Modrý koutek s Tindrell

Dobrá - (3)


Již jednou jsem umírala. A nebylo to poprvé, kdy jsem Smrti podala ruku. Kdo by to ale byl čekal, že se Smrt nedá jen tak odbýt. Že tím, že člověk párkrát zrychlí, Smrt ho stejně dohoní. Někoho dřív, někoho později. Nemusíte být ale dobrý běžec, abyste jí utekli. Nemusíte se s ní přetlačovat. Stačilo by počkat. A Smrt se rozhodne sama. Věčně byste totiž utíkat nemohli. A zrovna mě to dávala na vědomí bolest na prsou.
Již jednou jsem umírala a myslela jsem, že jsem uprchla. Nebo že když se přidám na stranu Smrti, že mě ušetří.
Ach, jak jsem se mýlila!
Teď kolem mě zuří bitva a kolem mě stojí moji nepřátelé. Nebo snad přátelé? Poznávám ty tváře, ale stejně mi přijdou cizí. Tristan...Brita...Catharine...něco říkají, ale výkřiky bolesti i radosti tlumí jejich hlasy.
Znám je všechny. Ale stejně mi přijde, že jsou mi tak vzdálení... Matko, pomoz mi!
Bolest ne a ne skončit. Jeden z přihlížejících promluví. Na těle má spoustu šrámů a sedí mi nejblíže.
"Tino...to jsme my...Tiny..." ten hlas mi je blízký a tak nějak uklidňuje moje rozbouřené nitro. Vím kdo to je.
"Azangline," vydechnu a přemáhám bolest. Oblečení mi špiní rudá skvrna.
"Tino..." oči má zarudlé. I já bych chtěla uronit slzu, ale moje duše mi to nedovoluje! Svádím vnitřní bitvu a bolí to mnohem víc, než můj fyzický šrám.
Zkusím se usmát, ale pak si uvědomím...čím? Další z přihlížejících se ke mě naklonil.
"Tino..." řekla Tristan roztřeseně.
"Tris..." chytila jsem její ruku. Vše se mi vybavuje. Schůze Přípravy Na Zlo... zjistila jsem to a řekla to Veronice... A pak velká bitva. Stovky studentů a stovky otroků.
"Co jsem to provedla..." zašeptala jsem. Ucítila jsem, že mi po tváří teče slza. Slza... Slza! Sáhla jsem si rukou na obličej. Už nebyla bíla, pouze na smrt bledá. Nahmatala jsem svoje rysy... Usmála jsem se.
"Tohle...je konec?" zeptala jsem se vysíleně?
"Ne!" vykřikl Azanglin. "Není... uzdravíme tě! Neboj!"
"Já se nebojím." drsně jsem se rozkašlala. Tris mě chytila za ruku.
"Kdo tu všechno je?" zeptala jsem se slabě.
"Je tu Trin, Theodore, Thenebrin... no vlastně všichni ze školy," řekla třaslavě Brita.
"Trin?" zeptala jsem se tiše. Dlouhovlasá dívka vystoupila z hloučku. Neplakala. Ale její duše ano.
"Tino... to zvládneš...královno moje..." řekla a klekla si ke mě.
"Spolu jsme začaly...spolu skončíme, ne?" zasmála jsem se, ale smích se změnil v chrapot.
Trin se povzbudivě usmála. "Neskončíme." zašeptala. I já se usmála. Ale křečovitě.
Tváří kolem mě jsem napočítala asi deset. Belana, Theo, Tris, Trin, Azanglin...jednu jsem dokonce ani nepoznávala. Znovu jsem se otočila na Azanglina.
"Miluji tě...nikdy jsem ti to neřekla. A možná i teď je pozdě. Ale třeba jsi to vycítil..."
"Tino...nikdy není pozdě..." řekl ale já ho zarazila.
"Přece jenom...třeba někdy...v příštím životě...si tě najdu..." už se mi mluvilo čím dál hůř.
"Tohle neříkej!" řekl přiškrceně Theodor. "Najdeme Bilinkára a..."
"A." chtěla jsem se zasmát, ale rozkašlala jsem se. "A co pak?" zeptala jsem se sama sebe, když jsem se uklidnila.
"Pak se všechno uklidní," řekl naléhavě Azanglin.
"Neuklidní," řekla jsem tiše. "Od teď už nic nebude v klidu."
"Bude...to ti slibuju..."
"Za všechno můžu já," řekla jsem ztrápeně. 
"N-ne!" řekla překotně Belana. "Nemůžeš! Ovládly tě!"
"Ne," usmála jsem se smutně, "jen mi dali možnost se rozhodovat špatně. A já jsem toho zneužila. Strašně se všem omlouvám...Tris...odpusť mi..."
Všem už tekly slzy. Nikdo nevnímal bitvu okolo. Křečovitě jsem chytila Azanglina za ruku a naposledy se křečovitě usmála na všechny přihlížející. Cítila jsem se tak unaveně...Zavřela jsem oči. Věčný spánek...a klid.

Komentáře

KETRINKA1VIP(Svět Fantazie ^^)

Né! Tina nesmí umřít! I Morgana předpověděla, že vše bude dobré! A slíbilas to! Naprav to, to je příkaz! : ((( : D
Ale jinak krásně napsané, hezký příběh... chválím. : )

P.S. Oživ Tindrell!! xD

KETRINKA1To se mi líbí 0 To se mi nelíbí

Nový komentář

Přidávání komentářu je povoleno pouze přihlášeným uživatelům. Zaregistruj se a přidej sem svůj komentář.