Povídka ze soutěže Záchrana jednorožců

Přinásíme vám povídku, se kterou jste se mohli setkat v soutěži Záchrana jednorožců, kde byla doprovázena úkoly. Ačkoliv soutěž už skončila a nelze vyhrát, splnit úkoly a zachránit jednorožce jako hrdinka Linda můžete stále na této stránce po stisknutí tlačítka Chci začít. Ostatní si mohou jen přečíst kompletní povídku.

Linda se líně převalila a poslepu nahmatala tlačítko na mobilu, které vyplo nahlas hrající budík. Další nudná noc, už asi měsíc se jí nic nezdálo. Lindě to bylo líto, dřív měla velmi barvité sny každou noc, ale poslední dobou jako by se po nich slehla zem. Hanka, která vedle ní sedí ve škole, se bude určitě zase vyptávat. A ona bude muset opět jen smutně zavrtět hlavou.

Ten den ve škole byl dlouhý. Linda přemítala, koho asi napadlo dát jim matematiku na odpoledne. Nedávala pozor v podstatě celá třída – někdo si kreslil, někdo hrál na mobilu, jiní usínali. A k nim se přidala i Linda, položila si hlavu na ruce a za monotónního hlasu paní učitelky po chvíli odplula do klidného spánku.

Procházela se po nádherné louce. Všude kolem kvetly všelijaké květiny, modře, bíle, žlutě, červeně, fialově... Louka hrála všemi barvami. Ona se zasmála, rozběhla se v dlouhých bílých šatech, točila se mezi květinami a občas si nějakou utrhla. Ani nevěděla jak, za chvíli z nich měla upletený nádherný věnec. Když pak před sebou uviděla krásnou šťavnatou jahodu, neváhala, utrhla si ji a snědla. Byla sladší než med.

V tu chvíli ale jako by se něco stalo a scéna se celá změnila. Všechny květiny začaly hořet, včetně těch, které měla svázané ve věnci na hlavě. Linda věnec s výkřikem shodila z hlavy a snažila se poskakovat a podupávat kolem sebe, aby jí nezačala hořet sukně. Během chvilky bylo všechno kolem pokryté popelem a černé, jen Lindy šaty byly z nějakého záhadného důvodu nepoškozené a stále krásně bělostné.

Když se kolem sebe Linda rozhlédla, bylo jí smutno. Celá ta krajina byla zničená tím zvláštním požárem. Jako pěst na oko a jakási naděje pak působila jakási bílá věc v dálce. Linda se vydala za ní. Šla dlouho, mnohem dále, než by původně řekla, že se ta bílá věc nachází. A pak ho uviděla – překrásného bílého jednorožce ležícího na černé zemi. Byl by ještě krásnější, kdyby jeho tělo nezdobila spousta jizev, otevřených ran a krve. Měl zavřené oči a jeho roh byl podivně pokroucený.

Linda se k němu sehnula a pohladila ho po hlavě. Určitě musel trpět, bylo jí ho líto. V tu chvíli jednorožec unaveně otevřel oči a podíval se upřeně na Lindu.

„Musíš nám... pomoct,“ zašeptal. Ač to bylo trochu podivné, Lindě přišel mluvící jednorožec naprosto normální.

„Pomoct? Vám? Jak?“ odvětila a hladila jednorožce opatrně po nozdrách.

„Stačí správně splnit to, co uvidíš v lidském světě, získáme tak sílu se postavit jemu... Až uvidíš dva obrázky, snaž se najít, co je na nich jinak, špatně. V našem světě je totiž teď všechno špatně.“

Než Linda stačila vyhrknout mnoho dalších otázek, jednorožec se začal rozplývat ve stínech, pomalu mizel a jeho nozdry, které hladila, se proměnily v její ruku ve svetru.

Když Linda otevřela oči, připadala si zvláštně. Seděla v prázdné třídě a místo jednorožce hladila svou ruku. Vedle ní stála Hanka a dloubala jí do boku.

„Pojď, už všichni odešli, prospala jsi celou hodinu,“ říkala jí a nechápavě kroutila hlavou. Linda se usmála, zvedla se a společně se svou kamarádkou vyrazila ven. Konečně bude mít jaký sen jí vyprávět.

Linda splnila první úkol a zachránila prvního jednorožce.

Linda se opět po dlouhé době těšila na spánek. Po tom minulém snu, kdy byla strašně ráda, že se jí něco zdálo, i když to bylo smutné, se těšila, že třeba přijde další sen. Navíc si vzpomínala na to hledání rozdílů. Do postele zalezla velmi brzo, až se její maminka divila, že jde dobrovolně tak brzy spát. Linda se zachumlala pod peřinu a usilovně držela zavřené oči. Jenže znáte to, když něco hodně chcete, obzvlášť usnout, tak to často prostě nejde. A tak Linda usnula až hodně pozdě v noci.

Tentokrát bylo prostředí jiné. Linda se ocitla uprostřed starého rozbořeného města. Asi jako by se procházela Římem. Veškeré budovy jako by však byly postavené pro někoho většího, než jsou lidé. Linda si proti nim připadala malá. Chvíli se procházela městem, když uslyšela tichý pláč. Rychle se rozběhla za zvuky.

Na malém travnatém plácku ležel jednorožec. Linda si hned intuitivně pomyslela, že je to holka. Její původní barva byla nejspíš bílá nebo růžová, ale teď byla pokrytá vrstvou prachu a špíny. Jediné světlé místo na její srsti bylo to, kde jí tekly slzy. Když dopadly na zem, na malou chvilku tam vyrostla kytička, ale hned zase zvadla a uschla. Dívka k ní přiskočila a nehledě na špínu ji obejmula.

„Byla jsem krásná, věřila bys tomu? I tohle město bylo krásné.“ řekla klidným, ale unaveným hlasem klisna s rohem – jednorožec. „Pomohla jsi mému bratrovi? Jestli ano, i mně můžeš pomoci. Stačí, když najdeš ta správná slova...“ začala šeptat, a pak se bez jakéhokoliv varování začala rozplývat ve vzduchu.

„Ne!“ křičela Linda a snažila se ji chytit, ale marně, jen jí proklouzávala mezi prsty. A pak už zvonil budík.

Linda splnila druhý úkol a zachránila dalšího jednorožce.

Ty dva sny byly zvláštní, jak navazovaly na sebe. To se Lindě ještě nikdy nestalo. A ty úkoly... Vždyť se opravdu dostala k hledání toho, co je jinak, i ke skládání slov! Když to povídala Hance, přišlo jí to sice vtipné, ale Lindu podezřívala, že si to vymyslela. Ostatně důkaz pro to žádný neměla, mohla se jen těšit, až půjde zase spát. Ten den naštěstí uběhl rychle, takže jí přišlo, že během chvilky se odebere do tajemných končin spánku. Tentokrát usnula rychle.

Kde se objeví tentokrát, to Linda opravdu nečekala. Byla na pouti! Jenže místo aby všude byly rozzářené děti, byla pouť opuštěná, šedivá a zčásti rozbitá. Linda už tušila, co ji čeká, takže se rychle snažila najít jednorožce. Třeba si s ním tentokrát popovídá déle. Našla ho rychle, byl na vrchu velkého ruského kola, hlavu měl opřenou o kraj sedačky a rozhodně se netvářil nadšeně nebo vesele.

„Haló, pane jednorožec, slyšíte mě?“ zavolala na něj. On ale nereagoval, Linda se tedy sebrala a opatrně vyšplhala, jak vysoko si troufla. Pak jednorožce opatrně pohladila po jeho modrém těle plném ještě modřejších modřin.

„Zahraj si... Buď veselá... Bav se a buď šťastná...“ Jednorožec potichu zpíval slova v jakési melodii.

„Máš bratra a sestru?“ vyhrkla Linda rychle, protože tušila, že jednorožec tu už dlouho nebude. Ten se jen lehce usmál a začal se pomalu rozplývat.

Linda splnila třetí úkol a zachránila dalšího jednorožce.

Odpoledne po škole se vydala Linda do knihovny, protože Hanka neměla čas. Probírala se knížkami, hledala, co by si nejraději přečetla, ale pořád se jí nic nelíbilo. Dokud jí nepadl zrak na knížku jménem Země jednorožců. Třeba se dozví něco o svých snech! Rychle knížku vytáhla a sedla si ke stolu v knihovně a začetla se do knížky. Po chvíli začala být trochu zklamaná, vůbec to nebyli ti její jednorožci a všechno to bylo úplně jinak. A ta jedna kapitola byla tak nudná...

Kráčela knihovnou, mnohem větší, než kdy viděla. Stohy knížek, táhnoucí se takřka donekonečna. Došla k nejbližšímu regálu a vzala do ruky první knížku, která jí padla do oka, že si ji otevře. Knížka se však rozpadla v prach, nezbylo z ní nic. Linda si pomyslela, že takhle to nepůjde, a velmi uvědoměle se vydala hledat jednorožce.

Že ho našla, to vám ani nemusím povídat. Ležel na kraji knihovny, pod hromadou knížek, a snažil se číst. Nešlo to. Jeho překrásné hnědé oči byly slepé. Lindy se všiml, až když zakopla o jednu z knih.

„Přišla jsi mi pomoci?“ zeptal se smutně s očima upřenýma někam vedle Lindiny nohy.

„Pomohla jsem tvým sourozencům, pomůžu i tobě! Řekni mi, co mám udělat. Já váš svět zachráním!“

„Musíš být chytrá, přijít na ty správné odpovědi. Jedině tak zase uvidím. Uděláš to pro mě?“ řekl jednorožec a jeho tělo zprůsvitnělo, až úplně zmizelo. Na místě zůstala jen hromada knížek rozpadajících se v prach.

„Udělám,“ špitla Linda.

Linda se s trhnutím probudila v knihovně. Věděla, že tohle všechno už není normální – a taky že jí to kamarádka věřit nebude. Jenže co má dělat? Když před sebou na stole uviděla test, věděla to hned.

Linda splnila čtvrtý úkol a zachránila dalšího jednorožce.

Jenže co teď? Bylo to zvláštní řešení, zvlášť když byly teprve čtyři hodiny odpoledne, ale Linda se vydala domů. Rodičům řekla, že jí není dobře a půjde si lehnout. Usnula okamžitě, i když nebyla vůbec unavená.

Byla v malé místnosti, bez dveří, oken a čehokoli jiného. To ale netrvalo dlouho. Sotva mrkla, uviděla před sebou malé mládě jednorožce, které tam rozhodně ještě předtím nebylo. Sklonila se k němu a prsty mu pročísla hřívu slepenou nějakou špínou. Malý jednorožec fňukal.

Když se ho zeptala, co má udělat pro něj, neodpověděl. Linda tam chvilku seděla, nevěděla, co dělat, a připadala si hloupě. Pak ji napadlo mu zazpívat. Vzpomněla si na jednu z ukolébavek, které jí zpíval táta, když byla malá, a začala potichu broukat.

Mládě se po chvíli uklidnilo a tvářilo se o něco lépe, natolik, aby mohl říct: „Přijď na to, co je důležité.“

A pak, jak už Linda byla zvyklá, pomalu zmizel. Zůstala v té místnosti sama, dokud se neprobudila.

Linda splnila pátý úkol a zachránila posledního jednorožce.

Udělala všechno, o co jí požádali. Zachránila je všechny. Nevěděla před čím, ale rozhodně před smrtí a před zkázou. Aspoň v to doufala. Uvidí je ještě někdy? Jestli jsou šťastní? Pokaždé, když šla spát, přála si, aby se jí zase zdálo o některém z jednorožců. Už se jí ale zdálo jen o obyčejnějších věcech.

Stalo se však něco jiného. Přesně měsíc po tom, co měla poslední sen o mladém jednorožci, za ní přišla maminka.

„Tohle jsem našla, když jsem ti převlékala postel, bylo to pod polštářem,“ řekla a podala jí přívěšek. Linda ho vzala do ruky a podívala se na něj zblízka. Byl na něm krásný usmívající se jednorožec. Měla pocit, že na ni mrknul.

Linda se usmála a přitiskla si přívěšek k sobě. Přeci jen se mají dobře.