HryProDivky.cz
Jaký pocit z toho máte vy?
Představte si krásnou sexy ženu v kostýmku, sedící v pohodlném křesílku, nohu přes nohu, v rukou blok s tužkou a na nose moderní brýle, které podtrhují její půvaby. A naproti ní elegantně vypadajícího muže v obleku, ležícího na měkké lenošce, zírajícího zoufale do stropu, jak v rukou nervózně mne kravatu…Máte? Není vám to trochu povědomé? Tak přesně tenhle obraz lidem vtlouká do hlavy filmový průmysl, protože kdykoliv se ve filmu objeví scéna z terapeutického sezení, vypadá zhruba nějak takhle, maximálně se jen obrátí role. Nemám nic proti, abyste si zase nemysleli, protože zřejmě tahle vcelku (pro muže) příjemná představa může za to, že se třeba v Americe lidé nestydí, když mají jít k psychiatrovi a taky tam má psychiatra každý druhý…říká se to!
To ale není onen kámen úrazu. Představa pokračuje…žena, tedy psychiatrička, si znuděně čmárá do bloku, přemýšlí o tom, co si večer oblékne na schůzku s tím fešným právníkem odnaproti, a muž vypráví o svém mizerném dětství, o tom, jak mu nikdo nerozumí, o ignorantském šéfovi, o čemkoliv a když se odmlčí, žena procitne a pronese "A jaký z toho máte pocit?".
Uhm…ehm…co prosím? No víte…já…ehm…eeeehhh…
Osobně musím říct, že jsem v životě tuhle otázku neslyšela z úst odborníka. A troufám si říct, že ani nikdo další v reálném životě. Pokud se někdo takový najde, tak mě to vážně mrzí. Proč? Tohle je snad ta nejhorší otázka, kterou můžete položit někomu s psychickými problémy, někomu, kdo se pohybuje na hraně, někomu, kdo je na dně…komukoliv.
Jak může člověk, který se nevyzná sám v sobě, říct někomu dalšímu, co vlastně cítí a co se v něm odehrává? To prostě nejde! Mluvit o svých pocitech je těžké. Nejen že takový normální člověk těžko pozná třeba rozdíl mezi zoufalstvím a frustrací, ale dokážete vůbec popsat všechny pocity, které existují? Jak vybrat ten správný, abyste přesně vystihli váš stav a psycholog z toho něco měl, aby mu to o vás něco řeklo…Sakriš já ani nedokážu vyjádřit, jak těžké je mluvit o pocitech, tak jak bych o nich mohla mluvit? Vůbec mluvit o sobě je pro spoustu lidí při terapii téměř nadlidský výkon.
Všechno to vzpomínání, otevírání bolestivých ran, svěřování se cizímu člověku…pitvat se navíc v pocitech už je vážně moc.
Přece jdu k odborníkovi, aby mě vyslechl, aby mě "přečetl", aby ze mě "vypáčil" problém, aby ten problém pojmenoval a aby mi poradil co dál. On má školu a musí mít i jistou dávku talentu na to, aby uměl v člověku číst. Pozná, jak se člověk cítí…z pohledu, z nepatrných pohybů, z dýchání, z kapičky potu na čele, z řeči…je tam od toho, aby sledoval a ne si čmáral do bločku a čekal, že za něj odvede klient jeho práci. Nebo si to alespoň myslím já.
Ale představa pokračuje ještě dál…muž se vypovídá ze svých problémů, žena mu vysvětlí, že za všechno může vztah s jeho matkou, která ho jako malého odstrkovala a on potřebuje cítit mateřskou lásku…následuje dlouhý pohled do očí, potom na okamžik sklouznou mužovy oči k jejímu jakože nenápadně poodhalenému dekoltu…ehm pokračování na jiných stránkách…
Pak se dívejte na filmy…:-)
Komentáře
Otakarka El. Petřinská(Svěřování se,rady a zábav...)
Četla jsem někde na netu, že nějaký slavný herec chodil na psychiatrii jen proto, aby si tam mohl užívat s tou psychiatričkou...
Máš +.
Ale jinak máš pravdu