Povídka: Úplněk

Krátká povídka o tom, co se děje, když na obloze vyjde velký kulatý měsíc.

 

Ležela jsem v posteli a nemohla usnout. Byla zase jedna z těch nocí, které jsem probděla. Úplněk. Venku se rozléhalo vytí psů, možná vlků. Žijeme totiž v malé vesničce na kraji lesa. Přeběhl mi mráz po zádech. Za chvíli bude půlnoc, čas duchů. Na duchy jsem věřila, protože už se mi stalo spoustu nevysvětlitelných příhod. A navíc s půlnocí jsem často ztratila pojem o čase, vždycky až do svítání, jen jsem určitě věděla, že jsem pokaždé v tom čase byla vzhůru. Ještě pět minut do půlnoci. Oklepala jsem se.

Z postele na podlahu seskočil velký chlupatý tvor. Dlouze zavyl a otevřeným oknem vyskočil ven na zahradu. Lehce přeskočil plot a odběhl na nejbližší vrcholek kopce. Začal hlasitě výt a za chvíli se kolem něj shromáždilo spousta stejných tvorů, jako byl on. Byli to vlkodlaci. Vůdce smečky je všechny jakoby přepočítal, naposledy zavyl a vyběhl vpřed. Ostatní běželi za ním. Běželi dlouho. Náhle se vůdčí vlkodlak prudce zastavil, zavitím dal povel k zastavení ostatních a zavětřil. Pak se přikrčil a zbytek smečky to zopakoval po něm. Všichni se začali po břiše plazit k hustému křoví podél cesty. Po cestě právě kráčel nějaký muž a hvízdal si. Jakmile prošel kolem místa, kde byla smečka ukrytá, vzduchem se mihl šedý stín a zakousl se muži do krku. Jako na povel se všichni vlkodlaci vrhli ze svých skrýší a začali sborově výt. S mužem se zatím něco dělo. Zmítal se v křeči. Na nohou, na rukou a na obličeji mu začaly rašit šedé chlupy a oblečení, které na sobě měl, se začalo trhat a párat. Náhle před smečkou stál další vlkodlak. Po muži nebylo jediné stopy, kromě roztrhaného oblečení a hodinek. Vlkodlak se připojil k ostatním a také začal výt. Pak všichni přestali naráz a rozeběhli se na kopec blízko od vesnice. Tam vůdce naposledy zavyl a vlkodlaci se rozeběhli na všechny strany. Vůdce se na ně ještě chvíli díval, pak lehce seběhl z kopce, proskočil oknem do pokoje a schoulil se na posteli. Mezi chlupy už prosvítala lidská kůže.

Ráno jsem se probudila celá strhaná. Jako bych celou noc někde běhala. Na posteli jsem zase našla několik černých chlupů. Asi se Jimmie, můj pes, zase bez dovolení vyspal v mé posteli, budu mu muset vynadat. Ale aspoň dělal to jen při úplňku. Byla mi docela zima, bylo totiž otevřené okno. Taky vždy jen při úplňku. Úplněk je pro mne zvláštní od té doby, co jsem jednou v noci nemohla usnout a šla jsem se do zahrady dívat na hvězdy. Tenkrát na měl skočil velký šedý pes. Protože jsem se probudila ve své posteli, myslela jsem si, že to byl jen sen. Povzdechla jsem si a chtěla se jít obléknout. Při tom mi pohled zalétl na okno. Mezi zbytky noci ještě prosvítal velký zakulacený měsíc.

zpět na seznam článků

Autor: Alžběta Vybíralová   |   Publikováno: 28. 08. 2014   |   Zobrazeno: 6893x

Témata článku:Příběhy

Komentáře

zobrazit starší komentáře

Nový komentář

Přidávání komentářu je povoleno pouze přihlášeným uživatelům. Zaregistruj se a přidej sem svůj komentář.

Souhlasím Tato webová stránka používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. (Další informace)