HryProDivky.cz
Můj relax
Je těžké něco říct nahlas....je těžké překonat strach...je těžké být pozitivní, když jste na dně. Je to těžké, když nemáte nikoho kdo by vám pomohl. Když brečíte v koutě místnosti a nikdo za vámi nepřijde....Všichni se vám jenom vysmějí že jste slabý a citlivý...
Copak já můžu za svojí osobnost? Copak můžu za to že jsem taková ta "citlivka" co se rozbulí už jen když ve filmu někdo zemře, když se někdo loučí, nebo když....pokračuje to ještě hodně dlouhým seznamem.
Vždycky jsem byla více po otci. Je to samotář, má jen pár blízkých přátel a s našimi sousedy jsme například nikdy nemluvili. Ani když si sem chci přivést kamarádku, tak jí tady nechce. Není to pro mě lehké i když mám podle ostatních snadný život....ostatní nevidí jak se cítím. Jak moc bych chtěla něco říct, když se ostatní hádají...
Jenže já to nesvedu...nedokážu to...nemám na to sílu ….. každý svět vidí růžově i já mám své růžové chvilky....ale když už si konečně připadám šťastná, zase přijde někdo, či něco a zkazí to.
A když už jsem si opravdu hodně vědoma toho, jak špatně na tom jsem, pustím si hudbu. Ani moje nejlepší kamarádka sama nechápe, proč mám na uších stále sluchátka. Ale já v tom hledám útěchu. Miluju ten pocit, když mi v uších hraje hudba a já si můžu tancovat po pokoji jak se mi jen za chce. Když jdu do školy, mám na hlavě sluchátka, když jsem ve škole, skoro pořád přemýšlím nad tím, kdy si je nandám. A pak cesta ze školy doprovázená mými milovanými písničkami.
V poslední době už kvůli tomu ani na telku nekoukám. Nasadím si sluchátka, pustím písničky a u toho si čtu, nebo jen zavřu oči a v duchu si zpívám text. A když rodiče odjedou pryč a já mám dům jenom pro sebe, chodím si jen tak po bytě a sem tam si zazpívám nahlas, občas udělám nějaký taneční krok do rytmu a pak se sama od sebe usmívám jako měsíček na hnoji.
Díky hudbě mám svou fantazii. Díky ní dostávám nápady do svých slohových prací a vždy z nich dostávám jedničky. Nikdo mi v tu chvíli neříká, co mám dělat.
I když nejsem ten typ, jakým jsou moji spolužáci, že vřískám, nerespektuju učitele, nekradu věci ostatním, nedělám prakticky nic z toho...jen si povídám s pár lidmi, jenž se mi zdají jako slušní a v duchu si zpívám. I při testu si v duchu zpívám. Je to mnohem lepší, než poslouchat ten věčný rušivý šum a kecy ostatních, kteří mě nenechají se soustředit na svou práci.
Vždycky se tak rozepíšu, jako třeba teď. Je to klidný pocit, který zažívám kvůli své oblíbené hudbě. Představte si, kdyby neexistovala hudba. Kdyby se všechny hudební skupiny, zpěváci, zpěvačky.....vypařily. Kdybychom už nemohli poslouchat své oblíbené songy a otravovat s nimi svoje kamarády, kteří by se toho hned taky chytli. U mě je to trochu jako nemoc....Poslouchám jednu věc a najednou jí zná několik dalších lidí. Přináší mi to jistou radost ze života, že něco dělám.
Ale když přijde na křik, na to být šéf....to já nejsem. Nebyla bych to já. Ano, dokážu odseknout, dokážu být drzá... Ale nikdo se nezmění jen tak ze dne na den z introverta do společenského užvaněného člověka, který bude milován celou školou.
Nejsem to však jenom já, kdo za tohle všechno může. Je to snad lidmi? Chovali se ke mě, jako kdybych ani neexistovala...….spousta studentů si někdy ani nevšimne, že jsem vůbec přišla do školy. Ano, teď spousta lidí by řekla, že tohle se může stát každému...ale mě se to stává skoro pořád. A já se nebudu cpát někam, kde mě očividně nechtějí. Začnu si pěkně od znova...někde jinde.....se svou hudbou.
Komentáře
Lucy Lupinová(Bradavice)
Tento článok... páči sa mi ako si ho zakončila, tá veta mala taký silný význam, že tomu ani sama asi neuveríš, ale pre mňa toľko znamenala... lebo aj pre mňa hudba veľa znamená, asi som v tebe našla nejaké to svoje dvojča alebo ako to povedať. Len ja si prídem viac... extrovertná. A môj optimizmus zo mňa spravil pesimistu. Nemusela som sa snažiť byť optimista, išlo to samé, no a ten optimizmus my zničil... všetko. Netušila som, čo optimizmus spraví, dúfala som ale, že niečo... dobré.