HryProDivky.cz
Vážně vidím Bradavice? (HPFF) Chapter 2
Hey guys!
Ano, já ještě pořád žiju! A máte tu další kapitolu story vážně vidím Bradavice?
Btw, je to hodně podobný pasáži z Harryho Pottera a já jsem si toho vědoma. Ale jsem líná to přepisovat.
,,Můj bože." byla to nádhera. Njradši bych rychlostí blesku prosvištěla všemi obchody a zastavila se až v Krucáncích a kaňourech. Přes to pořád stála v průchodu a koukala jako vyoraná myš.
Konečně jí napadlo, že by tam nemusela stát věčně. Udělala krok dopředu.
,,Jdeme ke Gringottům?" křikla vesele na Brumbála. ,Asi jsem pošuk' běželo jí hlavou, ,Právě stojím na Příčný a snažím se neposkakovat a jako bonus řvu na Brubyho. A řekla jsem Brumbyho'
Brumbálovi to očividně nevadilo a vykročil ke Gringottovým.
Tiny se rozrušeně zastavila ve dveřích a šeptem četla:
,,Vstup cizinče a pamatuj,
poklad, jenž nikdy nebyl tvůj,
hledáš-li v našem sklepení,
životem odpykáš svůj hřích.
Koho by zlákal cizí skvost,
zaplatí za svou hrabivost.
Cizinče, věz ty pevné zdi,
najdeš tam víc, než poklady!" vydechla poslední větu. Byla naprosto okouzlená. I ta báeň tu byla. Cítila se jako v ráji. Už zase byla zaseknutá v nějakém průchodu a nedokázala jít dál.
,,Dočetla jste, slečno?" zeptal se s lehkým úsměvem Brumbál.
,,Asi ano, pane řediteli, nic víc tam nevdím. Ale budu to zpracovávat hodně dlouho." řekla a usmívala se čím dál tím víc. ,,Je to nádhera."
Vstoupili a přešli k jedné přepážce.
,,Potřebujeme do trezoru Trushových." řekl klidně Brumbál. ,,Jestli vím dobře, je zabezpečen magickou pojistkou a když se ho dotkne příslušník jiné rodiny neotevře. Tohle je slečna Trushová, takže by neměl být problém."
,,Jistě, pojďte za mnou." odpověděl skřet a odhalil při tom svoje špičaté zuby. Tiny celkem vyděsily, najednou byla ráda za to že je člověk.
Nastoupili do vozíku a Tiny jenom doufala, že nebude zvracet. Horskou dráhu na poutích nějak moc nemusela. Už jí začínalo být vážně špatně, když vozík prudce zastavil.
,,Jsme tady." oznámil skřet. ,,Slečno Trushová, prosím, vložte dlaň do tohoto otvoru." a ukázal na otvor ve tvaru dlaně, který byl vytesaný pod mosaznou číslicí 234, která označovala číslo trezoru.
Poslušně do otvoru vložila ruku i když si připadala hrozně hloupě. Už si myslela že se nic nestane, když se dveře začaly rozplývat, až úplně zmizely.
,,To-to-tohle všechno je moje?" vykoktala. Udiveně zírala na hromadu zlatých, stříbrných a bronzových mincí, která byla před ní. Na poličkáchkolem byly vyskládané zlaté lžičky a takové věci.
Brumbál jí podal tmavě modrý váček se slovy: ,,Naplňte si ho, mělo by vám to vystačit na celý školní rok."
Vzala váček a naházela do něj mince, až byl úplně plný. Odstoupila od trezoru a spíš pro sebe špitla ,,Už nic nepotřebuju."
Jako na povel se dveře od trezoru začaly znovu objevovat, až tam byla zase pevná skála.
Vyjeli ven a Tiny s úsměvem konstatovala, že cestou zpátky už jí tak špatně nebylo. Jakmile vyšli před budovu, podal jí Brumbál obálku.
,,Potřebuji si teď něco zařídit. V dopise máte pokyny a všechny věci co potřbujete. Sama si to obstaráte, neměla byste se ztratit. Sejdeme se za tři hodiny ve zmrzlinářství Froleana Fostcuea. Nashledanou" a odešel.
Tiny se usmála a vydala se k Madame Malkinové, obchodu se stejnokroji.
,,Do Bradavic?" uvítala jí přívětivá čarodějka, nejspíš madame Malkinová. Tiny už zase byla ohromená tou spoustou kouzelnického oblečení, jenom přikývla.
,,Pojď do zádu, ať ti můžu to oblečení upravit." zavelela madame Malkinová a odtáhla Tiny do zadu.
Pořád švitořila.
,,Do jakého ročníku jdeš?" zeptala se.
,,Do druhého." špitla Tiny. Možná se trochu styděla, ale spíš to bylo tím, jak jí obchod připadal nádherný.
,,Tak to určitě znáš svojí kolej. Bude se ti hodit kravata a šála."
Tiny zavrtěla hlavou. ,,Jsem zvláštní případ, madam. V prvním ročníku jsem nebyla. Ale určitě si od vás objednám, až se dozvím, kam patřím."
Za chvíli už vycházela z obchodu. Od madame Malkinové dostala jako pozornost kouzlem zvětšenou tašku, aby měla kam dát nákupy, opatřenou nadlehčovacím kouzlem.
Nakoukla do seznamu a vydala se pro knihy. Krucánky a kaňoury byly ještě větší a úžasnější než čekala. K povinným knížkám ještě přikoupila dějiny Bradavické školy a sadu učebnic pro první ročník. Všechno dala do tašky a v duchu děkovala madame Malkinové, protože i přes tu spoustu knih měla pocit že v ruce nedrší víc než tašku s pár rohlíky.
Oběhla všechny obchody, od lékárny s přísadami do lektvarů, přes prodejnu kotlíků, vah a dalekohledů až k brkům a pergamenům.
,,Tohle je úžasný!" šeptala pro sebe v každém obchodě. Byla tak šťastná jako nikdy. Věděla, že už jí zbývá jenom jeden důležitý bod na seznamu. Hůlka.
Vkročila do obchodu pana Olivandera. Byl zaprášený a moc tam vidět nebylo, přes to se Tiny zdálo, jako by se ve vzduchu vznášela kouzla. Zapůsobilo to na ni silněji, než všechny obchody ve kterých byla.
,,Dobrý den, slečno Trushová." ozvalo se za jejími zády a ona málem nadskočila. Otočila se, a spatřila pana Olivandera. ,,Bylo zvláštní, že jste nepřišla už loni. Koupila jste si hůlku jinde?" zeptal se a jeho velké oči ji probodávaly upřeným pohledem.
,,To ne pane." zavrtěla rázně hlavou. ,,Stala se chyba a nepřišel mi dopis. Tak jsem tu až teď. Půjdu rovnou do druhého ročníku." usmála se Tiny.
,,Tak zkuste tuhle hůlku: Javorové dřevo a blána z dračího srdce." řekl a podal jí hůlku. Tiny jí vzala a mávla s ní. Nestalo se nic.
,,Ne... tu určitě ne..." mumlal pan Olivander. ,,Zkuste tuhle. Dvanáct palců, třešňové dřevo a pero ptáka Fénixe."
Znova mávla hůlkou. Zase nic. ,,Tu taky ne." zamumlal pan Olivander.
Vyzkoušela spoustu hůlek, ze dřev o kterých ani nevěděla že existují. S každou další jí to přišlo zajímevější.
,,Tak ještě tuhle: Třešňové dřevo, žíně z jednorožce, 10 palců, velmi ohebná, výborná na formule."
Tyni vzala hůlku do ruky. Přišlo jí, jako by jí najednou zalilo ze vnitř světlo. Mávla a celý krámek naplnily fialové a modré jiskry.
,,To je ona!" zajásal pan Olivander. Tiny jen zářila.
Zaplatila hůlku a vyšla ven. Koukla se na hodinky a zjistila, že má ještě půl hodiny čas.
,,Koupím si sovu." zamumlala sama k sobě a vydala se k velkoprodejně mžourov. Uvnitř na ní mrkalo spoustu očí. Rozhlédla se kolem a zrak jí padl na malou sovu pálenou. Měla pocit, že k sobě tak nějak patří. Vzala klec a sovička spokojeně zahoukala. Proběhla kolem poliček a vzala soví mlsky, misku a pítko. Všechno donesla k pokladně.
,,Bude to dvanáct galeonů." řekla prodavačka. Nevypadala nadšeně, ale Tiny to přehlížela. Podala prodavačce dvanásct zlatých mincí, soví mlsky hodila do tašky, která byla pořád lehoučká i když v ní už bylo vážně hodně věcí, sovičku vzala do ruky a vydala se ke zmrzlinářství.
Objednala si zmrzlinový pohár a čekala na Brumbála. Vzala ,Dějiny Bradavické školy' a začetla se. Brumbála si všimla, až když si k ní přisedl.
,,Dobrý den, pane profesore!" usmála se na něj.
,,Vidím, že jste nákupy zvládla bez problémů. Potřboval bych od vás jednu věc, mohla byste mi říct, jak jste se dostala do Bradavic?"
Tiny polkla sousto, které měla v puse a začala: ,,Byla jsem v parku a četla si. Dočetla jsem knížku a rozhodla jsem se jít domů. Šla jsem parkem a viděla jsem na zemi mobilní telefon. Chtěla jsem ho odnést do ztrát a nálezů, ale jak jsem se ho dotkla, přenesl mě do Bradavic." dovyprávěla.
,,Očividně to bylo přenášedlo." zamyslel se Brumbál. ,,A mělo být určené pro profesora Lupina. Někomu muselo v tom parku vypadnout a vy jste se ho dotkla."
,,To jsem nechtěla! Nechtěla jsem sebrat přenášedlo nějakému učiteli!" vyhrkla Tiny rychle. ,,Omlouvám se!"
,,Vy za nic nemůžete slečno. Musíme informovat profesora Lupina." řekl spíš pro sebe a mávl hůlkou. Z hůlky vylétl stříbřitý fénix a zmizel.
Tiny jen dál jedla zmrzlinu a nechápala co se děje. O to víc jí překvapilo, když se o pár minut později objevil stříbřitý vlk, promluvil lidským hlasem a zmizel.
,,Všechno je v pořádku." řekl Brumbál. Tiny právě dojedla poslední lžičku zmrzliny. ,,Myslím, že se můžeme vrátit do Bradavic."
