HryProDivky.cz
Jak jsem porazila poruchy přijmu potravy - Část II
A je tu pokračování. Minule jsem skončila, jak jsem nastoupila na první léčení. V té nemocnici to bylo moc hezké, a například pro lidi, kteří se zhroutili z přetížení nebo stresu je to ideální místo, kde se dát dohromady.
Ale vůbec tam nebyli specializovaní na poruchy přijmu potravy, a už vůbec ne na děti. Byla jsem tam na domluvu, protože strejda se znal s primářem.
A další problém bylo to, že jsem prostě nechtěla přibrat. Bála jsem se. Navíc jsem měla pocit, že nejsem dost hubená na to, abych si zasloužila pomoc. Sice jsem si uvědomovala, že mám anorexii, a že to není dobré, ale právě kvůli tomu, že si hodně lidí myslí, že anorektička musí za každou cenu vážit pod 40 kilo, jinak není nemocná, jsem si prostě...nedokázala přiznat, že bych mohla potřebovat pomoc, když má váha není dost nízká. Nějaký hlásek vzadu v hlavě mi furt říkal, že nejsem dost hubená na to, abych si zasloužila pomoc a léčbu.
Takže jsem tam toho moc nesnědla. Sice mě tam nějakým způsobem hlídali, mluvila se mnou psycholožka, i psychiatr na vizitě, a to mi trochu pomáhalo s tím, jak se cítím, ale do jídla mě tam nikdo nenutil. Sice říkali, že bych měla jíst, a že musím přibrat, a každý týden mě vážili, ale nikdo mě reálně nenutil.
Taky za mnou 2x přišla nutriční...ovem...poprvé přišla na snídani, a začala na mě před celým oddělením, před všemi těmi dospělými lidmi řvát, že jak si to představuju, že jsem nesnědla rohlíky k snídani, a že jestli nezačnu žrát, tak mi dá sondu...A podruhé za mnou přišla, když jsem se jí přímo já sama ptala, co bych teda měla dělat, když se bojím jíst, a ona se na mě dívala jak péro z gauče a vůbec nechápala, co že po ní chci, a řekla mi prostě jenom ať jím 6x denně...To bylo vše.
Takže první měsíc pobytu vypadal tak, že jsem jedla jen ovoce a zeleninu, někdy sóju a cottage nebo jogurt, a zhubla jsem tam další dvě kila. Za což mi sice udělali ty ty ty, ale to bylo vše.
Jenže pak se to zvrhlo...Díky rozhovorům s psycholožkou, která byla dobrá, a díky tomu, že na mě i ostatní pacienti trochu tlačili, - ne ve zlém, v dobrém, podporovali mě, abych začala jíst, tak jsem sebrala trochu odvahy začít se snažit. Takže jednou, když bylo na pokoji hodně jídla a sladkého pečiva které si tam spolubydlící skladovala a dělila se o něj, jsem si vzala jeden croisant. No ale co se asi tak může stát člověku, který se rok živil ovocem, zeleninou, a možná trochou tofu a jogurtu...Dostala jsem příšerný vlčí hlad, který nešel ovládnout. Ještě ten večer jsem snědla tři croissanty, dva koláče, koblihu a spoustu chleba.
Další den jsem pokračovala, snědla celou snídani a svačinu, a běžela si do obchodu pro obří pytel mandlí, čokoládu, další pečivo atd a všechno jsem to do sebe házela.
A pak jsem samozřejmě dostala hrozný strach, že hodně přiberu. No..A tak začala bulimie, která trvala sice jen dva měsíce, ale pěkně mi zavařila. Tady to bude trochu nechutné, protože...bulimie není jenom zvracení. A mě zvracet nikdy nešlo. takže jsem začala brát projímadla...Kupovala jsem si je přímo v areálu nemocnice a pašovala je na oddělení v botě. Taky jsem si začala shánět léky na odvodnění atd. Takže můj druhý měsíc pobytu vypadal tak, že jsem přímo tam, ještě v nemocnici praktikovala bulimii, a nikdo si toho nevšiml. Vždycky jsem se hrozně přejedla, a pak si vzala pojímadlo. velkou dávku, třeba půlku balení, pak i celé balení najednou. Následoval den a noc v křečích na oné místnosti, běhání a cvičení, pak den nebo dva zase na ovoci a zelenině, a zase přežer...a tak furt dokola.
Pak mě ale po dvou měsících propustili. Nikdo o ničem nevěděl. trošku jsem přibrala, kvůli přejídání. řekla jsem jim, že je mi líp. Protože to stejně nikam nevedlo, a já si opět nedokázala přiznat nebo spíš obhájit, že potřebuju pomoc. Takže jsem odešla asi se 48 kily a s bulimií, která doma pokračovala...
Pak jsem se ale jednou předávkovala. Málem jsem umřela, protože jsem do sebe vylila celé velké balení gutalaxu najednou. Nebudu to radši rozebírat moc do detailů, protože to fakt nebylo nic hezkého, al šla ze mě krev, když už ve mě nezbylo nic jinýho, měla jsem vysokou horečku a halucinace a myslela jsem, že se mi roztrhly střeva. Pak jsem omdlela a celou noc ležela doma na chodbě. Naštěstí jsem se probrala, než se někdo vzbudil, takže rodina se o tom ani nedozvěděla, a nějak jsem se z toho pak dostala. No ale díky tomu jsem poprvé v životě dostala strach z toho, že bych opravdu mohla umřít. A povedlo se mi ze dne na den přestat brát projímadla.
Jenže...Pořád jsem nechtěla přibrat. Ale už jsem věděla, že pokud nebudu jíst, tak se mi zase stane akorát to, že se přejím. Takže jsem trošku změnila strategii, a začala jíst hrozně moc na objem ale málo na kalorie, abych oklamala žaludek. Takže jsem si začala dělat obří saláty, jíst hromady ovoce a péct si spoustu zeleniny. Třeba jsem si udělala dvě obří mísy salátu nebo celý pekáč pečené zeleniny. Sice jsem jedla hodně jídla na objem, ale kalorií jsem reálně jedla 600-800...Takže furt strašně málo. jenže tím, jak jsem předtím strašně užívala projímadla, jsem si podělala trávení a nemohla si vůbec dojít na wc. Takže jsem se jednou zvážila a měla 50 kilo...A to mě hrozně vyděsilo. V tu dobu mi vůbec nedošlo, že je to zadržená voda, a plný žaludek a střeva, a že je to i tím, že jsem týden nebyla na velké...Že to ta dvě tři kila váhy udělá jako nic. jen jsem se lekla. Strašně moc jsem se bála. Takže jsem zase přestala jíst.
A pak následovalo asi to nejhorší období anorexie vůbec. Teď už jsem nejedla opravdu skoro nic. Asi 100-300 kcal denně. Reálně to vypadalo tak, že jsem za den snědla třeba jabko a dva bílky nebo dva bílky a trošku salátu...A do toho jsem cvičila, chodila běhat a chodila na šílené tříhodinové procházky, a to, i když pršelo. Prostě vždycky.
A během pár týdnů nebo měsíců, já už si to ani pořádně nepamatuji, jsem se opravdu dostala skoro až na dno. Omdlévala jsem každý den, už jsem ani nebrečela, protože jsem necítila vůbec nic, měla jsem často migrény, výpadky paměti a byla jsem úplně mimo. Jednu větu mi musel člověk opakovat třeba 5x, abych vůbec vstřebala, co mi říká. Taky jsem přišla o nehty, odrolily se mi. A ostříhat jsem se musela úplně na kluka, protože mi vypadaly vlasy, a já měla na hlavě jen tři takové řídké pramínky jako krteček...
No vypadala jsem fakt hrozně. To nebylo jenom o tom, že bych byla na kost vyhublá. Hlavně jsem byla plešatá, chlupatá, bez nehtů a úplně bílá až nažloutlá, s pytlema pod očima a shrbená, protože jsem neměla sílu se narovnat a chodit rovně. Prostě zombie. Jako kdybych měla rakovinu v posledním tažení ( což si mimochodem sousedka myslela, že mám...ptala se na to mámy. )
A už to začínalo vypadat fakt docela blbě, ale pak mě naštěstí můj psychiatr, který je dobrý, a ke kterému chodím do teď, dostal do speciálního programu pro poruchy přijmu potravy, kam jsem tehdy s váhou 43.6 kg nastoupila na druhé léčení...
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Komentáře
Yoo Sae-rom(ANIME!)
fakt dojimavee
tesim sa na pokracovanie