HryProDivky.cz
Jak jsem porazila PPP - Část III
… A tak jsem nastoupila na druhé léčení do programu speciálně zaměřeného na poruchy přijmu potravy. S BMI 14,5, s tepovkou 38 tepů za minutu, teplotou necelých 35 stupňů a nezměřitelným tlakem…Tohle léčení bylo rozhodně přínosnější, než to předchozí, protože tady na to byli daleko lépe specializovaní. A pracovali s námi tak, abychom se uzdravili. Téměř každý den jsme měli podpůrnou skupinu, také sezení s nutriční, imaginačí skupinu, a nejméně každý týden rozhovor s psychiatričkou i psycholožkou. ( kdybyste chtěli vědět více o tom, jak to na psychiatrii funguje, můžu o tom udělat článek)
Ale nastal ten samý problém. Nechtěla jsem přibrat. Uvědomovala jsem si, že budu muset, protože se jinak neuzdravím, ale právě kvůli předchozím zkušenostem a tomu, jak někteří dodnes věří, že problém s jídlem má jen ten, kdo váží pod 40 kilo jsem se bála, že pokud přiberu, ale nebude mi líp psychicky, že už mi nikdo nepomůže. Navíc jsem se bála toho, že už nikdy nepřestanu přibírat, a že budu obézní. Někde v koutku hlavy jsem věděla, že nejsem tlustá. Že jsem dokonce vyhublá. Ale v zrcadle a na fotkách jsem se viděla jako obézní.
Další problém bylo, že ten režim byl na mě pořád moc volný. Někomu to, že ho nutí jíst násilím, může spíš ulížit, než pomoct a jeho problémy ještě zhoršit, ale já jsem přesně tohle potřebovala. Potřebovala jsem nad sebou ten bič. Aby mě někdo přinutil jíst. Protože tím by mi vlastně dal povolení. Přístup NEODEJDEŠ OD STOLU DOKUD TO NESNÍŠ A PŘIBEREŠ AT CHCEŠ NEBO NE NA ZDRAVOU VÁHU opravdu může někomu jídlo spíš znechutit a spíš ho přimět, aby nejedl a snažil se hubnout, ale já jsem to potřebovala. Tím, že by mě někdo donutil jíst, by mi totiž vlastně dal povolení. A tím, že mě rodiče do jídla nikdy moc nenutili, jsem přesně tohle ujištění potřebovala. Že je v pořádku jíst a přibrat, a že je to dokonce nutné. Ale tohle bylo dobrovolné léčení a největší iniciativa se čekala od nás. Nejdřív jsme nemuseli jíst všechno, jen čtvrtky porcí, a pak půlky, a až v půlce pobytu celé, ale zase…sice na nás apelovali, abychom snědli všechno, ale pokud jsme to prostě neudělali, tak nad námi nikdo nestál a nikdo nás nekontroloval. Takže pokud si někdo chtěl najít způsob, jak to ošidit, tak to prostě docela jednoduše udělal…
V té době jsem se už chtěla uzdravit, ale nechtěla jsem přibrat a uzdravit se z anorexie, aniž by jste přibrali NEJMÉNĚ na zdravou váhu, nejde.
Nicméně jsem se snažila nějak jíst, ze začátku aspoň ty čtvrtky porce, jenže i přes to, že jsem ze začátku jedla stále takhle málo, jsem jen během prvního týdne přibrala tři kila ( opět ne reálně, hodně z toho byla voda a hodně z toho udělalo to, že jsem měla kvůli předchozí bulimii zničení trávení a trpěla jsem na příšernou zácpu – o neustálých křečích nemluvě- na ty trpívám do teď.)
Postupně se přibírání zpomalilo, ale i tak jsem přibírala rychleji, než je zvyklé, až mi to nevěřili, a pořád si to ověřovali, což nebylo příjemné…Můj metabolismus to zkrátka vzdal a tělo přibrat chtělo…Ale psychicky mi to nepřidalo. Ale už jsem spolupracovala a aspoň trochu se snažila. Ale v uzdravení jsem nevěřila.
Po dvou měsících mě opět propustili, přestože jsem neměla cílovou váhu 54 kilo, ale 49, protože se blížily Vánoce a mysleli si, že to doma zvládnu. Samozřejmě s podmínkou, že budu ještě nějakou dobu pít nutridrinky a dodržovat jídelníček, chodit na kontroly, a že doma dopřiberu.
A ze začátku jsem se doma opravdu snažila. Sice jsem nedodržovala jejich jídelníček, ale koupila jsem si nutridrinky a nějaké své, zdravé jídlo, a snažila jsem se dodržovat aspon snídaně, svačiny, obědy a večeře v ten samý čas, kdy byly v nemocnici, a v tento čas alespoň něco sníst, i když velmi nízkokalorického a dietního. Bohužel, situace doma nebyla zrovna veselá. Máma pro mě neměla pochopení a soucit už vůbec ne. Vzpomínám si, jak jsem si právě k svačině chtěla vzít jogurt, a máma na mě uhodila s tím, proč žeru ještě jogurt, když jsem měla ten nutridrink -_- A to anorektičce v léčbě, která už notně přibrala a je jí z toho mizerně, fakt nepomůže.
Taky vždycky ( což bylo téměř denně) když doma nastala nějaká blbá situace, když na mě máma křičela nebo mi nadávala kvůli kravině nebo když se prostě něco takovýho dělo, tak jsem, přestože jsem si nějaké jídlo naplánovala a dopředu nachystala, a opravdu se ho chystala sníst, pak nesnědla. Protože jsem po tom, co se stalo doma, úplně ztratila chuť k jídlu, a vlastně i chuť se uzdravit.
Celkově jsem na tom v té době nebyla psychicky dobře. Za všechno jsem se fyzicky trestala. Neřezala jsem se, ale třeba jsem se mlátila činkami nebo se nutila dělat furt dokola nějaké bolestivé cvičení nebo chodit se zátěží po schodech pořád nahoru a dolů. A dokonce jsem si parkrát dala cigaretu, a dělala jiné další věci, na které nejsem pyšná. ( nechci vědět, co by bylo nebýt Lena a mé mladší sestry)
A tak jsem to v podstatě tak trochu vzdala. Zase s pocitem, že to nemá cenu, že na tom stejně nikomu doopravdy nezáleží, že vlastně okolí asi nechce, abych přibrala, a že doma to stejně nemá smysl, protože za těchhle podmínek se normálně jíst nedá.
Sice už jsem jedla, o dost víc, než předtím, ale pořád hrozně málo, třeba 800-1200 kcal, a jen určité ,,povolené“ potraviny, cvičila jako magor, počítala každou kalorii a pořád se měřila metrem. Udržovala jsem si tu váhu okolo těch 47-48 kilo, a nějak fungovala. Zdravotní problémy se samozřejmě nelepšily a vlasy a nehty taky nenarostly zpátky…Taky mi bylo řečeno, že na 90% nikdy nebudu mít děti, což mi teda vůbec nevadí, ale hormonální problémy na sebe taky nenechaly čekat.
No a v té době už nade mnou začalo okolí docela dost lámat hůl, čemuž se popravdě ani nedivím. Tolik slibů, že už budu jíst, a že se budu doopravdy snažit, a nic z toho. ( né všechno to byla má vina, ale nedivím se jim) Máma to prostě přijala, jakože jsem zkrátka vadná, ale co mi vadilo nejvíc…I Len přestával věřit, že to s uzdravením myslím vážně. A dal mi to dost najevo…A to mě nakonec přesvědčilo. Nedokázala jsem se dívat na to, jak nade mnou můj nejbližší člověk, moje dvojče, moje druhá duše, láme hůl. A celkově jsem chtěla rodině dokázat, že nejsem ztracený případ.
A tak jsem to poprvé v životě vzala vážně. A začala jsem sama od sebe jíst asi 2200 kcal. Všechno. I přílohy, i tučnější jogurty, i pečivo. Dokonce i přes to, že mi to máma komplikovala. Vstávala jsem v noci a jídlo si dopředu chystala a brala si ho k sobě do pokoje a všelijak si ho schovávala, abych ho měla u sebe. A pomáhala jsem si třeba i celou tabulkou čokolády nebo salkem.
A přibrala jsem na zdravou váhu opravdu rychle, asi za dva měsíce, i když to na mě prý nebylo vůbec vidět a nikdo mi to nevěřil :D Ale Len a sestra konečně viděli mou snahu, a podpořili mě. Opravdu moc. Za všech okolností, a za to jim nikdy nepřestanu být vděčná.
Jenže pak neodmyslitelně přišlo to, co se stane po anorexii každému, jen se o tom nemluví. Záchvatovité přejídání. A pro změnu jsem se začala tajině přejídat. Často v noci nebo hodně brzo ráno. A tím přejídat nemyslím, že jsem si přidala oběd a pak si dala kousek buchty. Tím myslím opravdu třeba tolik jídla, co sní jiný člověk za dva dny, to jsem snědla najednou.
A nešlo to zastavit. Měla jsem vlčí hlady, kdy jsem měla pocit, že na místě umřu, pokud se nepřejím. No, nebylo to lehký se z té vychtrlé kostry tak rychle měnit v oplácanější holku, ale nešlo to nijak zastavit, a kromě Lena jsem to nikomu neřekla. Ale projímadla už jsem brát nezačala. A taky jsem se velice rychle naučila, že pokud to zkusím další den kompenzovat tím, že nebudu jíst, že se přejím 2x tolik. Přejídáním jsem trpěla docela dlouho, a do teď, pokaždé, když se třeba z časových důvodů nebo kvůli stresu delší dobu nenajím nebo jím pár dní výrazně méně, tak se zase přejím. A zjistila jsem, že jediný způsob, jak to přejídání jednou zastavit, je opravdu prostě a jenom jíst, jíst dost, všechno, a nepokoušet se znovu držet dietu.
Postupem času se začalo přejídání zmenšovat, stávalo se to méně často, už to nebylo každý den, ale třeba 3x týdně, pak jednou týdně a po čase se to zastavilo úplně. Nejvíc jsem přibrala na asi 58 kilo. A bylo mi z toho mizerně. Ale věděla jsem, že pokud nechci mít kvůli přejídání brzo 80, tak že se nesmím znova pokoušet o dietu.
A tak jsem se pro své okolí uzdravila. OVŠEM…Tady příběh nekončí. Skutečné uzdravení nastalo až později. A díky čemu to bylo, to si povíme příště
