Příběh Cesta

Ahoj, vítám vás u dalšího článku. Píšu příběh s názvem Cesta a pokud půjde vše dle plánu, mohla bych ho vydat za týden. Jasně, postavy. Ale protože mi tady nejdou dávat obrázky a stejně jsem žádné přesné nenašla, popíšu vám postavy slovy. To mi alespoň trochu jde, ne?

Hlavní postava: Viki (Viktorie), 12 let

- dívka, modré oči, pravidelný obličej, černé rovné vlasy perfektně stažené do vysoko posazeného culíku po ramena, vysoká, sportovní postava, cholerička, miluje Rexe a běh nejen s ním

Azby, ?

- nadpřirozená bytost bez těla

Rex, 6 let

- čistokrevný pes německého ovčáka patřící Viki

Tak snad si je umíte představit. Dobře, ještě úvod do příběhu:

Musím přežít a najít cestu domů...

Hnědé stěny jsou ozářeny vycházejícím sluncem a pokojem se rozléhají tóny písničky Alone. Sáhnu po mobilu na nočním stolku a ťuknu do obrazovky. Cítím se spokojená a vyspaná, ale jsem nějak mimo. Do reality mě nevrátí ani nadšené ňafání a vlhká věc na obličeji. ,,Taky Tě miluju," zašeptám zasněně do Rexova bystrého ucha a zvednu se. ,,Dnes ráno jsme doma sami, víš?" Když vycházím z domu, je teprve sedm hodin. Výborně, to by mohl být docela pěkný den. Zatím vychází vše dle plánu.

Jenže celý den nedokážu myslet na nic jiného, než na můj sen. Pamatuji si z něj ale jen tu jedinou větu. A tu zvláštní náladu, ve které byl. Má to být nějaké znamení? Viki, nebuď tak pověrčivá. Něco takového si vymysleli lidé. Ale co když přece? ,Třeba si na ten sen někdy vzpomenu,' pomyslím si, když usínám. Najednou někoho slyším. Není to nikdo, koho bych znala. Má klidný, chladný hlas. Děsivý. Pomoc, co mám dělat? Ten hlas to znovu zopakuje: ,,Viktorie, pojď, jestli nechceš zemřít hned. Jdeme!"

Tak já se s vámi loučím a ahoj u příběhu, Verča:-). Neboli: pokračování příště... A ještě připomenu: za dvacet minut začíná Tvoje tvář má známý hlas, hurá!