Stopy zvířat

Povídky - Dvě strany duše (3)

Bazinga!

Omlouvám se, že nepíšu moc často, ale jsem velmi líný člověk. A navíc mám takový problém ve škole a moje nálada není moc veselá. Ale je pořád lepší než Kellyina (skloňuje se to tak? ).

Střídá se u mě veselá a melancholicá nálada. Takže žádné dlouhé úvody.

Kdo nečetl, nebo si nepamatuje předchozí díly, tady jsou:

1. díl

2. díl

,, Tak Kelly, řekni nám příklad ostrovního státu, " učitelka upřela zrak na Kell.

Ona ale nezaregistrovala, že je tázána a nerušeně se do hloubky ubírala do svých ponurých myšlenek.

Nacházeli se v prostorné místnost bíle vymalované. Byly v ní naskládané lavice ve třech řadách vždy po pěti lavicích. U každé byly přisunuty dvě židle. Dále se ve třídě nacházela lavice pro učitelku s jednou židlí. Na stěnu byla přišroubovaná tmavě zelená tabule tak, aby židle byly natočeny k ní čelem. Na stěně vpravo od tabule byla pověšena mapa světa, na levo od tabule prosvítaly velkými okny sluneční paprsky. A aby nebyla místnost chudá, zdobily jí nástěnky, na kterých bylo připnuto spoustu obrázků, většinou s nádhernou krajinou. Místnost působila stísňujícím dojmem.

Laila do ní drcla loktem. Kell se na ní tázevě podívala. Laila kývla hlavou směrem k učitelce.

,, Prosím, paní učitelko, já jsem vám nerozumněla, " pochopila, co se jí Laila snažila naznačit.

,, Řekni mi nějaký ostrovní stát. "

,, Island, " řekla bezbarvě, jakoby ani ten hlas nepatřil jí. Jakoby za ní mluvil nějaký robot, kterou chuděru chtěl ovládnou a uzavíral ji do samého nitra jejího těla. Ona se tam sama, beznadějně krčila.

Jakmile uviděla jemné, téměř neznatelné přikývnutí na znamení souhlasu, přestala zase vnímat.

Ponořila se do své mysly a kdyby do ní Laila nešťouchla, nevšimla by si, že už je přestávka.

Vzala ji za paži a jemně ji táhla na chodbu.

Chytila ji za ramena a mírně s ní zatřásla.

,, Kell, já tě mám ráda, " hluboce se jí podívala do očí, zase ten výslechní pohled. Kelly ani neuhla pohledem, ,, vždycky jsem tu byla pro tebe, vždycky jsem ti pomáhala, tak se mi svěř! "

Kelly se na ní podívala unaveným pohledem, obočí se ji lehce svraštilo do utrápeného výrazu.

Laila jí objala, nic lepšího ji nenapadlo. Chtěla, aby Kelly věděla, že je s ní, ale když nechtěla nic říct, nemohla nic dělat. Nutit ji nebude.

Vrátili se do třídy. Přišel za nimi David.

,, Ahoj lásko, " dal ji pusu, ale Kell to pomalu ani nevnímala.

,, Davide, pojď za mnou, " Laila na něj upřela zrak. Odešli na chodbu.

Jen co se ujistila, že je Kelly neslyší, hned spustila:

,, S Kelly se něco děje. Je jako bez života, nevnímá, nesměje se, nic. A nejhorší je, že mi nechce nic říct. Vždycky mi všechno říkala. Nevíš něco? "

A pak ji něco mihlo hlavou.

,, Je to kvůli mně? " ustrašeně se na něj podívala.

,, Kéž bych věděl, co s tou holkou je. Nechci, aby se trápila, chchi ji pomoct. Nic mi ale neřekla, " lhal. Věděl moc dobře, co jí je. Ale jak jí pomoct, to vůbec netušil. Laila se nesměla dozvědět, že jsou vlkodlaci. Vlastně by tomu stejně nevěřila. Snažil se ale, aby to znělo věrohodně.

,, Neboj, něco vymyslím, " ujistil ji, ale Laila moc přesvědčená nebyla.

Šli zpátky do třídy.

Dveře se pomalu otevřely, když Kelly vcházela do jejich domu. S námahou vyšla do schodů a zmizela ve svém pokoji. Tašku mrskla do rohu a žuchla sebou na postel. Hrábla po svém plyšovém medvídkovi, přivinula ho na hruď a brečela. Plyšák ji utěšoval. Někdo by řekl, že je neživý že je to jen kus látky sešitý k sobě vycpaný plyšem. Ale byl mnohem víc. Byl to tvor, který svým pochopením tišil její bolest.

Za chvíli asi na hodinu usnula.

Ten obrázek situaci dobře vystihuje, až na to, že Kell má modré oči, jinak celkem přesný, aji barva vlasů sedí.

Dneska toho moc není. Myslím, že spoustu z vás to přestalo bavit, protože ona tam pořád jenom brečí a naříká a nic se neděje. Ale slibuju, že  v dalším díle se začne něco dít. Tak to prosím vydržte.

Děkuji za podporu těch, co to čtou.

Žijte naplno. Chilli