Povídka: Předtucha

Další povídka, kterou jsme pro tebe připravili, je trochu záhadná a opředená tajemstvím. Jak už to tak bývá, závěr si musíš nakonec vyvodit sama. Jak skončí dvě kamarádky Sindy a Kerry?

 

"Tak už pojď, ta voda není tak studená!" nekompromisně táhnu kamarádku k jezeru.

"Ale... to není kvůli vodě."

Povzdechla jsem si. Teď určitě začne vyprávět o té stvůře, co prý v jezeře žije a kterou tam prý viděla.

"Prosím tě, nežijeme u jezera Loch Ness, tady vůbec nic není." Kerry se ještě chvíli nechala přesvědčovat, ale nakonec svolila a za chvilku už jsme se cachtaly v tmavé a docela studené vodě. Kerry se sice ještě nějakou dobu koukala pod sebe, ale nakonec ji to přešlo a užily jsme si báječné letní odpoledne. Když jsme se pak utíraly a převlékaly z plavek, něco mě napadlo.

"Kerry, co kdybychom sem zašly v noci? Víš, jak to musí být napínavé?" Kerry se na mě překvapeně podívala.

"To snad nemyslíš vážně! Ty sem chceš jít v noci? Neblbni, už takhle je to nebezpečný." Celou cestu jsme spolu nepromluvily jediné slovo. U mého domu jsem se s ní rozloučila, protože Kerry bydlela dál. Dnes jsem ji nedoprovázela, měla jsem o čem přemýšlet. Kerry se obvykle takhle nechovala. Vždycky byla pro všechno, co zavánělo tajemstvím a dobrodružstvím. Lezly jsme v noci do seníku, řešily jsme záhadu zmizelé mrkve, která skončila dost komicky, zkoumaly jsme divné zvuky, které se ozývaly z půdy... Ale k jezeru v noci jít nechtěla. Na tom něco bylo. Dívala jsem se, jak odchází po štěrkové cestě, a pomalu jsem otevřela vrátka. Tiše zavrzala a já jsem vešla po schodech do našeho domu.

"Ahoj mami," řekla jsem. Nic. "Ahoj tati, čau ségra!" Nikdo neodpovídal. Prohlédla jsem i kuchyni i obývací pokoj, ale nikdo tam nebyl. Pak mi došlo, že vlastně dneska přespávají u známých. Ach jo, další noc sama doma. Šla jsem nahoru do svého pokoje a sedla jsem si na postel. Mozek mi pracoval na plné obrázky, měla jsem pocit, že se mi za chvíli roztaví. Výsledkem nebylo nic.

Zkusila jsem přecházet po pokoji, ale ani to nepomáhalo. Pak jsem se zadívala z okna na jezero. Kdysi mělo nějaké jméno, ale dnes mu lidé říkali buď "Lake", nebo prostě Jezero. Bylo hluboké a temné. Nikdo neví, kdy vzniklo, ale možná bylo tisíce let staré. Vyndala jsem z krabice tátův starý dalekohled a zadívala jsem se na jezero. Hladina byla klidná. Chvilku jsem ještě pozorovala stromy rostoucí v okolí, ale pak mě to přestalo bavit a dalekohled jsem odložila. Takhle asi na nic nepřijdu. Pak mě napadlo, že když vlastně rodiče nejsou doma, tak nebudou vědět, kde jsem. Proto jsem si sbalila kartáček na zuby a pyžamo a vydala jsem se ke Kerry. Doufala jsem, že z ní něco vymámím. Otevřela mi ale její matka.

"To je dobře, že jsi tady. Prosím tě, pojď se na ni podívat, snad tě poslechne, jsi její kamarádka." Nechápala jsem, co se děje. Kerryina matka mě zavedla do jejího pokoje. A tam ležela Kerry v posteli a něco si pro sebe mumlala. Když jsem ji pozdravila, ani se po mně neotočila. Přišla jsem k ní a sedla si na kraj postele. Kerry si mě dál nevšímala. Konečně jsem zaslechla několik slov, která opakovala stále dokola.

"Jezero, had, voda, nebezpečí, jezero, had, voda, nebezpečí, jezero..." Náhle se zarazila a podívala se na mě rozšířenýma zorničkama. "Nechoď tam, nechoď k jezeru!" vykřikla a zase se vrátila do transu. Mlčky jsem se podívala na její matku. Vypadala zoufale.

"Tohle opakuje celou dobu," povzdechla si a odvedla mě do malého podkrovního pokoje.

 

Ráno už o Kerry věděla celá vesnice. Tady se zprávy šířily rychle. Když jsem se převlékla, sešla jsem dolů do jejího pokoje. Kolem ní byly shromážděny dobré dvě třetiny naší malé vesničky. Kerry si ale nikoho nevšímala a dál opakovala ta čtyři slova. Bylo mi jasné, že to má nějakou spojitost s tou příšerou, o které mi vyprávěla. Nejspíš si ji vyfantazírovala a teď se z toho dočista zbláznila.

Protože její matka nevypadala zrovna šťastně, slíbila jsem jí a Kerry, že tu s nimi ještě nějakou dobu zůstanu, dokud se Kerry neudělá lépe a nezačne aspoň trochu vnímat svět. Zavolala jsem mamce domů, aby neměla strach, a pak jsme s Kerryinou matkou za velkého úsilí vyhnaly všechny čumily. Kerry pořád opakovala to samé. Pomohla jsem její matce trochu poklidit a pak jsem u Kerry nějakou dobu seděla a mluvila na ní, i když mě nevnímala. Nakonec jsem usnula na gauči u ní v pokoji.

 

Ráno mě probudilo houkání sanitky. Rychle jsem se koukla na postel, ale ta byla prázdná. Hodila jsem na sebe tričko a džíny a vyběhla jsem před dům. Tam se mi naskytl zvláštní pohled: Doktoři v bílých pláštích nesli na nosítkách Kerry, která navzdory tomu, co se kolem ní dělo, stále opakovala ona čtyři záhadná slova. Jezero, had, voda, nebezpečí. Kolem nich pobíhala Kerryina matka a křičela, že Kerry není žádný blázen a ať jí vrátí její jeeidnou dceru. Doktoři ji trpělivě odráželi slovy, že ji jen vezou na prohlídku k psychiatrovi, ale když jeden potichu zamumlal "No jo, dcera je holt po matce," přiběhla jsem k němu a začala na něj řvát, co si to dovoluje. Doktor se ihned omlouval, že to tak nemyslel, ale Kerry stejně odvezli. Její matka ihned nasedla do auta a vyrazila za ní do nemocnice. A já jsem zůstala sama.

Vydala jsem se k jezeru, dobře se mi tam přemýšlelo a navíc o něm mluvila Kerry. Na písečné pláži jsem se zastavila. Dneska bylo hezky, jen po obloze plulo pár mraků. Lehla jsem si na záda a přemýšlela o tom, co všechno jsem se svou kamarádkou prožila.

Náhle jsem uviděla takový zvláštní mrak, něco mi strašně připomínal. Vypadal jako... kobra. Krásná kobra. Dokonce jako bych viděla i znaky na jejím plášti. Chtělo by to fotku, vypadala tak... opravdově. Odvrátila jsem od ní zrak, ale něco mě k ní zase přitahovalo. Kobra je had. A o hadovi jsem přeci někde slyšela... Trklo mě to ale až za chvíli. Kerry! Byla jsem u jezera, to sedělo. Viděla jsem hada, sice ne živého, ale viděla. Vody tu bylo spoustu, v jezeře. Ale těžko říct, jestli to byla ta pravá voda.

Během pár vteřin jsem dostala odpověď, z mraku ve tvaru kobry začalo pršet. Za chvilku jsem byla promočená až na kůži, jelikož jsem na sobě měla jen džíny, tričko a mikinu. To bylo tedy třetí znamení. Ještě zbývalo nebezpečí. Jenže jaké? Stála jsem tam na kraji jezera jako zjevení a čekala jsem na to, co přijít mělo.

Z vesnice jsem zaslechla zvony bít pravé poledne. Rozpřáhla jsem ruce a zakřičela: "Pojď si pro mě! Jen nech Kerry na pokoji!"

Voda v jezeře se najednou rozvířila a na hladinu vyplaval obrovský ještěr. Vystrašeně jsem se podívala do jeho černých pronikavých očí. Plála v nich nenávist. Začala jsem se opravdu bát, s tímhle jsem nepočítala. Proti té stvůře, jejíž jediné heslo bylo "Zabít!", jsem neměla jedinou šanci. Stála jsem tam jako králík proti kobře. Zatracená kobra. Všechny svaly mi tuhly, nemohla jsem se hnout. Stejně by mi to k ničemu nebylo. Ještěr byl pořád blíž a blíž, už jen několik metrů.

Náhle jsem zaslechla výkřik a dusot nohou. Ohlédla jsem se. Za mnou běžela Kerry. Zkoprněle jsem na ni zírala. Jakmile ji ale zahlédl ještěr, okamžitě na ni obrátil pozornost.

"Ne, Kerry, nedělej to!" zakřičela jsem na ni, když se razantně postavila mezi mě a ještěra.

"Sindy? Díky za všechno. Za všechno, cos pro mě udělala. Ale tohle musím zase udělat já." Ještěr už byl asi metr od ní. Rozevřel tlamu a natáhl hlavu. Už jsem s tím nemohla nic dělat. Kerry zaječela.

 

Probudila jsem se. Vedle mě zvonil budík. Byla jsem pořád hrozně zpocená z toho snu. Byl tak opravdový! Koukla jsem se na budík. Za půl hodiny měla Kerry přijít na návštěvu. Oblékla jsem se, nasnídala a ona pak přišla, na minutu přesně. Šly jsme si povídat ke mně do pokoje.

 

Dneska jsme se se Sindy domluvily, že bych přišla k ní na návštěvu a trochu bychom probraly život. Snažila jsem se aspoň pro jednou přijít včas, a povedlo se mi to. Šly jsme nejdřív k Sindy do pokoje a drbaly naše společné známé. Ale protože bylo léto a oknem dovnitř pražilo slunce, začlo mi být horko a navrhla jsem Sindy, že bychom se mohly jít vykoupat do jezera, které bylo vždycky tak krásně chladivé. Po chvilce přemýšlení souhlasila, a tak jsme si vzaly plavky a ručníky a vyrazily jsme.

Došly jsme k jezeru a asi hodinu jsme blbly a cachtaly se ve vodě. Pak nás to přestalo bavit a lehly jsme si na pláž. Po chvilce mlčení Sindy prohlásila: "Jsem ráda, že jsi moje kamarádka!" a chytla mě za ruku. Opětovala jsem její stisk a usmála se na ni. Chystala jsem se něco říct, ale Sindy se náhle vytrhla a prudce se posadila.

"Co se děje?" zeptala jsem se a posadila se taky. Sindy upřeně zírala na oblohu. Koukla jsem se nahoru. Nic zvláštního, jen pár mraků.

"Ten had, já už ho viděla, zdálo se mi o něm!" V tom jsem zahlédla jeden opravdu zvláštní mrak. Vypadal jako kobra.

"A co je na tom tak zvláštního?" zeptala jsem se, ale než jsem to dořekla, spustil se strašlivý liják. Sindy vypadala vyděšeně.

"Musíme utéct!" vykřikla a táhla mě pryč od pobřeží. Nechala jsem se, občas byla taková. Později mi to vysvětlí. Když jsme byly asi dvě stě metrů daleko, ohlédla jsem se. Pod vodu se nořila hlava s obrovskými tesáky. Nebo se mi to jen zdálo?

zpět na seznam článků

Autor: Alžběta Vybíralová   |   Publikováno: 28. 05. 2015   |   Zobrazeno: 3218x

Témata článku:Příběhy

Komentáře

Teddynka(matematika)

Je tam věta: Mozek mi pracoval na plné OBRÁZKY... smajlsmajlsmajl Nemnělo by tam být na plné obrátky? smajlsmajl A podobných chyb a překlepů je tam víc, ale tenhle je nej! smajl Jinak fajn.

TeddynkaTo se mi líbí +3 To se mi nelíbí
zobrazit starší komentáře

Nový komentář

Přidávání komentářu je povoleno pouze přihlášeným uživatelům. Zaregistruj se a přidej sem svůj komentář.

Souhlasím Tato webová stránka používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. (Další informace)