KagamineRinCZ

Jak jsem porazila poruchy přijmu potravy - Část I

Tak jo. Odhodlala jsem se o tom sem napsat. Kdo ví, třeba...by to někomu mohlo dodat naději, že řešení existuje...Už jsem to možná naťukla, že jsem prodělala anorexii, ale také bulimii a  záchvatovité přejídání. A uzdravila jsem se. Z velké části, ne stoprocentně, ale do opravdu velké míry, kdy jsem se dokázala smířit s vyšší váhou, naučit se s tím žít, zase jíst v restauracích, jíst správně a dostatečně a překonat nejhorší výčitky. Zase jsem začala vézt normální život. Ale trvalo to roky. Takže...si to pojdme povědět, asi to bude na víc částí...

Asi každý, kdo onemocněl poruchou přijmu potravy předtím pronesl tuto větu. Snad každý říkal, že právě JEMU se to nemůže stát, protože jídlo miluje, jí rád a nevydržel by bez něj ani půl dne a nevydržel by být své milované pizzy a čokolády. A že to nechápe, jak může někdo nejíst… 
A já jsem nebyla vyjímkou. 

Abych mohla vyprávět svůj příběh a podělit se o své zkušenosti s anorexií, bulimií, fází přejídání a léčením, musím se vrátit na začátek, respektive před začátek. Nebudu vás nudit detaily ze svého dětství, jako kde jsem vyrůstala a jakou jsem měla rodinu…Ale je zde pár věcí, které za zmínku stojí…
Nikdy jsem nebyla taková ta drobounká holčička. Vždycky jsem byla baculaté dítě s plnými tvářičkami, které milovalo čokoládu. 
Bohužel i geneticky mi byla dána do vínku oplácanější postava a širší stavba těla s těžkou kostrou. Takže se dá říct, že jsem od malička mívala problém s nadváhou.

Do teď si vlastně ale nejsem jistá, čím to bylo, protože u nás doma se nikdy nejedlo vyloženě nezdravě a nějaké brambůrky a sladkosti se domů moc nekupovaly. Na druhou stranu, jedla jsem málo. Má matka, právě v obavě o moje zdraví kvůli nadváze, mne držela v jídle hodně zkrátka, takže můj metabolismus už od dětství dostával pádné důvody, proč šetřit a dělat zásoby. Za den jsem dostala k jídlu třeba rohlík, activii, kopeček rizota a kompot. Takže jsem byla oplácaná a děti ve školce i později ve škole mi to dávaly patřičně najevo.

Někdy ve druhé třídě jsem ale vyrostla a tím i zhubla Bohužel, krátce potom, když mi bylo devět, mi diagnostikovali bipolární afektivní poruchu a těžkou poruchu spánku ( kdy jsem bez léků nespala vůbec) a musela jsem dostat antidepresiva a prášky na spaní, které mi moc nesedly a hodně jsem po nich přibrala, i navzdory plaveckým a tanečním tréningům. A bylo to tu znovu… Tloušťka, šikana, nadváha.
Po letech šikany jsem se rozhodla držet dietu a zhubnout, a  poprvé, a tehdy i zdravě, zhubla. podařilo se mi to nenásilnou a neškodnou dietou docela rychle zhubnout asi na 58 kilo, později i na 55, což byla taková moje optimální váha, na které jsem se vždycky i tělesně cítila nejlépe.

Pak jsem si udržovala váhu mezi 53 a 58 kily, což bylo, s výškou 172cm, ideální. Mimo období mononukleozy, kdy jsem zhubla 9 kilo za měsíc, ale to jsem krátce po nemoci zase nabrala zpět na zdravou váhu. 
Moje stravovací návyky by se nedaly označit jinak, než jako normální. U nás doma se nikdy nevyskytovaly zásoby sladkostí, brambůrek, dortíků nebo křupek, do restaurací ani do fast foodů jsme nikdy nechodili, takže jsem se stravovala tím, co bylo doma, což nebyla žádná super zdravá strava, ale prostě… normální stravování, řekla bych. 
Jenže pak  jsem zase  něco přibrala, pravda je, že jídlo jsem nijak neřešila, jídávala jsem nepravidelně, dost možná málo, tím jsem si zpomalila metabolismus, a pak jsem občas měla tendenci se před spaním dojídat mysli tyčinkou, navíc kromě tance jsem žádný jiný sport nedělala.
Vážila jsem okolo 61 kilo, nejvíc jsem měla na váze 63.4, ale to jsem se vážila v době periody a uprostřed dne po jídle, takže počítejme těch 61-62 kilo, nebyla jsem tedy tlustá, byla jsem holka krev a mlíko .Jistě, jako každá holka jsem měla chvilky, kdy jsem si říkala, jak jsem tlustá a jak potřebuju zhubnout na břiše a že bych chtěla být hubenější a měla jsem svoje mindráky, ale nebylo to nic drastického. Naopak, řekla bych, že tou dobou jsem měla snad nejvyšší sebevědomí v životě a byla se sebou nejvíc spokojená. Ano. Na nejvyšší váze…

A kde tedy začal problém? Vlastně to začalo doma. Hádky a křik byly na denním pořádku, urážky, nadávky a vyhrožování ze strany rodičů se stupňovalo a i naše stravovací návyky doma se měnily.

Jenže váha se mi zastavila. Musela jsem mít strašně zpomalený metabolismus, navíc tělo asi poznalo svou optimální váhu a nechtělo se jí vzdát, a už vůbec ne jít do podváhy, takže mi 3 týdny váha stagnovala, i přes to, že jsem dál jedla 300-500 kalorií denně a cvičila. To jen dokazuje to, jak moc se může metabolismus nejedením zastavit. Mě to bohužel jen utvrzovalo v tom, že prostě jíst nemůžu.

Protože tím, jak jsem už dlouho jedla takhle málo a pořád se jakoby nedělo nic hrozného, ( Ono se dělo, ale já nic hrozného nepozorovala) a tím, jak mi i na tomhle směšném příjmu váha pár týdnů stála, jsem nabyla přesvědčení, že kdybych začala jíst normálně, že bych okamžitě strašně přibrala, a už by se to nezastavilo.

Asi nemá cenu se rozepisovat o detailech, jak jsem v té době jedla nebo spíš nejedla, snažila jsem se nikdy nepřekročit 300 kalorií denně, k tomu jsem chodila asi 2x týdně běhat do fitka,které bylo levné, a kam mě pustili, a každý den doma cvičila a chodila 10 kilometrů do kopce. A váhu jsme doma tehdy neměli, takže jsem se měřila metrem. Míry. I 20x denně, i v noci, když jsem se vzbudila, tak jsem se měřila.

Tady vás možná napadne otázka, jak se k tomu stavěla rodina. Popravdě…Myslím, že jim to bylo celkem jedno. Táta to neřešil vůbec a máma často mívala narážky na to, jak vypadám a že jsem anorektička – to slovo jsem nemohla ani slyšet a byla jsem schopná se kvůli tomu pohádat do krve a přijala jsem to, až když mi to poprvé doktorka napsala do zprávy, ale stejně jsem to slovo anorektička nedokázala použít a odmítala to označení za každou cenu ( Argumentovala jsem tím, že anorektičky mají přece 35 kilo a ne nějakých 51, což jsem v té době měla, přitom to je naprostá hloupost, anorexie není na váze, ale v hlavě, anorexií může trpět člověk bez ohledu na to, kolik váží kilo a já to dobře věděla, ale bála jsem se, že okolí si myslí přesně tohle, a kdybych problém přiznala, akorát by se mi smáli a mysleli si, že se snažím ze sebe dělat něco, co nejsem kvůli pozornosti) - ale jinak se to doma moc neřešilo.

Tohle dietování se samozřejmě podepsalo na zdravotním stavu. Málem jsem kvůli tomu nezvládla chodit do školy, kolabovala jsem tam a každý den se doma psychicky hroutila z toho, že tam další den musím zase.

Tou dobou mi, přestože jsem brala hormonální antikoncepci, po několikáté vynechala menstruace, vypadaly mi dvě třetiny vlasů a strašně mě bolívaly ruce a nohy, trpěla jsem na migrény a nespavost.

V té době jsem začala docela dost chodit po doktorech, aby se zjistilo, co mi je. V hloubi duše jsem samozřejmě věděla, že je to všechno proto, že nejím, ale nedokázala jsem to sama před sebou ani před nikým jiným přiznat. A moje pochůzky po doktorech byly možná prvním voláním o pomoc a doufáním, že si někdo všimne, že něco není v pořádku, když tomu doma nevěnovali pozornost.

Když jsem šla k mé obvodní dětské doktorce, s tím, že trpím na bolesti hlavy, slabost a bolesti končetin, myslela si, že beru drogy. No musela jsem vypadat opravdu hrozně. Hned mi dělala testy na drogy a volala mámě, ale ta jí ubezpečila tím, že rozhodně drogy neberu, že ,,jenom“ nejím. 
Výsledky nebyly dobré, odvápňovaly se mi kosti, devitaminóza, anémie a krevní tlak nešel vůbec změřit.

Nehty se mi úplně odrolily, vlasy vypadávaly po chuchvalcích a celá jsem se ochmýřila. Narostly mi jemné, ale husté chloupky na rukou, na břiše i na zádech. To se ženám při anorexii stává normálně, protože mají nedostatek ženských hormonů a tělo se navíc snaží zahřát. 
Jenže jsem se pořád viděla tlustá a připadala jsem si obézní. Věděla jsem, že takhle to nepůjde věčně, a že to není v pořádku, ale i navzdory tomuhle všemu jsem si říkala, že je možná lepší být chlupatá a plešatá, než tlustá…

Díky doktorce se do toho konečně začala máma aspoň trochu angažovat, a vzala mě do jedné nejmenované nemocnice na psychiatrii. Bohužel jsem ten den měla obrovskou smůlu na doktora. 
Byl pátek, červen, venku krásné počasí, a pan doktor už se zřejmě viděl někde u vody, a neměl náladu na neobjednanou pacientku. 
Když jsem mu řekla, že vážím asi 49 kilo, zatvářil se, co že ho tam vlastně otravujeme, že nějaká jeho neteř má také tolik, ( Zmínil se, že jeho neteř je o 4 roky mladší let a měří o 15 centimetrů méně, ale v potaz už to nebral) a řekl mámě, že holka má být hubená a hlídat si postavu a poslal nás domů. Takhle to na tý dětský psychiatrii prostě je, jak nemáte pod 40 kilo, nikoho moc nezajímáte

Naštěstí strejda je známý primáře v jiné nejmenované nemocnici, říkejme jí třeba Čertovice, kam jsem o týden později s váhou asi 48 kilo nastoupila. A tak začala moje první léčba na psychiatrii.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

+3

O mně

Autor: RinKagamineCZ   |   Publikováno: 13.06.2022   |   Zobrazeno: 362x