Valentýnka pro Valentýnku

Do svátku svatého Valentýna zbýval ještě přesně měsíc, ale Valentýna se na něj netěšila už teď. Věděla přesně, jak to bude probíhat. Všichni si budou navzájem ukazovat valentýnky od tajemných ctitelů a hádat, od koho jsou. V parcích i ve všech kavárnách bude nátřesk, všichni budou šťastní, líbat se a vyznávat si lásku. Ale jen ve dvojicích. Na ty, co jsou single, v tenhle den nikdo nemyslel. A samozřejmě si už vůbec nikdo nevzpomněl na to, že by ona mohla mít svátek. Stejně se jí většinu času říkalo Týna a většina lidí si odvodila, že je to od jména Kristýna. Ze začátku to některým vyvracela, ale postupně takových lidí bylo tolik, že to přestala řešit.

Kromě toho, že si nikdo nevzpomínal na její svátek, neměla Týna ráda tenhle den ještě z jednoho důvodu. Michal. Ten nejlepší, nejkrásnější a nejobdivovanější kluk z celé školy. Kdyby chtěl, stačilo hnout prstem a mohl by mít každou holku ze školy. Jenže z nějakého záhadného důvodu byl pořád sám. Valentýna ho milovala až po uši. Netrvalo to chvíli, milovala ho už přes dva roky, v podstatě od té doby, co na její školu přestoupil z jiné. Už dvakrát na svatého Valentýna sledovala, jak se širokým úsměvem plným bílých rovných zubů rozbaluje všechny valentýnky, které dostal. Nebylo jich nikdy málo, naopak - byly to desítky valentýnek od holek ze všech tříd. Michala zbožňovaly všechny.

Zato Týna nedostala nikdy ani jednu. Doufala, že se alespoň nějakému klukovi líbí, ale zřejmě ne natolik, aby pro ni byl někdo ochotný sepsat pár milých řádků. Povzdychla si. Kdyby aspoň měla odvahu vyrobit valentýnku pro Michala, třeba by si v té záplavě ostatních všiml…

Minulý rok to zkusila. Koupila tyrkysový papír, protože věděla, že Michal má tuhle barvu nejradši. Přeložila ho a z časopisů vystřihla ty nejhezčí obrázky zvířat, které našla, a nalepila je na papír. Pak nakreslila několik srdíček červeným fixem a dovnitř napsala: Pro Michala, toho nejlepšího kluka pod sluncem, od Týny. Jenže když se pak ve škole o přestávce vrátila ze záchoda, držel její valentýnku v ruce ten největší blbeček ze třídy, předčítal ji nahlas a spolu s dalšími kamarády se Týně všichni smáli. Jediné štěstí, že Michal tam nebyl, to by se samou hanbou propadla. Takhle jen vytrhla klukovi svou valentýnku z ruky, až se žirafa přežvykující listí roztrhla napůl. S brekem utekla zpátky na záchod, kde zbytek valentýnky roztrhala na malé kousky a spláchla je do záchoda.

***


Za dva dny měl být Valentýn a všechny holky ve třídě debatovaly o tom, která dostane kolik valentýnek a také která vyrobí tu nejhezčí pro Michala. A samozřejmě i o tom, se kterou z nich pak půjde na rande, letos už to přeci musí vyjít. Valentýna s nimi chvíli stála na chodbě a snažila se předstírat zájem a pobavení, ale dlouho jí to nevydrželo a šla si sednout do třídy na svoje místo. Napadlo jí, že se zkusí zeptat osudu, co pro ni asi tak přichystá. Vytáhla z tašky svou oblíbenou knížku plnou citátů, zavřela oči a naslepo ji otevřela. Pak do jednoho místa zabodla prst. Strana 57, citát číslo 269. “Bez lásky nelze žít, bez bolesti nelze milovat.” Trpce se usmála. Jak moc to byla pravda.

Knížku zavřela, přitiskla si ji na hrudník a vstala, že se půjde projít po chodbě. Pohyb jí pomáhal. Když však vycházela ze dveří, do někoho narazila a knížka jí vypadla z ruky. Po tom docela silném nárazu jí zabolelo rameno, až se za něj musela chytit. Zvedla oči - stál tam on. Michal. Plaše se usmála a oči zase sklopila. Neviděla tak Michalův úsměv a všimla si ho, až když se Michal shýbal dolů a zvedal knížku. Byla otevřená a ona si všimla, že jak ji drží, svým prstem ukazuje na citát “Není možné zapomenout na člověka, kterého opravdu milujeme.” Týně vyhrkly do očí slzy, které rychle otřela hřbetem ruky, než si jich Michal stačil všimnout. Ten jí podal knížku a ještě jednou se usmál.

“Na, tohle ti spadlo,” řekl. Valentýna zvládla jen přikývnutí a zamumlání, které asi původně mělo znamenat děkuju, a co nejrychleji se prosmýkla kolem něj na chodbu. Připadala si, jako že právě prožila největší trapas na světě.


***


Dnes byl svátek svatého Valentýna. Týna si na sebe naschvál oblékla černou, tak trochu na protest. Jak si všimla, byla z holek jediná. Skoro všechny měly na sobě růžovou, asi aby splývaly se všemi těmi srdíčky, které se ten den všude objeví. Valentýnky se v průběhu celého dne házely do krabice, takže to kdokoli mohl stihnout, aniž by ho jeho vyvolený viděl. Na konci vyučování pak učitelka všechny valentýnky rozdala. Takto se dalo jednoduše zajistit, že valentýnky byly opravdu anonymní, samozřejmě pokud se dotyčný nepodepsal.

Valentýna ale stejně nechtěla riskovat stejnou příhodu jako loni, takže žádnou valentýnku připravenou neměla. Přeci ji nebude dávat nějakému jinému klukovi, kterého nemiluje, a na Michala si prostě netroufne. Celý den tak jen seděla a doufala, že už to bude konečně pryč a ona bude moct jít domů, bez toho, aniž by dostala jakoukoli valentýnku. Celý den se však nekonečně vlekl a ona jen pozorovala ostatní, jak chodí ke krabici a snaží se do ní nenápadně hodit třeba i čtyři valentýnky.

Přeci jen se Týna však dočkala a jediné, co jí zbývalo přežít, bylo rozdávání valentýnek a následné rozplývání se všech přítomných holek nad těmi, které dostaly. Učitelka si donesla krabici na stůl a začala rozdávat. Pro Alici dvě, pro Veroniku čtyři, pro oblíbenou Karolínu dokonce pět valentýnek. A Michal? Ten jich dostal třináct. O jednu míň, než byl počet holek ve třídě. Týna se choulila ve své lavici a snažila se tvářit, že tam není.

O to větší bylo její překvapení, když jí učitelka jednu valentýnku podala. Zaraženě se na ni dívala. Na přední stránce byla tužkou nakreslená krásná žirafa, která v tlamě držela červené srdíčko. Ostýchavě ji otevřela.

“Valentýnka pro krásnou Valentýnku. Co bys řekla tomu, kdybychom se sešli po škole na náměstí? Michal. PS: Všechno nejlepší k svátku!”

Týna se přistihla, že na valentýnku zírá s otevřenou pusou. Pak se rychle rozhlédla kolem sebe, jestli ji někdo nepozoruje, ale všichni byli příliš zaneprázdněni tím, od koho asi jsou jejich valentýnky. Michal právě otvíral svou asi šestou a na Týnu se nedíval. Ta rychle valentýnku schovala, pozdravila ostatní a vydala se pryč ze školy. Samozřejmě na náměstí.


***


Tušila, že tam bude chvíli čekat, protože Michala ještě čeká čtení a rozbalování všech dalších valentýnek. Ale kupodivu mu to tak dlouho netrvalo, objevil se asi po deseti minutách, musel jet jen dvě tramvaje za ní. Usmíval se a v ruce nesl květinu. Nebyla to růže, ale tulipán. Týna byla celá zrudlá, jak se styděla, a na pozdrav sotva pípla. Michal se však neostýchal a na přivítanou ji obejmul.

“Nemáš se čeho bát, Valentýnko… Spíš já jsem se bál, že nepřijdeš. Myslel jsem, že o mě nemáš vůbec zájem, byla jsi vždycky jediná, kdo mi žádnou valentýnku neposlal,” řekl jí a galantním gestem jí předal květinu.

“Já… Líbíš se mi už od začátku,” pípla Týna a prohlížela si tulipán. Byl nádherný. Michal se usmál a pohladil ji po tváři. “Víš, opravdu jsem myslel, že tě nezajímám. A přitom bych tak chtěl s tebou být. Až včera mi Adam prozradil, že jsi mi chtěla dát valentýnku minulý rok, ale oni ti ji vzali a dělali si z tebe srandu. Tak jsem využil příležitosti. A teď… Máš radši kafe nebo čaj?” zeptal se a ruku v ruce vyrazili do města přeplněného zamilovanými páry.

zpět na seznam článků

Autor: Alžběta Vybíralová   |   Publikováno: 14. 02. 2015   |   Zobrazeno: 5479x

Témata článku:Příběhy,Láska

Komentáře

zobrazit starší komentáře

Nový komentář

Přidávání komentářu je povoleno pouze přihlášeným uživatelům. Zaregistruj se a přidej sem svůj komentář.

Souhlasím Tato webová stránka používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. (Další informace)