Stopy zvířat

Povídky - Odplata

Ahoj.

Vím, loučila jsem se na tomto blogu, ale napsala jsem taky, že možná ještě nějaký článek vydám. Jestli se najde někdo, kdo mou tvorbu měl rád a je nadšený, že jsem zase něco vydala, musím vás hned na začátku zklamat. Tohle není žádný opětovný návrat. Jediný důvod, proč vydávám tuhle povídku, je, že jsem ji napsala jako mluvní cvičení do školy a přijde mi celkem škoda se o ni nepodělit se světem. Užijte si to. 

ODPLATA

        Nemůžete mě vidět, nemůžete mě spatřit. Ale přesto tu jsem. Spousta lidí si mou přítomnost nepřizná, snad že se za mě stydí. Většina lidí mě vidí jako podřadnou, jako něco, co správní lidé nepotkají.
        A kdo jsem, ptáte se? Jsem nic, ale přitom tolik. Jsem Pomsta, ale nazývejte mě Odplatou. Stále si myslíte, že mě neznáte? Představte si mě jako ženu. Jako bezcitnou, cynickou ženu, která si jde za svým a přináší pouze zlo. Jako ženu, jejíž zlověstný úšklebek dokonale představuje to, kým je. Tak tohle jsem já, Odplata.
        Možná vás teď napadá otázka, proč vůbec existuji? Proč je vůbec na světě někdo tak zlý? Dobro a zlo. Vždycky tu byly a vždy tu budou. Jedno bez druhého nemůže existovat. Jen lidi to všechno chtějí změnit. Myslí si, že bez zla by bylo na světě lépe. Jen málokdo chápe, že musí být rovnováha.
        Jdu ulicí. Míjím spoustu prázdných tváří, ale nikdo z nich mě nevidí. Spíše proto, že nechtějí, než že nemohou. Náhle to ucítím. Zastavuji se a zavírám oči. Soustředěně se nadechuji a v mžiku vybíhám jako vlk za kořistí.
        Stojí tam. Zlomená dívka středoškolského věku. Má zúžené zornice a šílený úsměv. Koutky úst jí cukají, rychle a přerývaně dýchá. Na tvářích se jí třpytí potůčky slz. Směje se. Tento smích ale není příjemný. Zní, jako když člověk vydechuje vlastní život. Roztřepanou rukou svírá dlouhý nůž. Nevidí mě. Neví, že tu jsem. Zahledím se jí do očí a na tváři se mi zaleskne můj symbolický úšklebek. Zavírám oči a navazuji kontakt s její myslí. Cítím, jak uvnitř proudí její vzpomínky. Náhle mě jedna z nich uhodí jako blesk z čistého nebe.
        Vidím onu dívku. Sedí sama, na tváři má smutný výraz a toužebně hledí na dvě dívky, které si spolu povídají a smějí se. Když v tom se zvedají a jdou za osamělou dívkou, které se na tváři objeví nechápavý výraz. Vysmáté kamarádky jí něco vykládají, dívka jim odpovídá nejistě a odtažitě. Není slyšet, co říkají. V tom všechno překryje další vzpomínka. Tři dívky sedí v parku na lavičce. Dříve smutná dívka má nyní šťastný výraz a směje se se svými novými kamarádkami.Vzpomínky víří vzduchem, míchají se a vzájemně se překrývají a mě připadají jako album fotek. Většina má jednoduchý námět. Tři veselé dívky, které spolu tráví čas. Mou pozornost ale upoutá jedna, která se od ostatních liší. Tahle vzpomínka je rozostřená bolestí. Dívka, jejíž vzpomínky si prohlížím, na ní již není veselá. Její dvě kamarádky ji nadávají a posmívají se jí. V její tváři vidím překvapení, smutek, zklamání a zoufalství. V tu chvíli se v dívce něco zlomí.
        Rychle otevírám oči a ztrácím kontakt s její myslí. Vidím před sebou dívku. Slabou, křehkou, zoufalou dívku. Znám její příběh. Vím, co se jí stalo a co chce udělat. Dívka padá na kolena. Pouští nůž na zem a rukama pevně svírá svou hlavu, kterou má skloněnou nad zemí. Její chladné slzy padají na zem, dívka se celá třese.
        Teď asi čekáte, že řeknu, že se nad dívkou slituji, že ji nechám být, že ji nepřikáži, aby udělala něco špatného. Ba naopak, že se další den s dívkami usmíří, že se stanou znovu kamarádkami, že spolu budou šťastně až do smrti. Ale tohle není pohádka, tohle je krutý život. A já nejsem dobrá víla, co plní přání. A tak dívku s nožem posílám vykonat svou odplatu. 

Děkuji Vám za přečtení. Byla bych moc ráda, kdybyste napsali nějakou kritiku. Nemyslím tím: " Hezké. Pěkná povídka. " a podobně. Opravdovou kritiku, co zlepšit a tak. Ocenila bych to. 

Žijte blaze. Chilli

+4

Příběhy a povídky

Autor: Chilli   |   Publikováno: 17.04.2017   |   Zobrazeno: 604x