek s Tindrell

«Nejnovější články | Modrý koutek s Tindrell

Vytvořit blog | Nápověda

Dračí medailon - 1. kapitola

Co to je Modrý koutek s Tindrell? Vysvětlím hned. Každý týden, se budu snažit přidávat nový zápis. Budu se Vás snažit pobavit básněmi, povídkami, mými kresbami, dobrými vtipy, či obrázky. (Půjde-li, tak i GIFy). Nejsem žádný umělec, to říkám předem. Někdy půjde i o názorovku, to potom budu chtít, abyste mi psali do zpráv názor na věc. Více se dozvíte právě u takových názorovek. Nejsem zrovna skvělý blogař, tak snad to nebude až takový propadák ;)

Tak jo, vítám Vás u druhé kapitolovky, tentokrát Dračí medailon. Každý den bych přidala jednu kapitolu, mám už je dopředu předchystané. Upozorňuji, že to není nic moc, psala jsem to, když jsem začínala. Ale přesto to můžete zkusit. Budu ráda za plusko a komentář : )

Dnes jedu poprvé na stípko. Nepřítomně se dívám z okna auta a pozoruji kapky tekoucí po okně. Nechce se mi tam. Zvlášť ne dneska. V tomhle strašném počasí. Za chvíli mně máma vysadí na autobusové zastávce a já sama tam mám dojet. Nejsem moc kolektivní člověk a ani jím být nechci. Podle mě je to lepší, když si mně ostatní nevšímají. Nikdo mi potom nenadává. Žmoulala jsem své kaštanové vlasy a nejistě pohlédla na mámu. Zaujatě si prohlížela svůj odraz na mokrém čelním skle a čekala na zelenou.
Jak dlouho už vlastně na tom semaforu stojíme? Chtělo se mi spát, ale věděla jsem, že by to nemělo cenu. Za deset minut budeme na autobusovém nádraží. Pokud se tedy semafor uráčí nás propustit. Ohlédla jsem se. Za námi se už dělala pěkná kolona. Najednou ale světýlko bliklo a svítila zelená. No konečně, pomyslela jsem si. Máma si začala pobrukovat jakousi melodii, která se nepříjemně podobala Prší, prší jen se leje. Každým okamžikem mi hlavou proběhla myšlenka, co se mamce vlastně honí v té její. Po dlouhé době jsem se na ní podívala. Barvu vlasů jsem po ní nezdědila, ona je blondýnka. Možná tak ty zelené oči, ale s mámou jsme si nebyli skoro vůbec podobné. Vzhledem. Povahou jsme skoro stejné. Na rozdíl od táty je zamlklá a do hádek se nemíchá. Dokáže být ale pěkně starostlivá. Je to prostě typická maminka.
Jak jsem tak přemýšlela, déšť pomalu ustával a i my jsme začínaly zpomalovat. Už jsem i uviděla plochu na čekání na autobus. Zastavily jsme na nejbližším parkovišti. Mamka vytáhla z auta kufr a podala mi ho. Ještě vytáhla flísku a oblékla mi jí. Potom se usmála a řekla: „Sbalila jsem ti tam noťas. Piš nám.“
„Neboj, každý den třikrát,“ zasmála jsem se. Potom mi mamka dala pusu na čelo a rozloučila se semnou. Potom mi zašeptala do ucha: „Najdi si kamarády, nevyhledávej problémy…“
„A štěstí samo přijde,“ doplnila jsem. Objala jsem ji. To říkala vždycky, když jsem někam odjížděla. Potom už ale cákla voda a přijížděl autobus. Ve spěchu jsem mamince zamávala a běžela na nástupiště. Tam už čekalo dost lidí. Podala jsem řidičovi jízdenku a svůj kufr. „Za kufr příplatek deset korun,“ zavrčel. Rychle jsem hmátla do kapsy zelené flísky a vytáhla minci, kterou jsem pak řidiči podala. Ten mi ukázal vstup do autobusu a já do něj vlezla. Bylo tam příjemné teplo a spousta volných míst. Vybrala jsem si to u okna. Kufr jsem si dala pod nohy. Skoro se tam nevešel. Teď mně čekala hodina cesty. Dlouhé únavné a cesty. Opřela jsem se o okno a chvíli se dívala na pochmurný den. Kdy se autobus rozjel, jsem necítila, protože jsem se za chvíli ocitla v říši snů.

Vzbudil mně čísi hlas: „Hmm, můžu se vedle tebe posadit?“ Otevřela jsem oči a přede mnou stála nějaká zrzka také s kufrem a na něm… No to snad není možné! Na něm nápis Harrisonovo stipendium. Neodpověděla jsem, ale zeptala jsem se: „ Ty jedeš na tohle stípko?“ Ona překvapeně kývla hlavou. „Já taky,“ rozzářila jsem se. „Jo, a klidně si sem sedni. Jak se jmenuješ?“ Dívka pohodila svými ohnivými vlasy a s úsměvem odpověděla: „Jsem Brigit. A ty?“
Úsměv jsem jí oplatila a řekla: „Scharlot. Máš pěkné jméno.“
Brigit se konečně posadila a zasmála se: „To ty taky. Scharlota se mi vždycky líbila.“ Propovídaly jsme zbytek cesty. O zábavu určitě nebyla nouze!