Modrý koutek s Tindrell

Dobrá - 1

Podívala jsem se na veselící se lidi. Taková že jsem byla? Naivní představa. Tedy vzhledem k tomu, co jsem teď. Baví mě sledovat ječící děti, co přede mnou prchají, když mne spatří. Uspokojují mě zděšené pohledy vesničanů, když vidí mou neexistující tvář. Tak moc jsem se změnila? 
Předtím jsem proti takovým lidem bojovala. Teď se karta obrátila. Mým Nemesis mohu děkovat a své přátele nenávidět. Konec konců, jak dopadla Tris, když mi věřila? Víra ve přátelství je pro slabochy. Člověk se může spoléhat jen na sebe. Jedině tak přežije. 
Popošla jsem po mostě. Ve vzduchu jsem najednou ucítila temnotu. to v posledních dnech nebylo neobvyklé. Ale tenhle pach byla nezaměnitelný. Ozvala se prudká rána, ovanul mě závan ledového větru a najednou tam stála ona.
"Jak se ti tvá nová podoba líbí?" zeptala se Cissy. Neodpověděla jsem. Slyšela jsem spoustu věcí, které mi nedávaly spát.
"Máš pochybnosti?" pozměnila dotaz. Křečovitě jsem stiskla držadlo na mostě a zaváhala jsem.
"Ne." řekla jsem nakonec. Nesmím si nic připouštět.
"Práci jsi odvedla skvěle," pochválila mě Cissy a položila mi  ruku na rameno. Setřásla jsem ji. Zase se mi vybavil obraz Tris, jak s chladným pohledem přijímá svou smrt. Byla jako led!
"Někdy si nejsem jistá sama sebou," odtušila jsem věcně.
"Zvykneš si," ušklíbla se Cissy. Také se podívala z mostu, tam, kam by se pravděpodobně upíral můj pohled. Když zjistila, že tam nic není, ovanul mě zase závan větru, pach temnoty a Cissy byla pryč. Pro změnu po cestě kráčela Veronika. Ani jsem se neotočila, sledovala jsem vodu.
"Cissy má pravdu," začala, když ke mě došla. "Zvykneš si.... a nebo ti k tomu pomůžeme." ušklíbla se a mě zamrazilo. Vlastně poprvé při pohledu na ni. Po proměně jsem se cítila jako robot, nemohla jsem moc mluvit a žádné myšlenky. Postupně jsem se ale začala uvolňovat. To se Veronice nelíbilo. Asi mě navždycky chtěla mít jako služebníčka bez vlastní vůle.
Cissy to brala jinak. Ta chápala podstatu té změny. Pořád jsem se v její přítomnosti cítila lépe, než s Veronikou.
"Co chceš?" zavrčela jsem.
"Jen procházím," pousmála se Veronika. Přesto se ale zastavila vedle mě a podobně jako Cissy se podívala směrem mého obličeje.
"Jak se cítíš?"
"Skvěle," odsekla jsem. "Proč?"
Veronika se odmlčela a opřela se o most. "Jen tak. Jestli budeš silná na další vraždu."
Tak o tohle jí jde? "Já? Vždycky."
Veronika se ušklíbla. "Teď to ale bude složitější. Tvůj první útok by byl ve své podstatě zbytečný, bez toho druhého. Tris čistě hypoteticky může přežít, ale za pomocí dvou lidí. Jedním je profesor na škole a druhý je Azanglin."
Bez hnutí jsem zírala dolů z mostu. "No a?"
"Jen jsem si myslela, že by ti mohlo dělat problémy ho zabít." odvětila klidně,
"Tris byla moje nejlepší přítelkyně a zabila jsem jí bez mrknutí oka."
"Jsme tedy dohodnuté?" zeptala se Veronika. Další odmlka.
"Ano."