Povídka: Těžký život génia

Máme pro tebe další povídku, tentokrát z pohledu malého kluka. Že je život v předškolním věku jednoduchý a bezstarostný? Nemusí to tak být vždy, na každé dítě bohužel nečeká jen štěstí a radovánky... Ale to už si přečti sama.


Neděle, 17.4.

Je mi čtyři a půl. A rozhodl jsem se napsat si deník. Máma neví, že jsem se už naučil psát. Občas mě ještě vozí ve sportovním kočárku, to když jedeme někam daleko, a všechny staré paní na mě dělají: "Ťuťuťu, ňuňuňu, to je ale krásný hošánek! A jak se vám podobá, mladá paní!" Strašně mě to rozčiluje. Ale protože jsem génius a géniové mají mlčet, mlčím.

Ještě dřív, než jsem se naučil psát, jsem se naučil počítat. Nejvíc mě baví násobení, jsou při něm často velká čísla. Když si pro mě jednou přišla máma do školy, řekl jsem jí, že 4x7 je 28. Myslela si, že jsem se to naučil od nějakého předškoláka, ale když jsem jí hned potom řekl, kolik je 17x6, 15x8, 19x12, 62x7, 51x22 a 137x86, podívala se na mě takovým divným pohledem a radši mě ze školky rychle odvedla. Raději jsem jí neřekl, že už před měsícem jsem se naučil poslední písmenko z abecedy.

Teď mě máma posadila do mého pokoje a čeká, že si budu hrát s těmi stupidními autíčky. Mám pocit, že je smutná, protože nejsem jako ostatní děti. Radši jí neřeknu, že jsem pochopil ten dokument o DNA, který běžel v televizi...

 

Úterý, 19.4.

Včera to bylo hrozný. Máma mě vzala k tetě Jarušce. To je maminčina sestřenice, je hodně tlustá a vždycky nosí příšerné zelené šaty s růžovýma kytkama. Když jsme k ní přišli, jako obvykle mi řekla, že jsem vyrostl, a poslala mě hrát si na zahradu na písek. Nechtělo se mi, ale co jsem měl dělat...

Pak jsem ale přišel na to, jak z písku a báboviček postavit zařízení, které samo písek vybíralo, jenom když jsem tahal lopatkou sem a tam. To už mě docela bavilo, i když jsem se za chvilku dohrabal na dno pískoviště, protože písku tam bylo jen asi 30 centimetrů.

 

Středa, 20.4.

Ani jsem nenapsal nic o mém tátovi. Odešel od nás, když mi byly dva roky. Máma říká, že se jednou vrátí, ale myslím, že tomu sama nevěří. Aspoň já tomu nevěřím. Viděl jsem ho totiž s takovou blondýnkou, o které říkal, že je to jeho kamarádka, ale kamarádi se přece nelíbají, ne?

Pak na sebe jednou s mámou křičeli a táta rozbil i několik skleniček. Druhý den už byl táta pryč, i s věcmi. Občas máma domů přivede nějakého svého přítele, představí mi ho jako mého nového tatínka a pak už ho většinou nevidím. Nevím proč, ale asi si nechtějí vzít maminku s dítětem. Navíc divným dítětem.

 

Čtvrtek, 21.4.

Máma dneska přišla domů s jedním chlapem. Řekl mi, že se jmenuje Ivan, pohladil mě po vlasech a usmál se. Vrhl jsem na něj vražedný pohled, protože se mi ani trochu nezamlouval, a on se na mě zaraženě podíval a raději se odtáhnul. Vážně vypadal divně - měl dlouhé, blonďaté vlasy, v jednom uchu náušnici, roztrhané pytlovité kalhoty a propocené tričko s nápisem "I am king and nobody other!". Doufal jsem, že už se u nás neobjeví. Někdo takový nemohl moji genialitu pochopit.

 

Sobota, 23.4.

Zmýlil jsem se. Ivan u nás byl celý čtvrtek a pak, když máma přišla z práce, tak přišel i v pátek. Byl tu i dnes a před chvílí mi máma řekla, ať tu jsem hodný, že musí na chvilku i s Ivanem odejít a že se brzy vrátí. Tak jsem si upekl tousty a několik hodin si četl, ale máma pořád nikde.

 

Neděle, 24.4.

Už je večer, ale máma pořád nepřišla. Vím, že bych to měl někomu říct, ale kdo by věřil čtyřletému dítěti? Snad se vrátí, a i kdyby ne, umím se o sebe postarat sám. Aspoň pár dní jo. Jen by nesměl nikdo přijít na to, že jsem tu sám...

Chvíli jsem se díval na jednu pohádku, jmenuje se to Tom a Jerry. Pak už mě to přestalo bavit, nechápu, jak může někdo sledovat, jak se kočka s myší mlátí různými předměty, které by ani nemohli uzvednout. Je to tak strašně stupidní. Musel jsem přepnout na jiný program, kde běželo něco o velrybách. Velryby jsou krásná a velká zvířata. Jen je škoda, že nežijí v České republice.

 

Pondělí, 25.4.

Máma nepřišla ani celou noc, a tak jsem se ráno prostě sebral a šel jsem do školky. Paní učitelce to bylo trochu divné, ale řekl jsem jí, že mě maminka pustila samotného, protože má moc práce. Dál už se mě naštěstí neptala, takže jsem si mohl v klidu sednout a počítat příklady.

Byl jsem zrovna u docela složitého příkladu, když v tom jsem ho  okna uviděl. Šel tam on - Ivan. Ale bez mámy. Tak snad bude máma s někým jiným, snad se jí nic nestalo a přijde domů co nejdřív. Ze školky jsem taky odešel sám, i když se mě paní učitelka hodně zdráhala pustit. Ale naštěstí to máme domu kousek, takže mě nakonec pustila.

 

Čtvrtek, 27.4.

Nemohl jsem najít svůj deník a až dneska jsem si vzpomněl, že jsem ho nechal u mámy v ložnici, když jsem se tam šel v úterý ráno podívat, jestli nepřišla. Nepřišla. Máma je pořád pryč a učitelka ze školky začíná něco větřit. Dneska se mě ptala, kde maminka pracuje, když pracuje tak dlouho. Řekl jsem jí, že je právnička, a to je pravda. Podívala se na mě trochu zvláštně a pak už mlčela.

Začínám se bát, že se to provalí. Odpoledne, když jsem přišel ze školky, zavolala nějaká paní, asi ze sociálky, a chtěla slyšel mámu. Řekl jsem jí, že je v práci. Ona odpověděla, že se zítra přijde podívat, protože s ní potřebuje mluvit. Jestli máma do zítra nepřijede, budu mít průšvih.

 

Pátek, 28.4.

Paní zatím nepřišla a máma taky ne. Přemýšlel jsem, jak to udělat, kdyby ta paní opravdu přišla. I když už je pět hodin večer a dost pochybuju, že ještě přijde. Stejně jako máma. Moc mě to už samotnýho nebaví, jsou věci, které zatím sám nezvládnu, takové ty věci, které dělají "ženské", jak vždycky říkal táta. Vyprat, vyluxovat, vytřít... Vyluxovat byt snad ještě zvládnu. Udělám to zítra, když máma nepřijde. Ani už s tím moc nepočítám. Je to přes týden. Asi budu sirotek.

 

Sobota, 29.4.

Obvyklá věta - máma nikde. Sociální pracovnice taky ne. Tak jsem se teda přinutil vyluxovat. Stejně už to bylo hrozný. Máma luxovala vždycky obden a teď už deset dní nikdo neluxoval. Snad někdy přijde, nechce se mi do dětského domova.

 

Neděle, 30.4.

Zase nic. Jen znovu volala ta paní ze sociálky a ptala se, jestli u nás někdo v pátek byl. Zalhal jsem jí, i když by se to děla nemělo. I když máma to dělala pořád... Té paní jsem tedy řekl, že u nás jedna paní byla. Ale že teď zrovna máma nakupuje. Uklidila se a zavěsila. Já se snad můžu takhle schovávat do nekonečna, až to vypadá neuvěřitelně, co všechno malému dítěti, jako jsem já, uvěří. I když je geniální.

 

Úterý, 2.5.

Včera se toho stalo tolik, že jsem to ani nestihl sledovat. Hned ráno přišla jedna paní ze sociálky. A za chvilku se dveře netrhly. Záchranka, pak táta, policie, dokonce i noviny a televize. A všichni mě objímali, předávali si mě jako pytel brambor a říkali, jaký jsem chudáček a jak jsem statečný.

A pak přišla máma. Skoro jsem jí nepoznal, vlasy měla rozcuchané a nemyté, bílé tričko zašpiněné, pleť bledou a takovou zažloutlou, pod očima pytle z nevyspání. Na mě se ale ani nepodívala a policisté si ji vzali stranou a začli se jí vyptávat.

Všude byl strašný zmatek, nebylo rozumět, co kdo říká. Pak mě popadli a naložili do policejního auta. Nemohl jsem se bránit. Od našeho domu všichni pomalu odjížděli, představení skončilo. Herci odešli, diváci odešli. Máma odešla. Nepodívala se na mě, celou dobu. Táta odešel. Ivana jsem vůbec neviděl. Seděl jsem v policejním autě. Jeli jsme. Nevěděl jsem kam. Bylo mi to jedno. Máma stejně odešla. Táta taky. Nikoho jsem nezajímal. Byl jsem sám.

 

13.6.

Ani nevím, co je za den. Čas splynul v jednu dlouhou šedou šmouhu. Déle jak ten měsíc si mě předávali různí lidé. Občas se mě na něco ptali, občas mě někde nechali sedět samotného dlouhé hodiny. Mě, génia. Teď jsem v dětském domově. Nechci tu být. Chci zpátky k mámě.

Párkrát za mnou přišel táta, ale máma nikdy. Jako by na mě zapomněla. Pomalu se smiřuju s myšlenkou, že už ji nikdy neuvidím. Už mě nebude brát k tetě Jarušce, už mi nebude říkat, že se táta vrátí. Už nebude domů vodit přítele... Ani Ivana už asi neuvidím. Ivana, který za to všechno může. Nejspíš. Za to, jak máma vypadala. Za to, že už ji nikdy neuvidím. Za jeden zmařený těžký život génia...

zpět na seznam článků

Autor: Alžběta Vybíralová   |   Publikováno: 23. 12. 2014   |   Zobrazeno: 3062x

Témata článku:Příběhy

Komentáře

Saša441 D.(FNaF4you)

Prečo v tom chlapcovi vidím seba ? čítať a písať som tiež vedela v 4 alebo 5 rokoch . Seriál Tom a Jerry a podobné rozprávky som z celého srdca nenávidela (boli pre mňa iba ako zábavka pre hlúpich somárov - nikoho neurážam) . Ale celé je to úžasné

Saša441 D.To se mi líbí 0 To se mi nelíbí
zobrazit starší komentáře

Nový komentář

Přidávání komentářu je povoleno pouze přihlášeným uživatelům. Zaregistruj se a přidej sem svůj komentář.

Souhlasím Tato webová stránka používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. (Další informace)