HryProDivky.cz
Jak jsem porazila poruchy přijmu potravy - Část IV
Tohle bude poslední část téhle zpovědi. Pak už zase přijdou na řadu veselejší články a fotky toho, co jsem si udělala za hadry, recepty a kritika anime postav XD
Tak jo...Navážeme. Pro okolí jsem se uzdravila. Přibrala jsem. Začala jsem jíst. Dokonce jsem občas i zvládla jít s někým do restaurace nebo si za něčí podpory dát například sladkost. Ale realita byla poněkud jiná.
Stále jsem jedla velmi málo na to, jak moc pohybu jsem měla, asi 1200 kcal, počítala jsem každou kalorii, neustále se měřila a vážila, a denně jsem dlouho cvičila a chodila na šílené procházky. Cvičila jsem i nemocná, i s horečkou, i s antibiotiky. Dokonce jsem několikrát nešla do školy, přišla tam pozdě nebo odešla ze školy dříve jen proto, abych se stihla dostatečně hýbat. Pořád jsem myslela jen na jídlo a nějakým způsobem řešila jídlo. Recepty, plánování si jídelníčků, hodinové chození po obchodě a koukání na jídlo, projíždění jídelníčků restaurací, do kterých se ani nikdy nedostanu...Pořád jsem se viděla tlustá a byla ze své zdravé váhy nešťastná. Pořád jsem chtěla zhubnout, jen jsem věděla, že nesmím, ale občas jsem se o to pokusila. Ale už to nešlo. Tělo se leklo, že mu zase nedám, a zabejčilo se, a ať jsem snížila jídlo sebevíc, nezhubla jsem ani deko, naopak, právě když jsem kalorie snížila, tak jsem vždycky asi dvě kila přibrala, a následně je zhubla, když jsem se pak vrátila aspon na těch svých 1200 kcal...Což je na někoho ve vývinu strašně málo, vlastně pro každého je to málo, tím spíš pro někoho, kdo se denně tolik hýbe...Taky jsem měla přísné časové rituály. Jídlo jsem jedla jen v přesně stanovený čas, v přesně stanovený čas cvičila a dělala všechno ostatní. KLidně jsem byla schopná vzít si jídlo v 17:58 a ty dvě minuty čekat do celé. Nebo naopak úplně šílet, když jsem ho musela sníst o pět minut později :/ A byla jsem schopná kvůli tomu i brečet, hroutit se nebo si chtít něco udělat...
Ale pro okolí jsem byla zdravá. Přitom jsem v tom pořád lítala, akorát mi už nešlo o život. A popravdě, bála jsem se, že to tak bude už navždy.
Ale pak nastal zlom. Kvůli anorexii jsem přestala tancovat, protože při tanci se musíte pozorovat v zrcadle, zda ty pohyby děláte správně, a třeba se i nahrávat a natáčet na videa, a pak se na to koukat, abyste odhalili chyby. A já se na sebe dívat nedokázala. Do zrcadla jsem se nedívala vůbec. I když jsem šla někam, kam jsem se chtěla nalíčit, dívala jsem se jen do očí, které jsem si líčila. Ale pak mi to nedalo. Už jsem to nevydržela, a tancovat zase začala. A pocítila jsem něco, co už dlouho ne. Absolutní štěstí. Pocit, jako kdybych letěla.
Začala jsem zase tancovat, a dokonce se i nahrávat. když jsem tancovala, cítila jsem se krásná. A najednou už jsem nechtěla být anorektička. Ani nic, co s tím jen vzdáleně souvisí. Chtěla jsem být tanečnice a s PPP nemít už nikdy nic společného. I kdybych snad měla mít o dalších pět kilo víc, hlavně se zbavit té nálepky!
A začala jsem jíst. Pořádně. Tolik, kolik potřebuji. Už to nebylo: CVIČILA JSEM, TAK SE MŮŽU TROCHU NAJÍT NEBO MUSÍM JÍST, PROTOŽE TO ŘÍKAL DOKTOR NEBO MUSÍM JÍST, ABYCH PAK NEMĚLA PŘEŽÍRACÍ ZÁCHVAT.
Bylo to: MUSÍM JÍST, ABYCH MĚLA SÍLU A DOSTATEK ENERGIE NA TANEC. MUSÍM JÍST, ABYCH BYLA ZDRAVÁ, A MUSÍM JÍST DOST A KVALITNĚ ABYCH SE UDRŽOVALA V DOBRÉ KONDICI NA TANEC. POTŘEBUJI ENERGII A SÍLU.
Už to nebylo: MUSÍM CVIČIT, ABYCH NEPŘIBRALA, MUSÍM SE HÝBAT, PROTOŽE JSEM TLUSTÁ A MUSÍM SE POTRESTAT BĚHEM DO SCHODŮ, PROTOŽE JSEM HNUSNÁ A MIZERNÁ.
Ale: MUSÍM SE PROTAHOVAT, ABY MĚ NEBOLELY ZÁDA Z TANCE, MUSÍM TRÉNOVAT, ABYCH BYLA LEPŠÍ TANEČNICE, MUSÍM CVIČIT ROZSAHY A NA STŘED TĚLA, ABYCH MĚLA VYŠŠÍ ROZSAHNA VĚTŠÍ STABILITU.
Najednou jsem všechen pohyb dělala pro radost, proto, že mě to bavilo a proto, že jsem chtěla v tanci něco dokázat. Přestala jsem úplně cvičit s činkami, a místo cvičení trénovala tanec. Začala jsem jíst asi 1600 kcal, někdy i víc.
A postupně jsem se začala i smiřovat se svou váhou. Nějak jsem to...časem přijala. Ono se vlastně nic hrozného nestalo. Ano, přibrala jsem nějakých 13 kilo, ale...svět se točit nepřestal. Nosila jsem pořád tu samou velikost. Neupadla mi noha. Nestalo se vůbec nic hrozného, naopak, začala jsem se cítit líp a líp. A teď už se na sebe dokážu podívat do zrcadla a připustit, že nejsem úplně ošklivá. A že jsem možná holka krev a mlíko, ale rozhodně ne tlustá. A moje váha...někdo by řekl, že je vyšší. Ale tak sakra, mám 172 cm. Mám hodně svalů. A od přírody těžkou kostru. Vážím 55 kilo. A byla bych v pohodě, i kdybych vážila 60. Jasně, nechci. Nebudu lhát, že kdybych měla 60, že s tím budu úplně v pohodě, ale vím, že skutečně nemám nadváhu, a že má váha i postava je zcela v normě.
Byl to tanec, co mě uzdravilo. Co mi začalo zabírat tolik času a pozornosti, že nebyl čas, prostor a síla pro to řešit furt jenom jídlo. A ani mě to už nebralo. Znovu jsem našla samu sebe, ( jo, zní to jako největší a nejtrapnější klišé, ale...ono na tom fakt něco je) a začala zase žít normální život mladé holky.
Jak jsem na tom teď? Netvrdím, že jsem zcela vyléčená, to nebudu nikdy. Ale dokázala jsem se smířit s tím, kolik vážím, a jak vypadám. A popravdě, už by se mi ani nechtělo hubnout. Jasně, radši bych byla štíhlejší, na druhou stranu, kdyby mi nějaká kouzelná víla nabídla, že budu vážit 40 kilo, ale cítit se tak mizerně, jako v anorexii, nepřijala bych to. Nechtěla bych. Už bych se do toho stavu nechtěla vrátit za nic na světě! Život bez PPP je o tolik lepší!
Jasně, nebudu už o jídle přemýšlet jako dřív. Nemůžu si prostě jen tak vzít koblihu a čokoládu a nepřemýšlet o tom. Taky pořád počítám kalorie ( i když ted to má spíš praktický účel, hodí se mi to při dělání nákupního seznamu, a vždycky mám doma přesně to, co potřebuji a nic nevyhodím, a taky si hlídám, abych měla všeho dostatek, už to není způsob, jak kalorie snížit, spíš naopak) Stále mám ty své časově rituály, ale už na nich nestojí celý můj svět. Stále jsou jídla, kterých se trochu bojím, u kterých se necítím komfortně a jídla, která bych asi úplně sníst nedokázala, třeba sladké knedlíky, ale jinak už z jídla nemívám výčitky.
Ráda chodím do restaurací, a nedávno jsem snědla úplně celou pizzu, a zrovna včera jsem si sama zašla na zmrzku. Taky když mi někdo dá čokoládu, mám z ní radost a dám si jí. Pohyb dělám jen pro radost. A když se cítím nějak oteklejší, tak na tu váhu prostě nelezu. Jídlo je zase kámoš. Zase chodím ven, do restaurace, do kavárny, na zmrzku, na akce, zase se věnuji svým koníčkům, protože netrávím veškerý čas jen přemýšlením o jídle. Zvládnu si dát i něco, co uvaří někdo jiný, a o čem nevím, co v tom je.
Takže...řekla bych, že jsem se uzdravila do největší možné míry. Ale trvalo to sakra dlouho. A musela jsem prostě chtít. Chtít se zbavit PPP se vším všudy a zbavit se té nálepky. Chtít o za každou cenu. I za cenu toho, že hodně přiberu, a že už nikdy nebudu tak hubená, ale chtít to, chtít to i s tímhle a za tuhle cenu. To je jediná cesta, jak z toho ven. Dokud vy sami nechcete, čistě kvůli sobě, pak není cesta ven :)
I mé zdraví se začalo zlepšovat. Dokonce se mi občas objeví i měsíčky. Zase mám vlastní nehty. Vlasy mám pořád hodně řídké a slabé, ale už nejsem plešatá. Taky už nejsem chlupatá a šedozelená. I trávení, imunita a nálada se mi od té doby hodně zlepšila. Stejně tak spaní, a už netrpím na migrény, mám normální tepovku a neomdlívám.
Mám ale následky. Na 90% nemohu mít děti, mám zpomalenou štítnou žlázu, a dodnes některé potraviny neumím úplně dobře trávit. Taky mám špatné ledviny, a hrozně trpím na záněty a zavodněnost :/ A na malou musím třeba 2x do hodiny... Prý mám ale štěstí, že mi neselhaly úplně. To je ale cena za blbost. Jsem ráda, že už jsem mnohem zdravější a spokojenější. Z PPP se dá uzdravit. A to je důvod, proč jsem napsala tyhle články. Kdyby se to týkalo někoho, kdo bude tyhle řádky číst. Je naděje, je cesta, jak z toho ven. Ale je nutné se po ní vydat, i když bude trnitá
