Povídka Zázrak Vánoc

Tma by se dala toho magického vánočního podvečera krájet. Jen stará lampa uprostřed dlouhého chodníku dávala lidem naději, že cestou domů nebo na návštěvy neupadnou na tvrdou a ledovou zem. Malý chlapec cupital poslušně vedle své mamky, která ho držela za ruku, aby si ve tmě na zledovatělém chodníku nezranil.

K lampě to bylo ještě pořád dost daleko a její světlo k nim dopadalo pouze slabě. S každým krokem ale záře sílila, takže za chvilku se ze tmy vynořil chodník, potom i skoro nepoužívaná silnice, kolem které vedl, a po dalších pár krocích už museli oba mžourat, aby je světlo neoslňovalo. Zrovna v momentě, kdy si chlapcovy oči přivykly na intenzivní záři a k lampě zbývalo pár posledních kroků, všimnul si, že proti nim jde další dvojice – maminka držící za ruku děvče. Protože nebyl chodník moc široký, museli všichni zpomalit a vyhnout se. Chlapec nevěděl proč, ale pohled na dívku ho donutil se pousmát. Ona mu úsměv oplatila a ten krásný a nevinný výraz v tváři jim vydržel celou dobu, kdy se těsně a opatrně míjeli na zamrzlém, špatně posypaném chodníku. A vydržel jim až do doby, než oba dva zase zmizeli ve tmě, daleko od lampy a tohoto náhodného setkání.

Chlapec si pak už na dívku nevzpomněl a ona na něj také ne. Vlastně…to není tak úplně pravda. Možná si na ni nevzpomněl při štědrovečerní večeři, možná ne na Nový rok, ale i tohle malé setkání se mu do paměti vrylo hluboko. Uplynuly totiž přesně tři roky a chlapec, tentokrát už v doprovodu svých kamarádů, škobrtal tmou, smekal se ne zledovatělém povrchu a trmácel se za hlasitých vtipů a smíchu svých přátel po chodníku směrem k lampě, která svítila rok od roku slaběji, takže cesta k ní trvala déle a cesta od ní zpět do tmy naopak utíkala čím dál rychleji.

A co se nestalo, když kluci došli pár metrů od lampy, ze stínu proti nim vyšla skupina děvčat. Kluci se hlasitě smáli a něco si šeptali, holky se hihňaly a špitaly ostošest. Dva hlasy ale brzo utichly – chlapec poznal dívku z minulých Vánoc hned, podle stejné čepice s bambulí a černých vlasů, které se z pod ní draly. Ona zase poznala jeho úsměv, který se mu na tváři objevil hned, jak ji uviděl. Obě skupiny se pěknou chvíli všelijak proplétaly, vyhýbaly se, pošťuchovaly se a snažily se obejít lampu, která byla tichým svědkem tohohle setkání. Jen ti dva byli stále ticho a usmívali se na sebe stejně pitomě jako o předpředloňských Vánocích.

***

Tentokrát už oběma vzpomínka na náhodné setkání jen tak z hlavy nevyprchala. Mohlo za to snad, že se oba dostávali do věku, kdy už si holky začaly všímat kluků a naopak, nebo zvláštnost celého setkání, které přesně po třech letech, ve vánoční podvečer, proběhlo na tom samém místě? Vždyť kdyby se potkali jen o pár metrů dál, tak by se ve tmě neviděli, natož aby se poznali… Než ale na jaře začal tát sníh, oba už na toho druhého úplně zapomněli.

Čtyřiadvacátého prosince o dva roky pozděi šel chlapec tmou, tak jako pokaždé, když se vracel z návštěv příbuzných na opačném konci vísky. Tentokrát šel ale sám a chůze po slepu po zledovatělém chodníku mu nedělala už žádné problémy. Šel rychle, protože byla velká zima a on se těšil domů. Přemýšlel, jestli dostane k Vánocům ten mobil, co si tak přál, že si ani nevšimnul rostoucího světla, jak se blížil k osamocené lampě uprostřed dlouhé temné cesty. Musel zamžourat nejen kvůli světlu lampy, ale hlavně protože najednou šla proti němu. Rozbušilo se mu srdce a ovládnul ho neklid. Nezvládnul se ani usmát, jak měl dříve ve zvyku. Mlčky prošli kolem sebe, ale on to po pár krocích nevydržel a zastavil se.

Když se otočil, lampa ho znovu oslnila, takže neviděl, že se zastavila a otočila také. A v ten moment se lampě zželelo dvou mladých lidí, kteří teď kvůli ní nemohli najít jeden druhého. Rozhodla se, že nedopustí, aby se v životě minuli a už se nikdy nepotkali. Tlumila a tlumila svou záři, aby chlapce s dívkou neoslňovala, ale tím je oba zároveň halila do větší a větší tmy… Ani jeden z nich nepromluvil, byl to jen krátký okamžik, ve kterém zadoufali, že tahle neuvěřitelná vánoční náhoda jim dovolí poznat toho druhého.

Chlapcovy myšlenky brzy zaplnila jiná děvčata, se kterými už si po Vánocích mohl psát i přes mobil, který opravdu pod stromečkem našel. Dívka na tom nebyla jinak a zdálo se, že zázrak Vánoc je na ně krátký…

Když se chlapec dalšího roku vracel domů, cesta už byla temná skoro celá. Lampa svítila pramálo a nedokázala ani oslňovat kolemjdoucí. Chlapec se věnoval spíš mobilu a stěží vnímal okolní mráz a zledovatělý chodník. Když procházel kolem lampy, jejího světla si ani nevšimnul, ale hlasitého prásknutí, když bouchla její žárovka, se teda leknul pořádně! Dokonce tak moc, že se smeknul, spadnul a na něj s hlasitým úlekem spadl ještě někdo… Ten dívčí hlas neznal, ale když si posvítil mobilem, uviděl známou tvář a černé vlasy pod čepicí s bambulí. Rázem ho přešla zlost, že upadnul, protože si vzpomněl na všechna ta předchozí setkání a hlavně na to loňské, kdy byl krůček od toho, aby neznámou dívku oslovil a poznal. Z její tváře také okamžitě zmizel nešťastný výraz, omluvila se mu a pak i poděkovala, když ji pomohl vstát ze studeného a kluzkého chodníku. A jak to bylo dál? Chlapec ad dívka spolu vyrazili do tmy, a tak zázrak Vánoc konečně spojil dva lidi, kteří k sobě patřili.

A lampa? Tu už se nikdy nepodařilo opravit. Lidé netušili proč, ale chlapec s dívkou tušili, že šlo o zázrak a že lampa se obětovala pro to, aby jim rozsvítila společnou cestu životem. A to přece lampy dělají, ne? Svítí na cestu těm, kdo to potřebují…