Povídka: Poslední knížka

Máme tu pro tebe další povídku, tentokrát bude docela smutná. Čti pouze, když máš zájem. Časem možná přibude další. Pěkné čtení!

 

Vzala jsem knížku opatrně do ruky a pohladila ji po hřbetě. Pak jsem si ji pomalu otevřela na náhodné stránce. Milovala jsem tuhle vůni – vůni knih. Je mi už skoro patnáct a za celý život jsem nepoznala nic jiného než knihy. Mámě trochu vadilo, že mi víc vyhovuje vymyšlený svět než ten reálný. Ten vymyšlený byl hezčí, mnohem hezčí než svět se všemi svými špatnostmi. Když člověk čte špatnou knihu, vždycky ji může odložit. Ale když člověk prožívá špatný život, nemůže ho jen tak zahodit a vzít si jiný.

 

Někdo do mě strčil a knížka mi vyklouzla z ruky. Prudce jsem se otočila, ale když jsem uviděla rváče z vedlejší třídy, zarazila jsem se a vykoktala: „Proč... proč do mě strkáš?“ Kluk se jen ušklíbl a odsekl něco ve smyslu, že mu mám uhnout z cesty, když prochází. Při odchodu do mě strčil ještě jednou a šlápl na knížku. Zvedla jsem ji, měla zohýbané některé listy a byla špinavá. Listy jsem alespoň částečně narovnala a obal jsem očistila papírovým kapesníkem, ale stejně byla zničená.

Měla jsem na toho kluka vztek. Jenže tak to bohužel bylo v celém mém okolí – nikdo nerespektoval knížky, nikdo nerespektoval mou lásku ke knihám, nikdo nerepektoval mne. Byla jsem pro všechny mlčenlivá podivínka. Začetla jsem se do poničené knížky, ale sotva jsem přečetla odstavec, už zazvonilo a já jsem musela ze školní knihovny ven.

 

Dnes večer jsem chtěla zajít znovu do školní knihovny, ovšem tajně, protože jsem tam po škole zajít nestihla. Má touha číst nové knížky byla natolik silná, že jsem byla ochotná dělat něco, co nebylo úplně správné. Došla jsem ke školní budově. I když byla natřená červeně, ve tmě vypadala jako šedá. Zkusila jsem otevřít bránu, ale jak jsem čekala, byla zamčená. I se svou sportovní neschopností jsem poměrně bez námahy přelezla dva metry vysoký plot, nebyla to úplně účinná obrana proti zlodějům. Ale teď jsem byla teprve na dvoře, ještě zbývalo dostat se dovnitř. Hlavní dveře byly taky zamčené, to se dalo čekat. Obešla jsem tedy celou školu a nekrytý školní bazén a došla jsem k zadním dveřím.

Školník, bylo mu asi kolem 60 let, byl zapomnětlivý. Zadní dveře byly odemčené. Opatrně jsem je otevřela a vklouzla dovnitř. Na chodbě byla tma. Po hmatu jsem našla dveře knihovny a zkusmo s nimi zalomcovala. Podruhé jsem měla štěstí. Vešla jsem dovnitř a zachvátilo mě nadšení. Sama v místnosti plné knih, a mám na to celou noc! Rodiče už spali, když jsem odcházela, takže snad mě hledat nebudou.

Nabrala jsem si plnou náruč knih a odešla si číst k jediné lampě na školním pozemku, u bazénu. Četla jsem si asi tři hodiny a byla jsem do knížky tak zbraná, že jsem si nevšimla, že někdo přichází. Už jsem se nestačila schovat.

„A hele, kohopak tu máme? Ošklivka v noci nespinká?“ Byla to nejobletovanější holka ze třídy, idolka všech, a šla s tím klukem, který do mě ráno strčil. Ten se zlomyslně uchechtl: „Copak tu děláš tak pozdě?“ Pak si všiml hromady knížek. „No ano, co jiného bys taky dělala. Pch, čtení...“ a několik knížek vzal a hodil je do bazénu. Zděšený výkřik mi uvázl v hrdle. „Madam se s námi bavit nebude? A co teď?“ a vzal zbytek knížek a všechny je hodil do vody. „Proč to děláš?“ hlesla jsem. „Tak si pro ně skoč, ne? Jsou to přece knížky! Nebo snad neumíš plavat?“ Mlčky jsem zavrtěla hlavou. Zasmál se a popošel ke mně. „Ale nepovídej...“ a prudce do mě strčil.

Zavrávorala jsem a upadla do bazénu. Voda se nade mnou zavřela. Nemohla jsem se nadechnout, nevěděla jsem, kde je dno a kde hladina. Všude kolem jen tma a voda.

Konečně jsem vyplavala. Chtěla jsem na toho kluka něco vykřiknout, ale on i holka vyděšeně pobíhali a vytahovali z vody tělo. MOJE tělo. Vytřeštěně jsem zírala, jak ho pokládají na kraj bazénu. Ale já jsem přece tady! Chtěla jsem vykřiknout, ale z mých úst nevyšlo nic.

Podívala jsem se na své ruce, byly průhledné. Já jsem duch? Oni mě nevidí? Co budu dělat? Co škola? Co rodiče? Ale pak mě napadly úplně jiné myšlenky. Nikdo mě nevidí, můžu si tedy dělat, co chci! Můžu celé dny být v knihovně a číst si, aniž by to někomu vadilo!

K mému tělu mezitím přijela sanitka, ale mně to bylo jedno. Vydala jsem se ke dveřím školy. Zkusila jsem je otevřít, ale ruka mi klikou prošla. Ani podruhé nic. Pak mě napadlo, že když projde má ruka klikou, mohla by projít i dveřmi. Opatrně jsem prostrčila nohu dřevem dveří. A opravdu to šlo. Už bez okolků jsem dveřmi prošla a zamířila ke knihovně. Tam bylo krásné ticho, nebylo slyšet ani houkání sanitky. Sáhla jsem po první knížce, kterou jsem našla, ale ruka mi projela skrz knížky i regál. Zkusila jsem to znova a znova, dopadla jsem však pokaždé stejně. Došlo mi, že nemůžu sáhnout na nic. Že zůstanu odkázaná na čtení reklam, novin vystavených v novinových stáncích, nápisů na zdech a čtení lidem přes rameno. Chtělo se mi plakat, ale žádné slzy po obličeji nestékaly. Už jsem nebyla člověk. Byla jsem duch.

zpět na seznam článků

Autor: Redakce   |   Publikováno: 17. 07. 2014   |   Zobrazeno: 12425x

Témata článku:Příběhy

Komentáře

jednička68VIP(YouTube,Minecraft,blogy :...)

Já strašně zbožňuju knihy, v knihovně dokážu být i 4 hodiny.Večer dokážu být vzhůru s knihou až do půl jedenácté.knihy jsou pro mě víc než život, ale je divné že mi to ve škole nepřipadá tak, jak jsem to tu napsalasmajl.No, ve škole je to asi jiné.

jednička68To se mi líbí 0 To se mi nelíbí

valentinka11(Poradna pro holky)

Je to tak smutnésmajlsmajl
Inač som podobná tomu dievčaťu.Zbožnujem knižky!smajl
Ak tiež zbožňujete knižky budem rada ak mi dáte plus! Chcem iba vedieť že koľko ľudí zbožnuje knihy!

valentinka11To se mi líbí +9 To se mi nelíbí

ája 4VIP(Spisovatelky)

Nevím jak vy,ale já se smrti bojím.Protože podle někoho to je, jako když usneš.T

Edit 17:00: Nevím jak vy, ale já se smrti nebojím. Teda alespoň z jedné čtvrtiny. Podle někoho jenom zavřeš oči a usneš. Podle někoho půjdeš do nebe nebo pekla. Podle někoho budeš duch. Podle někoho budeš v ráji. Podle někoho uvidíš tunel se světlem na konci a tam budou všichni tví přátelé a rodina co již zemřeli. Podle někoho budeš moct strašit lidi,dotýkat se jich,a děsit je,tím pádem budeš moct si i číst,ale uvidí tě.Podle někoho......

Ale,Adriano, takhle bys mohla pokračovat až do roku 3826.


Co si myslíte vy o smrti? Odepište

smajl

ája 4To se mi líbí 0 To se mi nelíbí

ája 4VIP(Spisovatelky)

ája 4: Ten pocit,když čteš starý komentář a pak ti příjde divné že je v něm něco znamé a když uvidíte jméno Adriana a podíváte se na přezdívku tak zjistíte že tuhle blbost jsem napsala já....

ája 4To se mi líbí 0 To se mi nelíbí

barteli(Violetta je boží)

kdybych po smrti nemohla číst tak mě odvezou do blázince moooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooccc smutný

barteliTo se mi líbí +1 To se mi nelíbí
zobrazit starší komentáře

Nový komentář

Přidávání komentářu je povoleno pouze přihlášeným uživatelům. Zaregistruj se a přidej sem svůj komentář.