Básnička: Jako za starých časů

V spanilém zámku jinoch sedí
hlavu v rukách, z okna hledí.
Dveře se otevřou, žena vchází:
“Synu můj jediný, co ti schází?”
On jen na matku pohlédne smutně.
“Matko má, opravdu je to nutné?”
“Jsi můj syn, nástupce krále,
nic ti neschází?” ptá se dále.
On ale jen přivře víčka.
“Milou mám, tak krásná líčka!
Však nic nemá, je z chudé rodiny,
já pro ni bych dal svůj život jediný.”
“Děláš si ze mě šprýmy snad?
Vždyť patří ti panství, celý hrad!
Zapomeň na ni, vyvol si jinou,
tuhle nech' třeba bídně zhynout.”
Odejde nechavši syna v slzách,
jeho život rozplynul se v mlhách.
 
Brzkého rána král se prochází,
když tu vidí – plave to pod hrází…
“Sluho, přijď rychle sem,
vytáhni tu věc ven!”
Tělo na břehu, král se hroutí,
synův obličej v křeči se kroutí.
“Proč jsi to udělal, synu můj,
proč skončil jsi tak život svůj?”
Celé království v suknu černém,
dívka pláče po milém věrném.
 
zpět na seznam článků

Autor: Alžběta Vybíralová   |   Publikováno: 18. 09. 2014   |   Zobrazeno: 3908x

Témata článku:Příběhy

Komentáře

zobrazit starší komentáře

Nový komentář

Přidávání komentářu je povoleno pouze přihlášeným uživatelům. Zaregistruj se a přidej sem svůj komentář.

Souhlasím Tato webová stránka používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. (Další informace)