Smrtící déšť

Slzy mi stékají po tvářích, když běžím po louce. Šaty kolem mě vlají a vlasy se mi cuchají. Je mi to jedno.

Napůl jsem čekala, že se mi přijde omluvit, obejme mě a řekne mi, že je vše v pořádku. Že si dítě necháme. Ale nepřichází. Už nikdy nepřijde.

Zvednu oči k obloze. Po čtyřech letech láskyplného vztahu bych od něj čekala mnohem jinou reakci, než ,,Děláš si srandu?! Domlouvali jsme se snad, že počkáme. To dítě si nenecháme a jestli mě neposlechneš, je mezi námi konec." Radši bych se zabila, než bych si dítě nechala vzít. Udělala bych cokoliv, abych je měla oba. Dítě, i Vojtěcha.

Opírám se o strom. Hroutí se mi život. Po tom, co mi zemřeli oba rodiče, byl Vojtěch jediný, na kom mi záleželo. A... co teď?

Na kůži mě zastudily kapičky deště. Začíná pršet. Ale domů se vrátit nechci. Přečkám to pod stromem.

Déšť sílil a za chvíli přes kapky nebylo vidět nic kromě hrubých obrysů. Mokrá látka se mi lepila na tělo a byla mi zima. Začala jsem couvat mezi stromy. Ani v malém lesíku jsem kapkám neunikla. Couvala jsem, v očích nové slzy. Najednou se mi pod nohama propadla země. Spadla jsem po zádech do řeky a pohltila mě smrtelně ledová voda. Hladinu jsem už nenašla.

Komentáře

Naty a Kája(Fazole)

Je to pěkné. Máš podobný styl psaní jako já, tutíž mi to bylo sympatické, ale...
Máš tam nějaké chybky. Třeba, co je to "rekci"?
Dále, nenakláněj to písmo, ani ho jinak neupravuj. Nepůsobí to hezky, nech to raději normálně.
Ten obrázek bych tam nedávala. Nějak nepomáhá dokreslení představ a když už. Tak vynech řádku mezi textem a obrázkem.
A dělej jen odstavce. Mezery narušují plynulost textu a ačkoliv se to nezdá, tak to ruší čtenáře a příběh působí huř, než kdyby tam nebyly.
Je to můj zcela suběktivní názor. Je to hezké. Nevím, co tvoříš normálně, ale v povídkách a příbězích tě budu ráda podporovat.

16:29 26.02.2018