Konec dětství

Z mých sladkých snů mě probudilo klepání na okno...

To, co jsem viděla po probuzení nad sebou, byly dvě modré oči, vlasy jako sláma, lehce opálená pleť, šaty z věčně čerstvých listů a úsměv od ucha k uchu. Byl zas tu.

,,Tak pojď, Wendy," lákal mě. ,,Nechceš přece přijít o další dobrodružství!"

,,Petře, je čtvrtek," zaskuhrala jsem.

,,No a?" Usmíval se Petr dál od ucha k uchu.

,,Zítra jdu do školy a musím se vyspat." odpověděla jsem.

,,Tohle slyším prvně," řekl Petr zmateně. ,,Vždycky ses přece na naše výpravy do země Nezemě těšila."

Petr Pan pro mě létal každý rok a bral mě s sebou do Nezemě. Je pravda, že jsem, se vždycky těšila, až pro mě přiletí, ale tentokrát bylo něco jinak.

,,Petře, je mi patnáct. Už s tebou nemůžu létat do země Nezemě. Jsem skoro...dospělá." Petrovi muselo být, jako kdyby ho Hook napíchl na hák.Obličej se mu zkřivil z šibalského úsměvu na obličej bojácné ovečky.

,,Ne ,ne, ne, to není pravda, viď? Že si děláš legraci? Wendy?" Petr přistál u mé postele. Natahovala jsem ruku po lampičce.CVAK. Pokoj ozářilo silné a prudké světlo a Petr zvedl hlavu. Jako by se mě bál, couval k oknu. Do očí se mu nahrnuly slzy.,,Ne! Ne! Ne! Wendy! Néééééééé!!! Rozbrečel se a vyskočil z okna. Bylo mi ho opravdu moc líto.

Jeho pláč zanikl v tiché zimní noci...